Archiv autora: karin.subrtova@seznam.cz

Českosaské Švýcarsko

Českosaské Švýcarsko je nádherným koutem naší země, který mě I při několikáté návštěvě nepřestává fascinovat. Tentokrát k tomu přispělo i krásné babí léto, které ozářilo všechny barvy podzimního listí. Odložili jsme výlet z konce září až skoro na konec října a risk se vyplatil. Přes den šplhaly teploty přes 20 st., noční teploty na spaní ve stanu moc nebyly, ale dalo se to vydržet. Nocovali jsme v kempu Jetřichovice, touhle dobou už působil jako Balaton po sezóně – asi deset karavanů a dva stany, ale stačilo.

Kemp a koupaliště Jetřichovice

První okruh jsme zamířili po červené do Jetřichovických stěn. Popis „pořád nahoru a dolů“ není úplně výstižný. Bylo to ostře nahoru a prudce dolů, z turistické značky vedly ještě odbočky na vyhlídky, které jsme nechtěli minout, a pak jsme museli stoupat po schodech, místy i šplhat po žebřících. Mariina vyhlídka, Vilemíniny stěny i Rudolfův kámen určitě stály za tu námahu. Těžko přístupný skalní hrádek Šaunštejn obývali prý loupežníci,  my jsme se protahovali úzkými skalními průrvami po kolmých žebřících, abychom ho dobyli. Na Mezní louce jsme odbočili na modrou značku, která směřuje k Divoké soutěsce, kde je možné projet na lodičce až do Hřenska. My ale pokračovali podzimními lesy po modré dál přes vyhlídku Ptačí kámen a pivo ve Vysoké Lípě až k zřícenině Dolského mlýna. Poslední část cesty jsme prošli po žluté značce podél malebného potoka Jetřichovická Bělá. Celodenní trasa představovala necelých 25 km se stoupáním 1000 metrů a byla skvělá – skály a skalky, barevné lesy, lesní potůčky i neuvěřitelné vyhlídky do krajiny.

Druhý den jsme museli odjet už po obědě, takže jsme vyrazili na kratší kolečko, které mělo začátek hned u kempu. Červená značka kopíruje zákruty Chřibské Kamenice a přináší spoustu různých pohledů na její tok a okolní lesy.
Říčku jsme opustili v Pavlinině údolí a po modré vystoupali do Rynartic a dál po lesních cestách pod Suchý vrch, kde jsme naposledy přestoupili, tentokrát na žlutou. Ta nás mezi vysokými skalními stěnami dovedla zpátky do Jetřichovic. Kousek před nimi na nás čekala poslední výzva – zřícenina skalního hradu Falkenštejn. Nahoře byly vybudovány plošiny z póroroštů, které umožňují bezpečný pohyb po jednotlivých částech a je z nich krásný výhled do okolí až na německou stranu, ze které výrazně ční stolová hora Königstein, kterou jsme už stihli navštívit před třemi roky (moje krátké vypprávění z cesty je na právě předělávaných starých stránkách https://sites.google.com/site/karinnohamanazemi/denicek/26brezna?authuser=0)

Falkenštejn

I v jiném ročním období zde tude krásně, ale podzim byl na tomto místě určitě top. Tak třeba za rok znovu…

27. října – Lago di Como

Miláno bylo zajímavé, ale velkou (jestli ne větší) přitažlivost má i jeho okolí. Leží sice v rovině, ale na dohled od něj se už stoupají vrcholky Alp a v jejich údolích se rozhládají jezera podobná norským fjordům. Největší z nich jsou Lago di Garda, Lago Maggiore a Lago di Como. Poslední z nich je naším cílem, protože k němu směřují vláčky, které se prohánějí kousek od našeho bydliště. Končíme na jižním konci jezera, které z vrchu připomíná písmeno Y, v městečku Como, podle něhož získalo pojmenování. Jezero má zvláštní příjemné mikroklima, takže funguje jako klimatické lázně. Na 170 km dlouhém členitém pobřeží se rozkládají malebná městečka s úzkými uličkami, barevnými domy a nádhernými zahradami. A také se spoustou vyhlášených pláží, přístavů a kotvišť pro všechna plavidla, která neustále křižují vodní hladinu.

