Archiv autora: Karin Šubrtová

Playa Larga

Na projetí Kuby jsme měli pouhý týden, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen malý okruh a nebudeme podstupovat dlouhé přesuny. Už při plánování z domu bylo jasné, že doprava na Kubě nebude lehká záležitost, i když podle zkušeností jiných cestovatelů se i tady dalo jezdit místní dopravou, tak jak jsme zvyklí třeba z Asie. Na místě jsme zjistili, že to už neplatí. Do stařičkých a rozhrkaných dopravních prostředky určených pro Kubánce nás vůbec nepustili a zůstaly nám na výběr dvě možnosti – turistické linky Viazul, které ovšem jezdí jen někam, nebo předražené taxíky.

Jako druhou kubánskou zastávku jsme vybrali městečko Playa Larga, kam jsme se dostali právě neskutečně drahým taxíkem. Playa Larga není úplně top turistický cíl, ale pár výhod má. Nachází se na konci zátoky, které se říká zátoka Sviní (španělsky Bahía de Cochinos nebo anglicky Bay of Pigs). Pokud by vám toto jméno bylo povědomé, v roce 1961 se tu odehrál pokus o vylodění několika emigrantů placených Spojenými státy, aby svrhli socialistický režim  Fidela Castra. Do tří dnů byli zničeni a Kuba se ještě více přimkla k SSSR, což skončilo známou Karibskou krizí. Pak už byl jen krůček k rozpoutání jaderné války. Všude kolem pobřeží jsou vybudovány pomníky padlých kubánských vojáků a vystavena vojenská technika. Pro Kubánce je zátoka Sviní důkaz o jejich síle a vítězství nad zhoubným kapitalismem. Tyto události by nás sem nepřivedly.

První koupání v Karibiku
Skoro prázdná obchod na křižovatce
Zavřená pizzerie a jeden z pomníku padlých při obraně socialistické Kuby
Playa Larga – to je krab a …tank
Propagace revoluce na kždém kroku
Tank na památku
Fidel tentokrát v plechu a s batohem

Playa Larga leží na břehu krásného karibského moře a navíc sousedí s poloostrovem Zapata, největší bažinatou oblastí Karibiku. Je tu doma krokodýl kubánský, endemitní druh krokodýla mrštný i na souši. Na toho jsme se šli podívat do chovné stanice Criadero de Cocodrilos v místě Boca de Guamá. Odsud také odjíždějí lodičky na velké jezero Laguna del Tesoro, ale akorát se z jezera vrátila poslední výprava, přestože byly teprve tři hodiny. S množstvím turistů se tu evidentně nepočítá. Krokodýli byli zajímavější. V několika vodních plochách se zde chovají krokodýli od nejmenších drobečků až po pořádné macky. Dostali jsme se až na dosah, i od těch největších nás dělil pouze plot…Zajímavý zážitek. Tolik už ne park okolo, který už měl nejlepší léta za sebou, ani na focení s krokodýlem mě moc neužije. Restaurace asi 10 metrů od ohrady s krokodýly nabízela na jídelním lístku i krokodýlí maso…Krokouši byli super, ale ten cirkus okolo bych si odpustila.

Ptáček s duší dobrodruha
Je libo fotečku s krokodýlem? Je bezpečný, protože není kubánský krokodýl, ale aligátor
„Sknzen“ pro turisty

Naprostý opak byla naše druhá návštěva. V jednom zapadlém malém domečku žije pán, který má zálibu v kolibřících a ptácích vůbec. Na zahrádce připravil spoustu pítek různých velikostí, do kterých nalévá cukrový roztok.  Kolibříci poletují okolo jako malé zářivé drahokamy. A on chodil nadšeně mezi nimi, naléval jim roztok do pítek, nadšeně upozorňoval návštěvníky, jaký ptáček létá támhle a vůbc bylo vidět, že to dělá s láskou. Velký rozdíl oproti znuděným zaměstnancům státní farmy.

