Ladakh – Malý Tibet: Co neminout v Léhu

Vždycky jsem snila, že navštívím Tibet. Ponořila jsem se do mnoha příběhů, prohlédla desítky fotografických knih a zasněně sledovala film Sedm let v Tibetu s Bradem Pittem. Hory, lidé, náboženství – všechno na tomto území bylo v harmonii. Bohužel, v roce 1950 Tibet obsadila sousední Čína a od té doby systematicky ničí tibetské kulturní dědictví. Kláštery byly zavřeny, mniši a mnišky nuceni opustit své duchovní životy a přijmout „civilní“ život nebo rovnou skončili ve vězení. Vadí dokonce tibetské modlitební praporky a mlýnky. Mladí Tibeťané jsou vychováváni v čínských školách a účast na buddhistických obřadech jim je zakazována pod hrozbu ztráty sociálních dávek. Jsou nuceni odcházet do internátních škol mimo území Tibetu. Čínština se stala oficiálním jazykem a tibetština upadá. Výsledkem je, že autentický Tibet už není k nalezení. Možná jen jako kulisa pro turisty a mezinárodní lidskoprávní organizace, ale pravá podstata Tibetu, jeho lidé a kultura, jsou postupně rozpouštěny v čínském prostředí. Neviděla jsem, ale už to není místo, které bych chtěla vidět.

(Pokud vás zajímá víc, našla jsem dodatečně výborný text: https://hlidacipes.org/tibet-jako-zive-tema-na-zapade-zmizel-exilova-tibetska-vlada-se-boji-ze-na-ni-svet-zapomene/)

Za touhle starobylou kulturou a milými lidmi jezdím do Indie. Vlastně je to pro mě ten hlavní důvod proč do Indie zamířit, v této oblasti jsme byli už 4krát (2014, 2015, 2016 a 2023) a ráda se sem znovu vrátím. Na severní hranici Indie totiž leží Ladakh, přezdívaný také Malý Tibet. Pokusím se ho v několika textech představit, pokud vás nadchne stejně jako mě, určitě vyrazte. Je to nádherný kus světa.

Tibetský buddhismus zdomácněl v Ladakhu do 8. století, kdy údolím řeky Indus proudili poutníci k hoře Kailash. Vzniklo zde první království, které se rozkládalo od Kašmíru po Tibet, chránily ho pevnosti, náboženství vzkvétalo v desítkách klášterů. Po vzniku Indie Ladakh oficiálně patřil ke svazovému státu Jammu a Kašmír, ale na konci roku 2019 se tento svazový stát rozdělil a dvě nově vzniklá území získala postavení tzv. svazového území (union territory), přímo pod správou centrální vlády. Dnešní Ladakh se rozkládá na rozloze 59tis. km² hraničící s Pákistánem a Čínou. Na mapách všechny tyto hranice najdete pouze čárkované, protože jejich umístění není stále jasné a donedávna se o ně normálně válčilo. Asi nikdo se nemůže divit, že je v Ladakhu (a Kašmíru podobně) obrovská přítomnost indické armády, která má své posádky všude kolem hlavní silnice na Šrínagar (vojenské objekty se fotit nesmí, a protože mají všude hlídky a kamery, nedovolím si to, nerada bych se dostala do konliktu s armádou).

Dominantní je zde nádherná a velkolepá krajina. Jestli jsou Čechy zahrádka, která vás dojme, tak tohle vás ohromí víc než Alpy. Údolí Kašmíru od Ladakhu odděluje Velký himálajský hřeben, který se táhne přes Ladakh obecně ve směru od severozápadu k jihovýchodu. Dále na východ a stejným směrem se táhne pohoří Zanskar, které uzavírá údolí řeky Zanskar. Ještě dále na východ se táhne pohoří Ladakh, které tvoří údolí řeky Indus, zatímco na severovýchodě tvoří východní hranici údolí Nubra pohoří Karakorum. Výška těchto pohoří brání dešťovým mrakům přecházet do Ladaku, v důsledku čehož do Ladaku ročně spadne jen asi 5 cm srážek. Vyprahlost oblasti je návštěvníkovi okamžitě zřejmá, Ladakh se vyznačuje dlouhými výhledy na hory bez vegetace a údolími jen s několika oázami zeleně. Pokud některý z monzunových mraků překoná hradbu hor, může způsobit drsné záplavy a sesuvy půdy. Průměrně 300 dní v roce zde svítí slunce. Srdce Ladakhu představuje údolí řeky Indus, ve kterém se nachází hlavní město Léh, většina dalších městeček a také starobylé gompy, buddhistické kláštery. Údolí leží v nadmořské výšce asi 3 500 m a některé z okolních vrcholů dosahují výšky 7 000 m. A ještě jedna zajímavost. Pokud si chcete odpočinout od přelidněných indických měst, Ladakh je to pravé. Je to také území s nejmenší hustotou obyvatel, necelých 5 obyvatel na km2.