Nad hladinu jezera v nadmořské výšce kolem 200 metrů nad mořem stoupají prudké kopce, které dále přechází do alpských vrcholů. A jeden z těchto kopců byl naším dnešním cílem – Monte Bisbino. Městečko Como jsme jen prosvištěli, protože pro nás představovalo jen přestupní stanici, kde jsme přesedli na místní autobus do městečka Cernobbio. Odtud už jsme jen stoupali po svých po staré štětované cestě příkře vzhůru přes horskou vesničku Madrona. Kolem nás barevné (inu, konec října. i když teploty připomínaly spíše naše léto) listnaté lesy se spoustou jedlých kaštanů a nádherné výhledy na jezero pod námi, které se měnily v každé zákrutě. Stoupání mě stálo hodně sil, protože vrcholek Monte Bisbino ční do výšky 1325 metrů nad mořem, takže jsme museli vystoupat více než 1100 metrů. V teplém a slunečném počasí ze mě tekly čůrky potu a v kapičkách stékaly z nosu. Určitě jsem se zpotila nejvíc z celého roku, a to byl letošek opravdu teplý.

Na vrcholku se nachází kostelík a alpská restaurace, kde jsme se chvíli občerstvili pivem a pořádným italským espresem, pak jsme spěchat zase dolů, protože dny jsou již krátké a před námi ještě 14 km pozvolného klesání. Dvě stě metrů pod vrcholem probíhá švýcarská hranice, takže jsme se kousek prošli i ve státě, který jsme ještě nenavštívili. Cestičky v lese plném spadaného listí se hledaly špatně, takže v jednu chvíli jsme zjistili, že se jdeme po jiné cestě, na tu správnou jsme museli sklouznout dolů asi 100 metrů po klouzajícím listí plném ostrých ježatých slupek jedlých kaštanů. Přežili jsme, ale bylo by to návrh na speciální adrenalinovou sportovní disciplínu.

Někde v dáli i Mont Blanc

Dolů na břeh jezera Como jsme se dostali, až když se začalo rozsvěcet pouliční osvětlení. Pokusili jsme se zrychlit nastoupením do autobusu, abychom stihli dřívější vlak, ale silnice kolem jezera prožívaly dopravní špičku, takže bychom byli rychlejší i pěšky. Velký podíl měl na tom nejspíš i probíhající fotbalový zápas místních Como 1907, hrajících třetí nejvyšší italskou soutěž. Diváci dokázali udělat takový hluk, že si neumím představit atmosféru Série A. V městě policie regulovala dopravu, supermarkety neprodávali alkohol, všude zmatek. My jsme ovšem využili volnou hodinu do odjezdu vláčku ke korzu podél břehu krásného jezera Lago di Como.

26. října – Miláno

Na podzimní prázdniny jsme tradičně vyráželi na cesty, letos opravdu jen na skok. Míříme do Itálie, konkrétně do Milána. Páteční odlet z Vídně nám zkomplikoval pozemní personál na milánském letišti, protože se rozhodl, že nastala ideální doba pro stávku. Náš let se dvakrát o hodinu posunul, ale proběhl. Díky tomu jsme se dostali na ubytování až kolem jedné hodiny v noci, a to jsme si cestu trochu zkrátili. Ceny za ubytování v Miláně nám připadaly neúnosné, tak jsme zvolili jako naše místo pobytu Saronno, které je na trati z letiště Malpensa do Milána. 

V sobotu ráno jsem tedy vyrazili příměstským vláčkem do centra Milána (jízdenka 2,90 €). Nádražní Cadorna leží v centru, hned vedle  renesančního hradu Castello Sforzesco. Z jedné strany ho obklopuje velký anglický park, z druhé Piazza Castelle s fontánou. Odkazy na slavné osobnosti italské historie najdete na každém kroku, takže jsme se přes Via Dante dostali k jednomu z nejvíc navštěvovaných míst Milána – nákupní galerii nazvané po zakladateli moderního italského státu Viktoru Emanuelovi II. Zvláštní pasáž je už 150 let sídlem nejluxusnějších módních obchodů a vzorem pro podobné pasáže. Naše pohledy směřovaly místo na výkladní skříně nahoru na unikátní skleněné zastřešení  obou ulic ve tvaru kříže, které se spojuje ve 40 metrů vysokou kopuli. Největší hlouček turistů stojí kolem býka vyvedeného na mozaikové podlaze a postupně se otáčejí po jedné noze na býkových genitáliích, což má dotyčnému přinést štěstí. 