Ptáky a ptáčky jsme si užili i druh den. Ze dvou nabídek výletů v kanceláři rezervace jsme si vybrali procházku s průvodcem po rezervaci Sendero Enigma de la Roca (15 CUC za osobu + doprava na místo). Průvodce Mario se ukázal jako velký znalec zdejších cest a cestiček, takže místo nahlášených 2 kilometrů jsme ušli zhruba 6 km. Po vápenci zvětrých hran se nám nešlo moc dobře, doporučené pevné boty nám nikdo nevyřídil, ale zvládli jsme to i v trekových sandálech a žabkách. Vápenec zde prý vznikl usazováním korálů a dnes tvoří spoustu jeskyní a zatopených děr, ve kterých žijí krokodýli, želvy, krabi i ryby. U jedné z mnoha cenote s nádhernou čistou vodou byla i přestávka na koupání. Voda prý příjemně osvěžila, ale stejně tam vlezlo jen pár lidí. Mario nám velmi slušnou angličtinou popisoval vše kolem nás a odhodlaně lákal ptáky nahranými hlasy z mobilu, abychom si je mohli prohlédnout, takže jsme jich viděli opravdu hodně. Jména ptáčků jsem si nezapamatovala, většina neměla ekvivalent v angličtině a stejně bych ho asi neznala. Na poslední zastávku jsme museli sestoupit po provizorních žebřících do úplné tmy v jeskyni. Rozkoukání nepomohlo, až po nasvětlení baterkou jsme zjisitli, že tu bydlela velká kolonie netopýrů, resp. vrápenců. Probuzení se proplétali mezi námi a létali tiše nad našimi hlavami.

Mario…
…a jeho neodmyslitelné pomůcky pro průvodce po rezervaci.
Pod kameny se schovávalo množství krabů i většíh než dlaň
Koupačka pro otužilé Středoevropany
Strom s ostny
Trogon kubánský

Cestou zpátky jsme vystoupili u Cueva de los Peces (Cave of Fish), 70 metrů hluboké cenote (anglicky sinkhole), kde v křišťálově čisté vodě žijí tropické rybičky, ke který se dá potápět se šnorchlem. Nás ale mnohem víc zaulala možnost potápět se za korálovými rybičkami přímo v moři, stačilo přejít pobřežní silnici. To byla neuvěřitelná paráda. Spousty rybek v různých barvách a velikostech plavaly mezi námi, okusovali rostlinky. Slunce si dneska zrovna vybralo pauzu, ale i tak jsem šnarchlovala, dokud se do mě nedala zima. Dokonce jsem vytáhla i Go Pročko, ale chvíli potrvá, než video s rybičkami sestříhám. Super zážitky po celý den!

Cueva de los Peces
První (nesestříhané) rybičky na ochutnávku

Santa Clara

I když je venku skoro tma, všude panuje vlhké dusno. Ve stařičkém taxíku zní veselá kubánská samba, předjíždíme malé vozíky tažené klusajícím koníkem a na zdi se skví velký nápis Revolucion o muerte. 

Viva la Cuba!

Byl začátek března, když nás letadlo Air Canada nás vypustilo v kubánském městě Santa Clara, které leží na šířku i na délku uprostřed Ostrova svobody. Důvody, proč zamířit právě sem, jsou dva. První se ukázal hned před letištní budovu. Zatímco jsme šli směnit eura na místní turistickou měnu CUC (neboli konvertibilní peso), ostatní z plného letadla nastoupili do přistavených autobusů a odjeli směrem na ostrůvek Cayo Santa Maria. Tam v poslední době vyrostla řada hotelových resortů, ideální cíl pro promrzlé obyvatele Montrealu a okolí, kteří nám dělali na palubě letadla společnost. Na pláže jsme nemířili, v plánu jsme měli průzkum ostrova, jak jsme zvyklí. Ve vlhkém tropickém večeru tak zůstala před budovou letiště pouhá pětice lidí – Kubánec žijící v Kanadě, který přijel navštívit rodinu, my dva a dva kluci taky z Česka. Poprvé se nám stalo, že před letištěm nestál vůbec žádný taxík. S individuálními turisty se tady prostě nepočítá. Letištní zřícenci zavolali svým přátelům, takže po čtvrt hodině čekání se nám podařilo ve dvou autech odjet.