Ladakh byl součástí starých karavanních tras a jednou ze zastávek hedvábné cesty, přestože dodnes patří k těžko dostupným územím. Indická vláda musí investovat obrovské částky na budování silnic, teprve v 60. letech 20. stol. byla vybudována první silnice, hlavně z důvodů vojenské obrany tohoto území. V současnosti jsou hlavní dvě silnice ze směru Šrínagar a Manálí, která překonává sedlo ve výšce 5.300metrů, během zimy velmi špatně sjízdné, není to tak dlouho, kdy se do Ladakhu po zemi nedalo mezi listopadem a květnem vůbec dostat. Potom zbývá jediný způsob, a to je vzduchem. Letadlo složitě kličkuje nad údolím Indu mezi himalájskými štíty a dosedá na letiště v nadmořské výšce 3.500 metrů v hlavním městě Léh. Turisté, kteří neměli možnost aklimatizace, velice rychle pociťují nedostatek kyslíku, kterého místní vzduch obsahuje méně než 70 %.

Hlavní město Léh má asi 30tisíc obyvatel, zhruba 40 % je buddhistů, 40 % muslimů, zbytek tvoří hinduisté a sikhové, má tedy úplně jinou atmosféru než zbytek Indie, kde převažují hinduisté. Ještě v 80. letech buddhisté představovali 80 % obyvatel, ale rozvoj cestovního ruchu přitáhl do hor podnikavé muslimy z oblasti Kašmíru. Všechna náboženství žijí pokojně vedle sebe, v centru pár kroků od sebe nejdete jak mešitu, buddhistickou gompu i sikhský chrám. Ve městě samém najdeme 8 buddhistických chrámů a klášterů i 3 mešity. Neodpustím si jednu zajímavost. Když jsme ve městě potkávali školní mládež s nápisem Moravian na čepici, domnívala jsem se, že je to nějaký renonc. Pak jsme narazili na nemocnici Moravian hospital a hned vedle ní křesťanský kostel. Takže opravdu Moraváci, tedy resp. řád Moravských bratří, který my známe jako Jednota bratrská. Misionáři z Moravy přicházeli v polovině 19. století a jejich cílem bylo přinášet křesťanské učení, ale také pomáhat místnímu obyvatelstvu vzděláním, zdravotní péčí a dalšími sociálními službami. Pozůstatky misií jsou tu takhle viditelné dodnes.

Architektura městských domů i chrámů je srovnatelná s architekturou Lhasy. Vzhledem k tomu, že Lhasa prošla v poslední době velmi dramatickou proměnou, se dá říct, je Leh nyní nejzachovalejším městem tibetské architektury na světě. Labyrintem úzkých uliček se můžete proplétat mezi historickými domy, kde žijí zdejší rodiny již několik generací. Dochovalo asi 200 a byly vybudovány z kamene, dřeva nebo z napálených cihel (vepřovic), mají krásně vyřezávané dřevěné překlady oken a dveří a ploché střechy. Hlavní obchodní třída s množstvím obchůdků a restaurací zvládla se ctí „beautifikaci“. Město v turistické sezóně neskutečně ožívá, každoročně ho navštívilo víc než 100tis. cestovatelů z celého světa. Za covidu se celá Indie uzavřela a tento lockdown vydržel až do podzimu 2022, takže víc než dva a půl roku. V tomto čase se neuvěřitelně zvedl cestovní ruch domácí, takže nyní potkáváte na mnoha místech bohaté Indy z měst. Na turistickém průmyslu se podílí také sezónní pracovníci. Potkali jsme dokonce Nepálce, který přes léto pracuje jako číšník v Himaláji a přes zimu se přesouvá do plážového Goa. Takových lidí je hodně, dokonce zdvojnásobují počet trvalých obyvatel. V posledních desitletích se Indie utekly stovky Tibeťanů z Číny a pochopitelně se usadily buď zde, v Ladakhu, nebo v sídle Dalajlámy – Dharamshale. Kdysi jste mohli najít v okolí stanové tábory, dnes jsou všichni ubytováni jinak. Kdo jim chce ulehčit jejich pozici, nakupuje řemeslné výrobky v tzv. refugee marketech, které jsou na několika místech ve městě. Léh si hodně zakládá na péči o životní prostředí. Je tu zakázáno používat polyethylenové sáčky (na nákupy se používají látkové nebo z netkané textilie), doporučuje se používat plastové lahve opakovaně a je tu možnost natočit si filtrovanou vodu z barelu. Na rozdíl od ostatních indických měst je Léh opravdu čistý, v centru jsou časté odpadkové koše (naprostá výjimka ve zbytku Indie) a za odhození odpadků nebo jejich pálení jsou velké pokuty. Město ještě nevyřešilo hospodaření s vodou. Hotely mají vodu zavedenou, ale prý je to pouze 10 % místních domů. Většiny obchodů a restaurací je závislá na jednom z deseti pramenů vyvedených ve městě a pitnou vodu rozváží v plastových barelech.