Pasáž ústí na Piazza Duomo, kterému vévodí Doumo, neboli katedrála Narození Panny Marie, pátá největší na světě vůbec. Do interiéru pětilodního kostela s dalšími třemi příčnými loděmi s má vejít neuvěřitelných 40 tisíc lidí. Věděli jsme, že si ho chceme prohlédnout, ale stál, fronty na vstupenky i na samotný vstup, protože místní ochranka prohlížela tašky i kontrolovala každého detektorem kovů. Chvíli jsme otáleli, došli jsme si koupit pitíi poseděli v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme se vrátili, u vstupenek stálo jen pár lidí. Bohužel, museli jsme zakoupit vstupenky, které umožňovaly vejít do katedrály až o dvě hodiny později. Už jsme uvažovali, čím ten čas strávíme, když jsme zjistili, že také dlouhá fronta u vstupu se rozpustila. S myšlenkou, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, jak říkali naši předci, jsme  nechali zkontrolovat lístky (dvakrát 😁) a nikdo nic neřešil. Tak jsme se ocitli v potemnělém obrovském prostoru.

Jako první mě upoutala veliká plátna zavěšená mezi sloupy hlavní lodi dokonce ve dvou řadách nad sebou. A jako druhé krásně vykládaná podlaha z různých druhů kamenů. V celém kostele je spousta soch a náhrobků např. milánských arcibiskupů, ale naprosto nezvykle vypadá socha sv. Bartoloměje, který byl podle legendy stažen z kůže a přesně tak je i vytesán. Kryptu sv. Karla jsme vynechali, ovšem archeologické nálezy v západní části katedrály jsme vidět museli, zvláště proto, že jsou zde odkryté pozůstatky kostela už z 3. století a trochu mladší osmiboké baptisterium, do kterého se křtěný úplně ponořel jako do bazénku.

Ale nejvíc nás přitahovala procházka po střeše gotické katedrály s výhledem na město. Sice jsem po zdolání 250 schodů funěla jak sentinel, ale stálo to za to. Kolem mne všechny ty ozdobičky, které ze spodu vypadají malinkaté a nedůležité, doopravdy tvoří tvář dómu. Více než stovka věží a věžiček, kamenných ornamentů, sochy na pilířích (dohromady spolu s těmi na fasádě jich má být těžko představilelných 3400), roztodivní chrliči připraveni vzlétnout a nad tím vším se tyčí zlatá socha Panny Marie. Celou střechu jsme obešli po ochozu a vystoupali na střešní terasu. Na zvolna stoupající terase lidé posedávali a kochali se výhledem na město v krásných kulisách, přestože na náměstí Piazza Doumo byl výhled trochu zakrytý.

Mimo Doumu jsme chtěla vidět ještě budovu světoznámé opery La Scala, která leží hned za Galerií, ovšem zvenku nic moc a dovnitř jsme nešli. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden cíl, viditelný i ze střchy dómu. Kousek od centra města vzniká moderní čtvrť nazvaná Porta Nuova, které vévodí mrakodrap Unikredit Tower, nejvyšší stavba v Itálii s výškou 231 metrů. V okolí něj se hodně staví, všude kolem vznikají supermoderní budovy ze skla a betonu, ale také netradiční stavby využívající na fasádě přírodní materiály. Celá čtvrť nepůsobí studeně, lidé posedávají na lavičkách na náměstích, užívají si nezvykle fungující fontány, navštěvují restaurace a kavárny, i když největší fronta byla (jako tradičně) u zmrzlinárny.

Vznikl tady i nesmírně zajímavý rezidenční projekt – Bosco Verticale neboli Vertikální les. Na fasádě a na terasách jeho dvou věží totiž opravdu roste na 700 velkých stromů, 5 tisíc keřů a nespočet jiných trvalek, které by normáně tvořily „horizontální“ les o rozloze 1 hektaru. Celá čtvrť nedaleko nádraží Porta Garibaldi je skvělá, určitě stojí za prozkoumání.