Druhým důvodem, proč zamířit do Santa Clary, je právě kubánská revoluce. V roce 1956 připlula ke břehům Kuby jachta Grandma, na palubě které byl i Fidel Castro, jeho bratr Raul a Che Guevara. Snažili se vyvolat povstání proti režimu preidenta Batisty, který vládl po vojenském převratu s podporou USA. Během partyzánského boje se k nim připojila řada civilistů i vojáků. V prosince 1958 došlo k rozhodující bitvě právě v Santa Claře. Těsně před pádem režimu povolal Batista posilu vojáků, kteří se blížili v obrněném vlaku. V Santa Claře ho povstalci přepadli a zajistili si tak volnou cestu do hlavního města. Batista okamžitě emigroval, k moci se dostal Fidel Castro a revoluce slavně zvítězila. Čtyři originální vagóny tohoto vlaku dnes tvoří památník nazvaný Monumento a la Toma del Tren Blindado. Jsou zde k vidění zbraně, osobní potřeby vojáků a řada fotografií (vstup 1 CUC pro cizince, 1 CUC focení).

Kubánský vůdce Fidel Castro je ovšem v Santa Claře zastíněn jiným hrdinou – Che Guevarou. Jeho život, který připomíná druhé muzeum, je plný neuvěřitelných událostí. Vystudovaný lékař, který pro své marxistické názory opustil rodnou Argentinu, se v Mexiku přidal ke skupině Fidela Castra, jenž už měl za sebou vězení za pokus o vyvolání revoluce v roce 1953. Po druhém – úspěšném -povstání byl na Kubě vyhlášen socialismus a Che se stal bankéřem centrální banky a ministrem průmyslu. Později po neshodách s Fidelem odjel šířit myšlenky revoluce do dalších zemí. Jeho život skončil v Bolívii, kde byl při pokusu o vyvolání revoluci zatčen a v roce 1967 popraven. Roku 1997 byly jeho ostatky spolu s těly několika dalších spolubojovníků z Bolívie převezeny na Kubu, kontrétně do Santa Clary. Byly pohřbeny v mauzoleu vedle muzea (vstup zdrama, zákaz focení). Na hrobech jsou reliéfní potrtéty a vždy jen jméno nebo přezdívka. Vedle nich visí živí květiny, které jsou každý den měněny. Další hroby spolubojovníků se nachází venku před mauzoleem. Obrovská socha Che vévodí velikému a prázdnému náměstí Revoluce. Trochu mi připomíná vyasfaltovanou Letenskou pláň, určenou na velké manifestace a podporu socialistíckého režimu. V muzeu jsou k vidění fotografie z života El Comandante, jak se Guevarovi také přezdívalo, a pár předmětů z jeho vlastnictví. Mimochodem – víte, že se správně jmenoval Ernesto, Che je také přezdívka a znamená něco jako „kámo“, které často používal.

Dodržovala jsem zákaz focení, tak fotky pouze sdílím. http://www.dailyfinland.fi/worldwide/2606/Che-memorial-keeps-LA-revolutionarys-legacy-alive-in-Cuba/print
Che Guevara
http://www.vitosoft.it/2006-04.htm
The former City wall.
https://www.hammocksandruins.com/articles-hammocks/santa-clara-che-guevara-mausoleum

Jinak je Santa Clara malé město s hlavním náměstím Parque Vidal, kde se nachází několik zajímavých budov z koloniální doby – divadlo La Caridad, Palacio del Gobierno Provincial nebo hotel Santa Clara. Z malebnosti mu ubírá betonová kostka hotelu, který dvojnásobně převyšuje ostatní budovy. Okolní uličky působily ospale, ale bylo vidět, že to muselo být kdysi bohaté město, protože všude kolem centra jsme míjeli honosné paláce, ovšem v dnešních dnech nejsou v nejlepší kondici. Kolem nich projížděla nádherná stará americká auta, kvůli kterým by se u nás každý zastavil a fotil si je, tady nevzbudila žádnou pozornost. Jezdí většinou jako taxíky. Ovšem nejčastější dopravní prostředek místních byl v Santa Claře vozík pro zhruba 8 – 10 pasažérů tažený hubeným koníkem nebo jízdní kolo různého stáří.

V jednom z domů na náměstí je veřejná knihovna, opravdu s dveřmi dokořán.

Turisté se tu vyskytovali málo, nebyl problém zajít do malé prodejničky na malinké sladké a silní kafe rozlévané z termosky v přepočtu za korunu. Mohli jsme se najíst u okénka za místní ceny nebo na zídce před bistrem ochutnat výbornou zdejší specialitu – ropa vieja neboli staré hadry. V největším parnu jsme se schovali do stínu velkých stromů v místní ZOO kousek od centra, zvířat tu v malých klecích (naštěstí) moc nebylo. Ovšem za vstupné zhruba 3 koruny jsem moc nečekala.

