Na Velikonoce do Makedonie: Průzračné jezero, perly a tlukoucí srdce

18/05/2025 Karin Šubrtová

Kdysi dávno, v časech, kdy na zemi žili bohové a lidé bok po boku, žila ve zdejších horách bohyně krásy a lásky. Byla nesmírně laskavá, milovala květiny, stromy a zpěv ptáků. Ale srdce bohyně bylo těžké – lidé mezi sebou válčili a ničili krásy světa, které ona tolik milovala. Jednoho dne, když viděla, jak lidé zničili její oblíbený háj a vyplašili stáda ptáků, rozplakala se. Její slzy padaly na zem den za dnem, noci za nocí, a jak padaly, vsakovaly se do půdy. Ale bohyně byla nesmrtelná a její smutek byl nekonečný – a tak slz bylo tolik, že naplnily celé údolí. Tak vzniklo Ohridské jezero – jako vzpomínka na její lásku i zármutek. Říká se, že voda Ohridského jezera je tak průzračná, protože je stvořena čistými slzami. A jeho modrá a stříbrná barva při východu slunce prý ukazuje, že bohyně stále bdí nad tímto krajem – šťastná, když lidé žijí v míru, a smutná, když přírodu ničí.

Tak tohle je jedna z pověstí, která se traduje v Makedonii o Ohridském jezeře. Pravda je, že jezero je ve spoustu ohledech naprosto unikátní. Historické město Ohrid stojí na jeho severním břehu a dalo jezeru jméno. Na délku měří jezero 30 km a na šířku 15 km. Jeho větší část leží na území Severní Makedonie, menší náleží Albánii. S maximální hloubkou 288 metrů patří k nejhlubším v Evropě, díky tomu také nikdy úplně nezamrzá. Kvůli své tepelné stabilitě Ohridské jezero vytváří specifické mikroklima v okolí – mírnější zimy a o něco chladnější léta než v okolních kopcích a horách, přestože leží v nadmořské výšce 695m.

Místní lidé si už od pradávna všímali, že Ohridské jezero má zvláštní rytmus – hladina se lehce zvedá a klesá, jako kdyby pomalu dýchalo. Lidé věřili, že Ohridské jezero je živá bytost – starodávná duše, která byla stvořena bohy, aby strážila mír a úrodnost v této oblasti. Jeho „dech“ je znamením, že jezero je živé a bdělé – sleduje lidské činy a chrání město Ohrid i jeho obyvatele. My jsme si ničeho takového nevšimli, ale viděli jsme, že vody jezera přitahují mnoho druhů ptáků jako jsou kormoráni, volavky nebo pelikáni, plavou zde rybky i pulci. A především přitahují lidi. Jako kdyby jezero bylo středobodem jejich vnímání světa. I mimo sezónu je najdete na lodičkách nebo jak korzují podél břehu. V létě představuje Ohridské jezero dovolenkovou destinaci číslo jedna pro celou Makedonii. Na březích jezera se staví moderní hotely, najdeme tu kempy i dostatečnou kapacitu ubytování v soukromí. Voda jezera je neuvěřitelně čistá, někde je vidět až do hloubky přes 20 metrů. V létě její teplota dosahuje přes 25 stupňů, tak většina lidí tráví svůj čas na písečných nebo oblázkových plážích kolem jezera opalováním, koupáním, vodními sporty. V zimě se jezero hodí spíše pro otužilce. Ovšem i tak se stalo součástí tradice, kdy při pravoslavných oslavách Zjevení Páně se místní potápějí v přístavu, aby vylovili kříž, který tam vhodil místní kněz, přestože voda má pod 10 st. V dubnu, kdy jsme zde byli my, teplota překročila desítku, ale jen o trochu, takže pro mně pouze na schlazení nohou.

Připomenutí svátku Zjevení páně, kdy mstní se potápějí pro vhozený kříž, který se kkoná 19. ledna

Je jedním z nejstarších a nejhlubších jezer na světě, jeho stáří se odhaduje na 2 – 3 milionů let. Existuje nepřetržitě od prehistorických dob, zatím co ostatní evropská jezera vznikla zhruba před 10 tisíci lety. Díky tomu zde vznikly unikátní formy života, obývá ho více než 200 endemických druhů, mezi které patří i jedinečný ohridský pstruh. Podobných ekosystémů je po světě minimum, např. jezero Bajkal nebo Tanganika. Jezero nemá žádný viditelný přítok, voda se do něj dostává prosakováním krasovou horninou z výše položeného Prespanského jezera přes pohoří Galičica. Jezero má jediný odtok – řeka Černý Drin vytéká z jezera u města Struga a míří do Jadranu.