Vypadá to jako skica architekta, ale je to realita

16. července – Taupo

Už dlouho jsme nepodnikli žádný větší trek, vycházka na kopec hned vedle města, kam míří snad každý, kdo v okolí žije, se samozřejmě nepočítá. Mezi městy Napier a Hastings se nachází zlověstně pojmenované pobřeží – Cape Kidnappers neboli Záliv únosců, protože zde se kdysi dávno domorodí Maoři pokusili unést námořníka z Cookovy výpravy, tak doufáme, že únosci tu zbyly jen ve vyprávění. Na nejvzdálenějším místě hnízdí největší kolonie terejů australských na celém Novém Zélandu, takže tentokrát celodenní výšlap po pobřeží. Průvodce ho popisují jako nenáročný trek po pláži, ale jako vždy musí přijít OVŠEM…První problém je, že hnízdiště je zavřené od června do října, kdy se terejové seznamují a staví hnízda, v červenci se tedy nedostaneme až k nim, ale třeba nějaké aspoň uvidíme. Druhý problém se snad vyřešil o týden dříve. Skálám nad pláží hrozily sesuny, ale už by mělo být vše v pořádku. Tohle jsme všechno věděli, když jsme ráno přijeli do Cliftonu, kde cesta začíná. Mraky vísí hodně nízko a příliv naopak stoupá hodně vysoko. Po pár stovkách metrů začnu zmatkovat, protože pláž je místy velmi úzká a jestli bude příliv ještě stoupat, nemusí být cesta vůbec schůdná. Tím nemyslím schůdná suchou nohou, ale vůbec. Mohlo by se stát, že nás příliv zažene někam, odkud se do odlivu vůbec nedostaneme. V létě tady asi chodí davy, ale v jemném vytrvalém dešti jsme podobný nápad měli sami. A to je pro mne definitivní rána – v případě problémů nebude nikdo, kdo by nám pomohl. Definitivně se zaseknu, že dál nejdu. Safety first.

Ráno před začátkem treku

Až do oběda řešíme, co podnikneme dál. Už po několikáté měníme plány. Nový Zéland je vyhlášený vulkanickou činností a my zatím neviděli skoro nic. Nejvyhlášenější Mount Tanaraki na západním pobřeží je v zimě špatně schůdná, tak zamířme k vulkánu Tongariro ve středu Severního ostrova. Vedle něj se nachází největší ze zélandských jezer – Taupo, které vzniklo zaplavenou kalderou supervulkánu. Jeho délka skoro 200 kilometrů je obdivuhodná. Cestou jsme pocítili nechuť místních k turistům. U nás je normální odskočit si cestou někam do přírody, ovšem místní jsou na to velmi alergičtí. Na auto odstavené u krajnice všichni ostatní projíždějící hlasitě troubí, aby dali najevo nelibost k tomu, že si osádka auta došla někam za keříčky vyčůrat. Na druhou stranu, veřejné záchodky jsou velmi časté, nepochopitelně čisté a voňavé. A také zdarma. Někdy se ovšem nepovede načasování….Troubení na mě funguje, do přírody už skákat nebudu.

Na noc zakotvíme v městě Taupona břehu stejnojmeného jezera, které se snaží prosadit v džungli turistiky na Zélandu a vyrovnat se tahákům jako je Rotorua nebo Wanaka. Dnešek nebyl moc úspěšný, vylepšila to až večeře v indickém bufetu („Ať se děje, co se děje, stejně skončíme na indickém jídle“) a také v asijské sámošce, kde doplníme sortiment instatních polévek. Free kemp je hodně plný lidí i odpadků. Také poprvé na Zélandu nacházíme ošklivý záchod, přestávám se Kivákům divit, že záchody řeší. Vypadá to. že turisté jsou čuňata. Tak aspoň klidnou noc.

Taupo
Duha nad Taupo, blýskání na lepší časy???
Pohled na jezero z vyhlídky nad městem a kužely sopek v pozadí.

15. července – Napier

Už od rána nám počasí docela přálo. Mraky sice nezmizely, ale na déšť to také nevypadalo. Předpověď byla slibná, tentokrát jsme snad cíl vybrali dobře. Zamířili jsme k moři, konkrétně do velké zátoky Hawks bay. Projížděli jsme typickou zélandskou krajinu – zvlněné zelelé pastviny rozdělené stromy, často zastřižené jako živý plot, jen klidně 8 metrů vysoký. Mezi tím osamocená farma nebo pár domů. Já jsem snad za celou dobu na Zélandu neviděla normální zorané pole. Jak jsme se přiblížili k pobřeží, pastviny částečně vystřídali vinice a ovocné sady, ale pole zase žádné. 

Pro milovníky vína na Severním ostrově je důležité město Napier. Nás ovšem více zaujala jeho historie. Mimo největších měst Aucklandu, Wellingtonu a Christchurch jsou si města a městečka podobná jak vejce vejci. Nepříliš vysoké dřevěné domy, kostely různých církví, které se zvenku moc neliší vzhledem, jedna širší hlavní ulice, hodně podobná městům, jak je známe z filmů o americkém Divokém západě. Většinou nic, co by nás přimělo zastavit a vystoupit z auta. Napier vypadal podobně až do roku 1931, kdy centrum města zasáhlo silné zemětřesení a srovnalo ho se zemí. Městská rada se rozhodla vybudovat centrum znovu, tentokrát podle jasného plánu. Všechny stavby vznikly ve stejnou dobu, a díky tomu také ve stejném stylu – Art Deco. Město si zachavalo jednotnou podobu dodnes, přestože i tady postavili hodně moderních budov. Napier má prostě svůj šmrnc a nostalgii, díky tomu přitahuje umělce i turisty. Historické centrum končí na nábřežní kolonádě, pak už jen dlouhá pláž s tmavým pískem a nekonečné moře. 

