Barevné Portugalsko – Neznámá Serra da Estrela
V neděli 29. prosince na nás čekaly hory, konkrétně pohoří Serra da Estrela. Ranní teploty 5 st. pod horami slibovaly drsný den. Jenže s přibývající výškou naprosto nepochopitelně stoupaly i teploty. V 1000 metrech už bylo slunečno a nádherných 17 st. ve stínu, což vydrželo celý den. První zastávkou bylo Valle do Rossim. To, co na mapě vypadalo jako horské jezero, byla ve skutečnosti přehrada. Hezká, ale přehrada. Rozhodli jsme se, že podnikneme asi šestikilometrovou „procházku“ k druhé nádrži – Covao Dos Conchos. Tam se dá dostat jen pěšky nebo pořádným terénním autem, ovšem z druhé strany. Takže jsme šli sami, složitě hledali cestu značenou jen kamennými mužiky a někde vybledlou červenou čárou. Cesta nebyla náročná, jen v tomto ročním období byla plná vody. Vedla totiž koryty potoků a potůčků (po zbytek roku asi vyschlých) a velmi podmáčenou loukou (která by se eufemisticky dala nazvat prameništěm). Znamenalo to, že jsem si záhy promáčela boty a pak znovu a znovu a pak ještě tolikrát, že jsem to přestala počítat. Voda byla ledová, místy ve stínu skutečně zůstávala na vodě ledová krusta. Ale nevadilo mi to, spíš to bylo nezvyklé chlazení za teplého dne. Covao Dos Conchos byla malá nádrž s naprosto zvláštním odtokem uprostřed vodní hladiny. Ten se stal vyhledávaným námětem instagramových fotografií a díky tomu i oblíbeným turistickým cílem. Z přehrady odtéká voda betonovým trychtýřem, ze kterého není vidět, kam voda proudí. Trychtýř postupně zarostl travou, takže působí jako konec vesmírné černé díry, jež vás přenese do jiné dimenze. Ve skutečnosti voda směřuje podzemním vodním kanálem do 1500 metrů vzdálené vodní elektrárny Lagoa Comprida. Dost působivé. Zpátky jsme se vraceli k autu trochu jinou cestou, vody moc neubylo, zato vyšších vřesů, keříků a jiného šáší bylo víc. Ale pohledy na krásný horizont, rozeseté kameny a soulad vody s travou stál určitě za to.
Pak jsme dojeli do horského městečka Manteigas tisknoucí se na příkrý horský svah a začali jsme opět stoupat údolím Zazere. Uzoučká silnička kolem říčky Zazere, kde se místy nemohla minout dvě auta, se časem změnila na širokou kvalitní silnici, která prudce stoupala. Končila na vrcholku Torre, jenž se svými 1993 metry je nejvyšší horou kontinentálního Portugalska (vyšší je Ponta do Pico na Azorských ostrovech – 2351 m.n.m.). Král Jan VI. Portugalský tu nechal postavit věž s výškou 7 metrů, aby dorovnal výšku hory na rovné 2tisíce metrů. Podle této věže je celá hora pojmenovaná (torre znamená portugalsky věž). Nachází se tu také bývalá hvězdárna i jediná portugalská sjezdovka se sedačkovou lanovkou, ta ovšem při těchto současných teplotách nemá žádný sníh. Načasování se podařilo, stihli jsme ještě vidět, jak se slunce přehouplo přes obzor. Super zážitek. Za výhledů na proměňujici se barvy oblohy jsme sklesali až pod hory do vesničky Vide, kde na nás čekalo ubytování.