Co tedy neminout?

1. Královský palác

Nad městem ční veliký palác, který je viditelný opravdu odkudkoliv. V 17. století ho nechal postavit ladacký král Sengge Namgjala, pravděpodobně inspirován tibetskou Potalou, které je hodně podobný. V poslední době byla celá devítipatrová kamenná stavba, kterou původně tvořily spodní hospodářské prostory a horní patra byla vyčleněna na bydlení místní královské rodiny, zrekonstruována. Většina místností je prázdná, dvě se věnují historii Léhu a klášterům v okolí, na jednom místě můžete zhlédnout filmový dokument. Velmi zajímavá je zdejší modlitebna se sochou Buddhy a mnoha ochrannými božstvy, součástí je i velká knihovna rukopisů zabalených do červené látky a úhledně srovnaných v poličkách. Palác určitě stojí za návštěvu, hlavním lákadlem ovšem nejsou muzeální expozice, ale krásné výhledy na město i gompu nad ním z plochých střech nebo ze zdobených dřevěných balkónů. Nejjednodušeji se k němu dostanete přímo z hlavní tržní ulice, cestou vás budou navigovat šipky. Druhou možností je taxík, který vám pomůže překonat padesátimetrové stoupání. Vstupné pro cizince stojí 300 Rs za osobu (Indiáni a další obyvatelé spřátelených států 25 Rs), má otevřeno od 8 do 17 hodin. A mimochodem – v paláci jsme našli jen jeden záchod. Bez jakékoliv navigace, v nejvyšším přístupném patře, když jsem hledala možnost dostat se až nahoru. Klasická hliněná díra v zemi nevábně vonící.

2. Gompa Tsemo

V 15. století král Tragspa Bumde postavil v Lehu tři chrámy Maitréji, které se nacházely na dolním a horním okraji města a vysoko nad městem na hřebeni. Tyto chrámy byly důležitými náboženskými ohnisky města a jsou nejstaršími dochovanými stavbami. Pouze několik buddhistických kamenných rytin pravděpodobně svědčí o počátku zaznamenané buddhistické historie Ladaku v 10. století. Nejviditelnější je chrám nad městem – Gompa Namgjal Tsemo, kde slovo tsemo znamená červený, se nachází v nadmořské výšce 3650 m n. m. Dá se k němu dostat o hradu příkrou cestičkou v prašném svahu po zdolání dalších 100 výškových metrů nebo k němu vede silnice, takže můžete použít taxík. Vstupné stojí 30 Rs. Nejzajímavější je shromažďovací sál s freskami, malbami a sochami Buddhů. Zlatá socha Buddhy Maitréji (budoucího Buddhy) je vysoká přes tři patra. Klášter je také známý menšími sochami Avalókitéšvary a Mandžušrího. Z ochozů je moc hezký výhled na město, na hrad i na severní hřeben. Je poznat, že kdysi představoval významnou náboženskou autoritu celkově však působí zpustlým a ošuntělým dojmem, kde to trocha barvy nespraví.