Celé odpolene jsme se courali po městě, takže bylo ještě před večerem protáhnout při výšlapu nahoru. Kousek za městem se vypíná 400 metrů nad okolní rovinu kopec Te Mata, což z něj dělá populární vyhlídku na město při západu slunce. Na vrchol vede silnice, ale to by byla nuda, když je tu spousta pěšinek vedoucí lesem i přes skály. Výhled stojí za trochu námahy, celý záliv Hawk´s Bay vám leží u nohou.

Na nocování využíváme povolený free camping, parkujeme přímo na pláži a do snů nám vstupuje pouze šumění příboje.

14. července – Palmerston North

Byli jsme rádi, že nás nepřízeň počasí nezastihla včera při překonávání Cookova průlivu, protože trajekt plul klidně jako po silnici. Odpolední vítr nebo noční bouřku bych na trajektu zažít opravdu nechtěla, i když pytlíky na zvracení byly připraveny k použití. Ovšem půl dne slušného počasí nám přišlo jaksi málo. Po bouřlivé a fičivé noci se vše trochu uklidnilo, ale i tak šedé nebe bylo hodně nízko a neustále z něj něco padalo. Džusík neustále předváděl své přednosti. Dalo se v něm spát, realtivně normálně jíst u stolu, v pohodě stát, vařit, čistit zuby a pokud bychom chtěli určitě i tančit nebo provozovat tabatu. Byla jsem moc ráda, že v takovémhle počasí na nás nečeká malinký stan, kde se musí všichni otáčet naráz, nebo obyčejné auto, kde nezbývá nic jiného než sedět. Džusík je skutečně slušně vymakaný a každý den objevujeme nějaké z jeho udělátek. Třeba už umíme zhasnout jednotlivá světla ve stropě…Nahmatat tu správnou prohlubeň přímo ve světle dalo trochu snažení.

Náš Džusík

Udělali jsme si dlouhé a klidné ráno, ale pak už bylo jasné, že nás nic lepšího nečeká, a tak není na co čekat. Vyjeli jsme směrem na sever podél pobřeží. Znáte něco lepšího než se za deště koupat. Tedy koupat v teplém bazénu v plaveckém centru…Našli jsme jeden z mnoha po cestě v městě Paraparaumu. Důkladně jsme prohřáli zmzlé kosti v bublinkové vířivce a došlo i na protažení svalů v plaveckém bazénu. Sklouznutí se na dlouhém tobogánu za příplatek jsme oželeli. Vstupné nám připadá srovatelné jako u nás, ale není tu omezený čas. Pokud se tu budete chtít poflakovat celý den, je to na vás. Zaujalo mě, že je zvláštní cena pro rodiče, kteří se nejdou sami koupat, jen doprovázejí skotačící dítě. Takový doprovod se ani nepřevléká, a dokonce ani nezouvá…

Výhled na pláž, když chvíli neprší

Protože ani dvě hodiny v bazénu nestačily na uklidnění počasí, zbývala ještě jedna oblíbená aktivita – návštěva nákupního střediska. My jsme se najedli (indiáni to jistí) a dali si kafe. Ten čas ovšem stačil, aby přeci jen déšť skončil. Veřejná wifi v nákupním centru nám pomohla naplánovat další dnešní program. V příštím roce se má na Zélandu pořádat Mistrovství světa juniorů do 18ti let v softballu a my v naprosto dokonalou chvíli zjistili přesné místo – Palmerston North. Město se nachází o 80 km dále po HW 1 (nejdůležitější silnice celého Zélandu, která se táhne od jihu Jižáku až po sever Severáku, někde v parametrach dálnice, jinde jen větší silnice). Hodina cesty a jsme tam.