Výborné staré hadry
Hrnečky té správné velikosti
Neturistické ceny – co hodnota v CUPech (tedy v nekonvertibilním kubánském pesu), to samé v korunách
Pár zvířat v malých klecích zdejší ZOO

Místní Kubánci během parného dne seděli v houpacích křeslech v domech u otevřených oken a dveří, aby se k nim dostal aspoň trochu proudící vzduch nebo posedávali ve stínu na prahu domu a besedovali s ostatními. Těšila jsem se, že večer zažiji sponální tanec Kubánců na náměstí Parque Vidal, ale měli jsme smůlu. Odpoledne se přihnala silná bouřka a do večera vydržel déšť, takže místních venku bylo málo a do tance jim také nebylo. Mně taky do tance nebylo. Kubánská realita mi hodně připomněla, jak to u nás vypadalo před rokem 1989. A místo nostalgie jsem ráda, že už to máme za sebou.

Okna i dveře otevřená dlouho do noci
Místní debatující na chodníku
Nádrerná auta
Z náklaďáčku je něco jako mikrobus
Poklidný večer po dešti na hlavním náměstí

Cestování v době koronaviru

EDIT 18. 3.: Článek je starý asi tři týdny, psala jsem ho těsně před tím, než jsem vyrazila na cesty, abych si ujasnila, co můžu a co nemůžu. Z cesty jsme zpátky, mezi tím nabraly věci rychlý spád. Z opatření, která jsme tu popsala, se změnil názor vlastně na jedinou otázku, a to je nošení roušek. V období, kdy je většina populace zdravá, jsou nadbytečná, když může být infekční velká spousta lidí, jsou NEZBYTNÉ pro ochranu ostatních. Vrátili jsme se z oblasti, kde nákaza téměř nebyla, karanténu nařízenou nemám, ale stejně se snažím nechodit mezi lidi. Přestože šance se nakazit nebyla veliká, pro mé svědomí je důležeté nikomu neublížit. V téhle chvíli už můžu říct, že cestovat NE. Zůstaňme doma a věnujme se jiným věcem. Zdraví je nejdůležitější.

V Česku se objevil koronavirus Covid-19 a celý národ blázní. Spousta lidí by nejradši zavřela hranice, zabarikádovala se doma nevystrčila nos. Co ale dělat, když máte zaplacené letenky a chystáte se odletět??? Je to bezpečné?? A přemýšlíte, jak se  nejlépe chránit, pokud odletíte?? Tak si pojďme shrnout důležité informace.
Koronavirus se přenáší z člověka na člověka po blízkém kontaktu, který trvá delší dobu (především rodina, přátelé, spolupracovníci apod.). Je to takzvaná kapénková infekce, která se přenáší vzduchem (jiné způsoby přenosu se ještě ověřují). Nejčastěji se šíří, když nakažený člověk zakašle nebo kýchne. Kapičky s virem mohou být asi do vzdálenosti 1,6 metru rovnou vdechnuty, nebo se usadí na povrchu. Na hladkém a suchém povrchu se virus udrží několik hodin, ve vhlkém je to trvá ještě déle. Pokud na takový povrch sáhneme, dostane se nám na ruce. Pak už jen virus čeká, až se dotkneme nějaké sliznice, což nejčastěji bude oko či ústa, nebo ho nemytou rukou přeneseme na jídlo, které pak sníme. Koronavirus zasahuje nejčastěji sliznice horních a dolních dýchacích cest a může způsobit obtíže, podobné nachlazení nebo klasické chřipce – kašel, teploty, bolesti hlavy a kloubů, méně často rýma nebo bolest v krku. U starších nebo oslabenýcch jedinců by ale mohl vyvolat smrtící choroby, jako je například zápal plic, těžký akutní respirační syndrom nebo jinou nebezpečnou infekci, případně selhání ledvin. Pro dvě procenta nakažených končí nemoc smrtí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Koronavirus

Z principů šíření vyplývají možnosti ochrany. Takže co dělat?