3. Stúpa Šanti

Na protějším kopci se leskne pravý opak gompy Tsemo – moderní stúpa Šanti. Na její vybudování přispěli buddhisté z Japonska, sám Dalajláma posvětil tuto připomínku 2500 let od vzniku buddhismu. Byla vystavěna v roce 1985 na vrchu Changspa. Také od této bělostné stavby je nádherný výhled. Můžete se sem dostat po zdolání 157 schodů (je to dobrá zkouška aklimatizace) nebo opět nasednout na taxík, při příchodu z této strany budete platit vstupné 30 Rs, z opačné strany se nic neplatí.

4. Gompa Soma a další buddhistické památky

Gonpa Soma ve dvoře, kam se dostanete z Main Bazaar, byla postavena v roce 1840 lamou Tašim Tenpelem nad starými královskými stájemi, později ztratila na významu a zchátrala. Majitel, klášter Hemis, ho nechal opravit za pomoci Tibet heritage fundu. Dnes je to místo klidu a rozjímání v samém centru. Stačí projít branou a ocitnete se v jiném světě. Doporučuji vejít a si sednout na koberec, vcítit se do atmosféry a pozorovat modlící se věřící i přicházející turisty. Do jiného světa vás může přenést monotónní hlas mnicha opakujícího modlitby za doprovodu bubnu a cinkátek. Ve městě a jeho blízkém okolí nalezneme obrovské množství starých i novějších čortenů (tibetských stúp), doprovázených kameny s nádherně ornamentálním tibetským písmem (tzv. mani walls), na části bohužel zapracoval zub času. Nejstaršími památkami v Léhu, které pocházejí z 10. století, jsou rytiny do kamenů. Jednu z rytin představující Buddhu  Maitreyu najdete dnes na zdi Lala’s cafe v centru města.

5. Muzeum střední Asie

Ve starém městě najdete i jednu zajímavou novostavbu z roku 2011. V zahradě nejstarší mešity v Lehu Masjid Sharif byla vybudována pětipatrová věž v tradičním tibetském stylu pro Muzeum střední Asie. Z horizontu celého středoasijského regionu představuje dálkový obchod, jehož byl Ladakh dlouho důležitou křižovatkou a který měl dlouhý a trvalý vliv na vývoj jedinečné ladacké kultury. Muzeum je otevřeno každý den mezi 10 a 19 hodinou (jeden den jsme měli smůlu, i když mělo být otevřeno), vstupné 50 Rs za to určitě stojí. Muzeum vás nezavalí spoustou podobných exponátů, všechny vystavené předměty jsou dobře vybrané a také jednoduše popsané. Navíc v posledním patře je balkón okolo celé věže, který vám poskytne nezvyklý výhled na město i na nedaleký hrad.

6. Muzeum Hall of Fame

V Léhu můžu doporučit ještě jedno muzeum, které bych spíše řadila k těm bazarním. Muzeum Hall of Fame je věnováno vojákům indické armády, kteří sloužili v oblasti Ladakhu a Kašmíru, a oslavovat jejich hrdinství v těchto obtížných horských podmínkách. Najdete ho kousek od letiště, mimo výstavní budovu jsou na venkovní ploše vystaveny některé velké zbraně, různé malé zbraně spolu s municí si můžete prohlédnout i uvnitř. Jedna část expozice je věnována bojům na ledovci Siachen, které jsou součástí dlouhotrvajícího konfliktu mezi Indií a Pákistánem, známého jako Kašmírský konflikt. Ledovec Siachen se nachází v oblasti Siachen Karakoram v Himálaji, v nadmořské výšce kolem 5 400 metrů, což z něj činí nejvyšší bojiště na světě. Konflikt o Siachen vypukl v roce 1984, kdy Indie provedla vojenskou operaci s názvem Operation Meghdoot a obsadila ledovec, čímž si chtěla vynutit uznání nové hranice, do té doby nejasné. Vojáci zde museli čelit teplotám klesajícím až k minus 50°C, silnému větru, sněhovým bouřím a dalším nebezpečím spojeným s horami. Odhaduje se, že během konfliktu na ledovci Siachen zemřely stovky, možná až tisíce vojáků z obou stran. Hlavní příčinou úmrtí byli nejen přímé bojové operace, ale také fatální následky pobytu v těchto nadmořských výškách, tedy akutní výšková nemoc. Otevřeno má 9 – 13, 14 – 19.