Konečně kousek modré oblohy

Co si představit pod popisem centrální město zemědělské oblasti, jak ho popisuje Wikipedie? Nemám lepší pojmenování než zapadákov. Sedmé největší město Nového Zélandu, kde žije skoro 90 tisíc obyvatel, má jen pár vyšších budov a zbytek jsou dvoupatrové domy. Nezkoumali jsme ho podrobně, ale působilo velmi nudně. Podrobně se jsme naopak věnovali hřišti, na kterém se má MS uskutečnit. Našli jsme ho bez problémů, ale dlouho jsme googlili, jestli je možné, že jsme správně. Softballová hřiště tu byla dvě, tedy vlastně dvě vnitřní pole z těžko identifikovatelného materiálu a obrovská travnatá plocha, na kterém ovšem stálo několik rugbyových bran, jedna hned za hranicí vnitřního pole. Tak jsem si snažila vzpomenout na některé z českých hřišť, které by vypadalo podobně hrozně, ale žádné mě nenapadlo…Drátěné dugouty, nízké backstopy, místo tribun hliněný kopeček. Jasně, objevili jsme se tady po deštích, ale vody po kotníky kdekoliv na trávě, to bylo překvapení. Nakonec jsme dohledali, že stojíme na správném místě. Do února 2020, kdy se tu očekávají nejlepší juniorské týmy z celého světa, vybudují celý areál. Práce jak na kostele…Budu opravdu zvědavá, jak vše zvládnou.

Romantický západ slunce nad hřištěm působil jako příslib, že přichází lepší počasí. Stejně jsem se pojistili a zamířili směrem na východní pobřeží Severního ostrova, kde bývá počasí lepší. Než tam dojedeme, ještě přenocování zhruba uprostřed Severáku na březích řeky Mangatainoka hned vedle pivovaru Tui. Pokud bude možné, zítra se podíváme i dovnitř.

13. července – Wellington

Po Jamesi Cookovi se jmenuje na Zélandu kde co. Sice ho neobjevil, ale obeplul oba ostrovy a udělal jejich mapu, čímž se ujasnilo, že to není očekávaný, zatím neznámý, velký kontinent – Terra Australis. Navíc ostrovy zabral ve prospěch britské koruny. Po Cookovi je pojmenován i průliv mezi oběma nejdůležitějšími ostrovy, sám ho v roce 1770 proplul. Průliv spojuje Tasmanovo moře a Tichý oceán a je považován za jednu z nejnebezpečnějších vodních tras na světě. Pro trajekty byla vybrána relativně bezpečná trasa, která začíná v městečku Picton na Jižním ostrově a směřuje do hlavního města Welingtonu na ostrově Severním. Nespojuje dva nejbližší body, takže cesta trvá více než tři hodiny, ale stojí za to.

Trasa trajektu Interislander
Tato fotografie místa Interislander byla poskytnuta s laskavým svolením webu TripAdvisor.
Moře má být klidné…

Už večer jsme si online zaplatili přejezd na Sever, protože je to levnější, ale i tak mě cena nepříjemně překvapila. Kdybychom neměli zabydlené auto, vyplatilo by se nechat auto na Jižáku, přeplout jako pěšáci a na Severu si půjčit jiné. Našeho Džusíka jsme neopustili a už hodinu před vyplutím jsme byli připraveni na nalodění. Museli jsme projít i další zvláštní bio security, kdy jsme museli potrvdit, že nepřevážíme rybářské náčiní, ani jsme se nikudy nebrodili. A ještě nám zkontrolovali uzavření plynové bomby, která by mohla způsobit na palubě hodně paseky. Bylo vidět, že mají vše zvládnuté na jedničku a naložení proběhlo rychle.

Picton od moře
Trajekt od Wellingtonu

Před samotným Cookovým průlivem nás čekalo proplutí tzv. Marlborough Sounds, severovýchodního cípu Jižního ostrova, bludiště plného hlubokých zátok, mořských zálivů a pláží. Scenérie se neustále měnila, takže jsem dlouho stála na palubě a kochala se krásnou krajinou (a samozřejmě fotila). Pak mě silnější vítr zahnal dovnitř, kde mě houpání na vlnách okamžitě uspalo, takže cesta rychle uběhla. V moři má být k vidění i hodně zvířat, ale my štěstí neměli.

Marlborough Sounds
Hluboké zálivy a zátoky

Za širším místem samotného průlivu se už rozkládá Wellington. Není to největší město Nového Zélandu, protože má jen 180tisíc obyvatel (a s aglomerací asi 400tis.), ale je to město hlavní. A také je nejjižněji položené hlavní město na světě, tohle zjištění mě docela překvapilo. Město je za tří stran obklopeno mořem a vše se sbíhá na východní straně v přístavu. Po vylodění jsme projeli okolo nové výstavby kolem moře a zamířili na západní pobřeží.