  1. Vyhýbete se místům s větší hustotou lidí, jako jsou koncerty, přeplněné noční kluby, nacpané městské autobusy nebo metro.
  2. V letadle se normálně dýchat nedá, protože se nachází ve výšce, kde je málo kyslíku. Ledadlo je uzavřený systém, kde vzduch cirkuluje, proto vypadá jako ideální místo, kde se nakazit nějakou infekcí.  O pohyb vzduchu se stará vzduchotechnika, která neustále pohybuje vzduchem v letadle. Kopresory přivádí vzduch do kabiny a neustále ho recyklují, ovšem v průběhu se několikrát filtruje a zároveň se zbavuje vlhkosti. Jedním z filtrů je HEPA filtr, název je zkratkou z „high efficiency particulate arrestance“. Jeho účinnost je minimálně 99,97%  v případě částic o velikosti 300 nanometrů, větší částice jsou filtrovány s ještě vyšší účinností. Všechen vzduch v letadle se obmění v průběhu 2-3  minut, takže je mnohem čistší, než běžně dýcháme v uzavřených prostorech třeba v práci nebo ve škole. Letadlo je tedy relativně bezpečnné prostředí, ale i tak je možné ješně snížit pravděpodobnost nakažení.
  3. Nepřibližujte se k lidem, kteří jsou zjevně nemocní. Mohou mít koronavirus, chřipku nebo cokoliv jiného, každopádně jsou možnými přenašeči. Bezpečná vzdálenost je 2 metry. Takže se neobjímejte, nelíbejte, ani nepodávejte si ruce. V letadle vás mohou nakazit pasažéři vzdálení max. 2 – 3 řady od vás (hlavně za vámi).
  4. Pokud si chcete cítit jistě, před virem vás ochrání respirátor s třídou filtrace FFP 3. Je potřeba v něm měnit filtr, jinak nebude tak účinný. Roušky před šířením viru nechrání, pouze zabraňují jeho šíření navenek. Rouška se zhruba do dvou hodin zaplní vašimi viry a bakteriemi, které se ve vlhkém prostředí ideálně množí, proto je nutné roušku po dvou hodinách vyměnit.
  5. Při smrkání, kašlání a kýchání používejte jednorázové kapesníky; když je nemáme po ruce, kašlete nebo kýchejte do rukávu na paži, ne do dlaně. EDIT: poté, co dvojice sedící přímo za námi v letadle poslední dvě hodiny prosmrkala a prokýchala, nebojím se Covidu, ale jiné infekce. Takže jsem si vzpomněla na jeden fungující „hmat“ z akupresury. Kýchnutí zastaví zmáčknutí bodů uprostřed mezi horním rtem a nosem. Aspoň z vás nebudou mít ostatní obavy.
  6. Nejdůležitější je umývat si důkladně ruce aspoň 20 vteřin, ideálně antibakteriálním mýdlem. Pokud to není možné, použijte desinfekční kapesníčky nebo desinfekní gely, které budete vtírat do rukou podobným způsobem, dokud nebudou suché. Nezapomeňte na předměty, které jsou blízko vašich úst a rukou, především mobil, klávesnici počítače a myš. Alkohol je výborný likvidátor virů. Nefunguje, když ho polknete, ale na desinfikaci rukou je nezastupitelný.
  7. Nedotýkejte se zbytečnně hodně osahaných povrchů – madel, klik, eskalátorů, sedaček, nákupních vozíků apod. I když mohou být občas čištěny, přestavte si, že jak jsou pokýchané a oslintané, a tedy potenciálně nebezpečné. Buď si je očistěte desinfekčním kapesníčkem, nebo se jich dotýkejte před oblečení, rukavice…
  8. Nesahejte si na obličej rukama. Špinavé ruce mohou přenést přes sliznice (oči, nos, ústa) přenést virus do těla, takže žádné kousíní nehtů, šťourání v nose, ani tření očí.
  9. Zvyšte celkovou obranyschopnost organismu důkladným přísunem vitamínu C, Normálně je lepší dostat ho do sebe z ovoce a zeleniny, ale teď není úplně normální situace. Před cestou i během ní berte tabletky 250mg, přemíra neškodí, jen ji vyoučíte močí.
  10. Pokud se již nakazíte nebo máte příznaky nakažení, buďte ohleduplní k dalším lidem. V průběhu letu letadla informujete palubní personál, v prostoru letiště vyhledejte lékařskou pohotovost. Z domova zavolejte na krajskou hygienickou stanici, která vám vysvětlí, co dělat. Nezapomeňte kontaktovat zaměstnavatele a domluvte se na dalším postupu.