Díky všem těmto charakteristikám je Ohridské jezero od roku 1980 zapsáno na seznam UNESCO.

Další specialitou Ohridu a vesnic v jeho okolí je výroba tzv. ohridských perel. Nejde o skutečné perly, přestože se někdy setkáte s informací, že je produkuje zvláštní místní plž, není to tak. Vyrábějí se speciální metodou ze šupin ohridských pstruhů. Z perel se pak vyrábějí šperky, které se vyvážejí do celého světa. Tajemství jejich výroby spočívá v speciálním lakování malých kulatých jader (většinou z rybí šupiny nebo jiné organické hmoty). Klíčová složka je extrakt ze šupin vzácné ryby Plashica, endemické pro Ohridské jezero. Tento extrakt dává perlám jejich jemný matný lesk a měňavé barvy. Recept na výrobu Ohridských perel je přísně střeženým tajemstvím – znají ho pouze dvě rodiny v Ohridu — Filevi a Talevi — a předávají si ho z generace na generaci. Ohridské perly se vyrábějí už od začátku 20. století, když první výroba začala kolem roku 1924. Mimo tyto dvě rodiny, které v Ohridu vlastní kamenné obchody, si můžete perly koupit i na trhu, ale jsou jen levnými napodobeninami. Náhrdelník z nich měla ve své sbírce i britská královna Alžběta II.

Díky své unikátní poloze žili v okolí jezera lidé velmi dlouho. Archeologové objevili nedaleko vesnice Graditše kousek od břehu pozůstatky pravidelně zatlučených kůlů – jasný důkaz vesnice s domy na kůlech. Našli zde keramiku, zbraně, nástroje i zbytky každodenního života z přelomu doby bronzové a železné, tedy z období 1200–700 př. n. l. Pozůstatky lovu v podobě zvířecích kostí, které byly v lokalitě nalezeny, daly tomuto místu jméno Zátoka kostí (Bay of Bones). Dnes je zde vybudována věrná rekonstrukce pravěké vesnice přímo nad vodou. Můžete si tam projít dřevěné chodníčky, nahlédnout do dobových chatrčí a představit si, jak lidé žili na jezeře před třemi tisíci lety! Nedaleko je také rekonstukce římského opevnění, v muzeu najdete i nálezy ze středověku.

Kolem jezera vede moderní promenáda, která končí na Golden Beach u Hotelu Lakeside. Za ním je uzavřený areál v borovicovém lese, který ukrývá vilu Biljana. Tu si nechal vybudovat bývalý prezident Jugoslávie Josip Broz Tito. Dnes tvoří několik vil: vilu prezidenta republiky, vilu premiéra a dalších vysokých úředníků. Prostor je přísně hlídaný, jak to vypadá uvnitř by věděl např. Václav Klaus, který zde pobýval. Biljana se také jmenují prameny, které vytékají na druhém konci promenády hned za sportovním areálem a napájejí i veřejnou vodovodní síť.

Ještě kousek jižněji, těsně u hranice s Albánií, najdeme jedno z nejposvátnějších míst Makedonie – klášter sv. Nauma. Ano, Nauma, žáka a souputníka Konstantina a Metoděje, který pobýval na Velké Moravě. Později žil v Bělehradu a v tehdejším hlavním městě Bulharska – Plisce. Nakonec zakotvil v Makedonii, kde okolo roku 905 založil klášter na skále nad jezerem. Klášter byl zničen Osmany, na jeho místě byl postaven nový kostel s bohatou freskovou výzdobou. Sv. Naum byl vyhlášený svým milosrdenstvím a schopností konat zázraky, ve kterých pokračoval i po své smrti. V kostele najdeme hrob sv. Nauma. Vypráví se, že jeho duch nikdy klášter neopustil a i po své smrti pomáhá lidem, kteří ho upřímně prosí o pomoc. Navíc když zavřete oči a přiložíte ucho k jeho hrobu, můžete uslyšet tlukot jeho srdce, které stále bdí nad věřícími a poutníky. Klášter sám je magické místo posazené v nádherném krajině, proto přitahuje neskutečné množství poutníků. Do kostela se platí opět vstupné 3 €, ale asi kvůli Velikonocím a množství poutníků ho nikdo nevybíral. Mezi poutníky, kteří přišli na Velikonoční neděli uctít sv. Nauma patřila i makedonská prezidentka, jak jsme zjistili z mumraje policejních aut a bodyguardů. Nenapadlo mě si tuto drobnou dámu vyfotit, ale především mě překvapilo, že přijela Škodou Scala.