Vjíždíme do Wellingtonu
Pohled na město z paluby
Moderní nábřeží

Na průzkum jsme se vydali pěšky, ale nejdřív jsme se posilnili typickým zélandským jídlem. Pokud marně přemýšlíte, co by to mohlo být, tak je to britská fish and chips, tady smažená ryba a hranolky. Na tu narazíte v nabídce opravdu často, ale protože i Zéland je zemí přistěhovalců, ještě častěji jsou k vidění občerstvení indická, čínská či prodejny sushi (Nik tradičně vyhledává turecký kebab a těch je tu také hodně). Wellington se rozkládá na kopci, který se zvedá poměrně příkře od moře. My pochopitelně zamířili nahoru, abychom si udělali předstvu o městě. Vyhlídka na Mount Victoria byla skvělá, celé město nám leželo u nohou. Dá pohodně vyjet autem (a místní i turisté to tak samozřejmě dělali), my se vyškrábali na prudký kopec a zase ho náročně sestoupali.

Město pod dohledem tradiční maorského sloupu

Oproti Jižnímu ostrovu jsme byli příjemně překvapeni jasnou oblohou a teplotami nad dvacet stupnů, takže došlo i na svlečení do triček. Naše nadšení z počasí nemělo ale dlouhého trvání. Brzy poté, co jsme došli do města, se zatáhlo a začalo foukat. Teple, ale o to silněji. Město nám nepřipadalo zvlášť zajímavé, tak jsme ho jen prolétli. Tento obrazný popis se postupně měnil v realitu. Vítr natolik zesílil. že jsme měli problém jít proti větru a po větru nás rychle posouval vpřed. Rozhodli jsme se, že stačilo a navečer jsme hlavní město opustili. Vitr fičel celou noc a docela nebezpečně kýval Džusíkem, který má na výšku tři metry. V noci se k větru přidal opět déšť. To nám to počasí moc dlouho nevydrželo…..Plány na další den necháváme otevřené…..

Těžké mraky nevěstí nic dobrého…

12. července – French Pass

Počasí nám opět změnilo plány. Návštěvu Abel Tasman National Park dneska určitě nedáme. V národním parku nejsou silnice, ráno sedne člověk do zamluveného člunu (boat taxi) a nechá se odvézt na místo, odkud půjde trek, a pak se vrací zpátky do civilizace. Nejspíš to jde i opačně, ale to se hůř plánuje, protože musí v ten správný čas na místě, kde je přistavena loď. Dnes odpoledne se tu bohužel očekává hustý déšť. Trmácet se půl dne ve slejváku, to se nám opravdu nechce. Takže s pomocí podrobné předpovědi počasí se rozhodujeme zajet na jediné místo v širokém okolí, které slibuje dokonce i slunce. Pevninu odděluje od ostrova D´Urville nebezpečná úžina zvaná French Pass, jejíž víry stály život nejednoho námořníka. A tam zamíříme.

Silnice na sever poloostrova byla místy velmi úzká a klikatila se jako had po příkrých svazích. Dlouho to vypadalo, že předpověď zklamala. Jemný déšť střídaly průtrže mračen, že bylo vidět jen na pár metrů. V zálivu Okiwi Bay se vše zlomilo, mraky sice zůstaly viset nad našimi hlavami, ale přestalo pršet a nakonec vykoukly i slabé paprsky sluníčka. Z asfaltky se nakonec stala úzká štěrková cesta, ale pomalá jízda nevadila. Otevřely se nám krásné výhledy na pobřeží i spoustu ostrůvků, na zvlněné louky, na kterých se pásly ovečky i osamocené farmy. Opravdový konec světa.

Nebezpečné vody hlídají dva majáky
Konec silničky – pláž v osadě French Pass

French Pass bylo skutečně asi jediné místo, kde nepršelo, protože když jsme se vrátili na hlavní silnici, spustily se další provazce deště. Předpověď na daších pár dní stále nevěštila nic dobrého, tím bylo rozhodnuto. Naším nocoviště bude kousek od městečka Picton. Zajímavý je zde vlastně jen přístav, ze kterého odplouvají trajekty na Severní ostrov. Snad tam bude počasí trochu přívětivější. Takže poslední večer na jihu, vzhůru na sever.

Na Sever!

Dřevo do Číny

10. a 11. července – West coast

Naše přání na den hezkého počasí nebyla vyslyšena. Od rána pršelo, takže i z rychlé procházky k vodopádu jsme se vrátili vyráchaní. Ještě hůř jsme dopadli, když po projetí průsmyku Haast se před námi otevřelo celé západní pobřeží. Vyrazili jsme za poprchávání na pláž a v tom se spustila průtrž. A pršelo celý den – od slabého deště po silný, prostě celý den voda z nebe. Západní pobřeží je velmi opuštěné, od jihu na sever vede jen jedna pobřežní silnice a zhruba 200 km neodbočuje, protože směrem na východ jí brání dlouhý hřeben Jižních Alp. To nejzajímavější, proč sem turisté zavítají jsou dva ledovce – Fow glacier a Franz Josef glacier. Pořádají se tu organizované výšlapy s průvodcem i přelety vrtulníkem. My jsme je netečně minuli, neboť v tomhle humusu to nemělo žádný smysl. Předpověď na zítra neslibovala žádanou slávu, ale vypadala přeci jen trochu lépe. Zakotvili jsme v jednom kempu v Greymouth, kde jsme si aspoň vyprali. 

Další ráno moc naděje neposkytovalo, ale jako zázrakem sluníčko vyšlo zpoza mraků, když jsme ho potřebovali. U městečka Punakaiki se nachází geologická zajímavost, tzv. Pancakes rocks neboli Lívancové skály. Působením eroze i chemických procesů vytvořily zdejší skály zvláštní vrstvy, opravdu jako kdyby někdo naskládal na sebe spoustu tenkých lívanců nebo palačinek. Někde dorážející moře vyhloubilo jeskyně, kterým na několika místech propadl strop, takže je vidět tu sílu vln zeshora. V létě to tady musí být přelidněné, ale teď super. Na zakončení asi půlhodinové procházky jsme si dovolili první rozmařilost – u Pancakes rocks jsme si poručili pancakes (tedy lívance) s čerstvým ovocem a šlehačkou. 

sdr
sdr

Další cesta na server pokračovala v serpentinách kolem moře a nabízela krásné výhledy. S pobřežím jsme se rozloučili ve městě Westport a údolím řeky Buller jsme zamířili do vnitrozemí. A i zde (z mého pohledu někde uprostřed ničeho) byla připravena jedna rarita – Buller Gorge Swingbridge. Oba břehy řeky Buller spojuje nejdelší závěsný most na Novém Zélandu. Vypadal bezpečně, ale stejně byl to adrenalin vydat se na jeho 110 metrů vzdálenou stranu. Na druhém břehu byl krátký okruh buší a pozůstatky zlatokopecké činnosti. A zpátky zase přes lehce se houpající most. Bobřík odvahy splněn. Když se z kaňonu řeky Buller stalo široké údolí, přebyly vinice, ovocné sady a poprvé taky chmelnice. Zatím jsem tady neměla dobré pivo, ale všechny měly určitě chmel odsud. My jsme se snažili dostat co nejvíc na sever, abychom ráno mohli vyrazit na pobřežní trek Národním parkem Abela Tasmana. Končíme někde před městem Motueka. 

9. července- Wanaka

Druhé místo, kam se dá vyrazit na jižní polokouli na lyže, se jmenuje Wanaka. Vůbec Nový Zéland je vyhledávaným místem pro lyžaře, protože se sem na zimní období sjíždějí nejlepší lyžařští instruktoři z celé druhé polokoule. Wanaka se také rozkládá na břehu jezera jako Queenstown, ale přišel mi.ilý a příjemný. Sice ranní teploty byly opravdu vlezlé, pravděpodobně nejnižší, co jsme tady zažili. Rychle jsme stihli prozkoumat nábřežní kolonádu i přilehlé obchůdky a restaurace. Městečko je hodně mezinárodní, takže se tu dá sehnat vše důležité na vaření po vietnamsku (pro nás třeba tradiční pálivá omáčka, která vylepší každé – i instantní – jídlo), po čínsku, po indicku…A také si dát u food tracku pravé mexické burrito k snídani. Nezapomněli jsme podívat se na jednu z místních zajímavostí – strom v jezeře, a pokračovali jsme na krátký výšlap.

Isthmus Peak trek vede na jeden z vrcholů mezi jezery Wanaka a Hawea a po zdolání asi 1000 výškových metrů se otevřel krásný výhled na obě jezera. Otevřel, ale ne pro mne. Já jsem se asi po dvou a půl hodinách stoupání rozhodla k návratu. Ale stály za to i výhledy jen na jednu stranu. Dnešek měl být podle předpovědi počasí poslední den se slušným, i když studeným počasím. Vypadá to, že se zde rosničky nemýlí. Už navečer začalo mrholit… Na noc jsme zakotvili na parkovišti u Fanfair waterfall a doufali jsme, že ráno bude lépe, abychom se k vodopádu vydali. Snad zítra…