Nedaleko od kláštera vytékají prameny, které napájí jezero. Můžete se za jejich poznáním vydat loďkou nebo udělat krátkou procházku přírodou s vyhlídkami na prameny, které mají zajímavě modrou barvu. Cesta budete míjet kostelíky sv. Petky a sv. Matky Boží, kde u obou teče voda považovaná za léčivou. Cesta končí u hezkého kostelíka sv. Atanasia, Jinak je pobřeží jezera v okolí kláštera klasickou pastí na turisty – restaurace, kavárny, stánky se suvenýry. Na prohlídku kláštera a okolí jsme měli 3,5 hodiny, což bylo času více než dost, stihli bychom i krátkou návštěvu hraničního přechodu do Albánie. V létě si určitě užijete i pláže, můžete si půjčit šlapadlo nebo se vykoupat.

Způsobů, jak se dostat ke klášteru sv. Nauma, je několik.

autem – před areálem je velké placené parkoviště (pokud si dobře pamatuji za 100 MKD na den pro osobní auto)
autobusem – jezdí 8krát denně – najdete ho na hlavní ulici Bulevar Turistička. Časy odjezdů jsme našli nalepené na zastávce. Měla by to být nejlevnější varianta, ale také nejméně zajímavá a nejistá (zažili jsme, že autobus vůbec nepřijel)
lodí – nejezdí zde klasický přívoz pro místní, protože tato varianta trvá dlouho, tak budete odkázáni na lodě pro turisty. V sezóně to bude asi častěji, ale na Velikonoce jsme mohli nastoupit na loď, která doplouvala z hlavního přístavu v 9:30 nebo na tu, která ji následovala o půl hodiny později. Zaplatili jsme 900 MKD (15 €) za zpáteční jízdenku za osobu a strávili hodinu a půl na větné palubě, ovšem se nádhernými výhledy na břehy i na blízké hory. Výklad v makedonštině přehlušovaný zvukem motorů jsme nevyužili, ale něco jsme přece pochopili. Zahlédli jsme Titovu vilu, objeli Pobřeží kostí i s rekonstrukcí pravěké vesnice a viděli i všechny vesnice a pláže. Za mě je to ta nejzajímavější varianta, protože jak poznat jezero lépe než z jeho hladiny.
výletní lodí – v přístavu si můžete zakoupit i plavbu na lodi, která míří ke klášteru a navíc dělá zastávky na několika místech, takže si je můžete prohlédnout. Naháněči v přístavu nám ji nabízeli za 25€, ale my jsme nakonec zastávky oželeli. Třeba bude příležitost příště.

Jeden den jsme věnovali průzkumu národního parku Galičica, který začíná hned za městem. Zabírá prostor mezi Ohridským a Prespanským jezerem, s rozlohou 227 km² je jeden z největších v Makedonii. Pohoří je tvořeno především vápencem a pod ním se nachází rozsáhlý krasový systém. Mimo jiné propouští vodu z Prespanského jezera do Ohridského a tím ho napájí. Jiný známý přítok než tzv. prameny sv. Nauma není znám. Park tvoří skalnaté hřebeny, lesy i pastviny, ale také přírodní mokřady a dosahuje až k pobřeží Ohridského jezera. Najdeme tu na 1200 druhů rostlin, mnoho z nich endemických, jako jsou místní orchideje, fialky nebo kosatce.
Nejvyšší horou je Magaro (2255 m n. m.) nedaleko jižní hranice s Albánií, ten jsme si nechali na příště. Ovšem vždycky se snažíme vydat do hor a získat trochu nadhledu, takže i tady jsme jeden den strávili šplháním do vrchu. Začali jsme ve vesnici Velestovo, která je na dohled od města. Nedaleko od něj vzlétají ke svým panoramatickým letům paraglaidisté využívající výborné vzdušné proudy. Do Velestova ale místní autobus nejezdí. Mohli jsme se vydat pěšky asi 5 km. Ušetřili jsme síly ze čtyři sta metrového stoupání, když jsme chytli taxík a usmlouvali cenu na snesitelných 250 MKD (cca 80 Kč). Parkem vede hodně cest, jsou dobře značené, jen někdy se ztratí, když překonáváte skalky a balvany. Většinou pomáhají mapy.cz, tady bylo lepší koukat po červených značkách na kamenech. Přes vrchol Tri Mazhi ve výšce 1625 m n. m. jsme po zhruba deseti kilometrech dorazili do vesničky Gorno Konjsko. Vesnice je z větší části vybydlená, dnes ji používají asi především pastevci. Zachoval se kostel sv. Míny s hřbitovem, kde jsou o náhrobky opřené kříže se jménem zemřelého. Se zchátralost vesnice kontrastuje nově vybudovaný komplex Minami, kde najdete restauraci a luxusní ubytování s nádherným výhledem na jezero. Dolno Konjsko leží na břehu jezera podél hlavní silnice, kam jsme už seběhli po silnici.