Nejaktuálnější informace z celého světa najdete na webu https://covid19info.live/. Do oblasti, kde je koronavirus na vzestupu, bych nejela. Hrozí velké nebezpečí nakažení a přestože věřím, že mně samotné nemůže ublížit (zabíjí především starší a chronicky nemocné lidi), mohu se stát přenašečem viru nebezpečného pro ostatní. Nehodlám být vědomě nebezpečná pro jiné lidi. EDIT : Zajímavý článek na podobné téma https://www.hedvabnastezka.cz/cestovatele/39422-koronavirus-a-aktualni-cestovani-rozhovor-s-docentem-madarem-o-nejaktualnejsi-situaci/

https://www.idnes.cz/technet/veda/jak-si-myt-ruce-koronavirus-covid-chripka-navod.A200229_215126_veda_pka

Jak na AirBnB ubytování

Někdo dává přednost ubytování v stylovém nebo luxusním hotelu, kde se o něj personál postará, ovšem často jsou hotely po světě skoro stejné a anonymní. Pro nás je zajímavější (a často i levnější) ubytování v soukromí. Tuto možnost po celém světě zprostředkovává společnosti AirBnB. Název společnosti je variantou na tradiční BnB, tj. bed and breakfast = přespání se snídaní, zde airbed představuje provizorní nocleh na nafukovačce. Funguje od roku 2008 a nyní je na obrovském vzestupu. Na adrese https://www.airbnb.cz/ se dají najít stovky ubytování v soukromých bytech nebo domech v místě, kde potřebujete. V poslední době se do tohoto systému přihlašují i malé hotely a penziony, bližší kontakty ze soukromí mizí a ceny se vyrovnají hotelům v Bookingu. Ale někdy se jedná o opravdu unikátní příležitost, kterou jinde nenajdete. V poslední dobou se tento tp ubytování hodně řeší v médiích, ale za mne je to výborná příležitost.

Image result for airbnb logo

Poprvé jsme toto ubytování využili na Silvestra roku 2013 v Las Palmas na Kanárech. Sehnat jinou střechu nad hlavou v tomto termínu se nám nepovedlo. Bydleli jsme u Inge v malém pokojíku na matraci na zemi v jednom z bytů v činžáku, ale bylo to velmi levné. Stejně jsme se potřebovali jen umýt a uložit se na pár hodin. Další příležitost byla v Japonsku, kde jsou hotely všeobecně hodně drahé, nabídka ubytování v soukromí je mnohem levnější, navíc možnost nahlídnout do běžného každodenního života je k nezaplacení. Japonci jsou uzavření, takže s nimi diskutovat třeba na ulici opravdu nejde, ale hostitel si bude povídat rád a řekne i něco, co se v průvodcích nedozvíte. Pro řadu hostitelů je ho vítaný přivýdělek, ale často se chtějí seznamovat s cestovateli a povídat si s nimi (se všemi klady i zápory takové situace).

Všechny obrázky z webu AirBnB

V poslední době si můžete stáhnout i aplikaci do mobilu. Já používám webovou verzi, takže vám zkusím ukázat, jak stránky používat.

Pro objednání ubytování je nutná registrace přes mailovou adresu a heslo, ale dá se propojit tento účet s Facebookem nebo Googlem. Bez ní se můžete pouze podívat na nabídky. Do Japonska jsem ale také posílala fotku pasu a telefon. Prostě do soukromého bytu vás jen tak nepustí, a to je i dobře. Stránky fungují jako klasická sociální síť, takže každý má svůj profil, kam může nahrát fotku a přidat zájmy, zkušenosti, procestované země. Dostatek informací působí důvěryhodněji. Na první rezervaci byste měli dostat slevu, zkuste si zjistit podrobnosti, za jakých podmínek se to možné. Po přihlášení můžete využívat další vymoženosti, třeba ukládat do oblíbených („osrdíčkovat“) nabídky, které vás zaujaly.

Tak např. sháním ubytování na Sicílii v městě Catanie. Zadám termín příjezdu a odjezdu a také počet osob. V nabídce zaškrtnu soukromý pokoj (pokoj sdílený s dalšími lidmi opravdu nechci, naopak celý dům je zbytečný) a ukáže se mi, v jakých cenách se ubytování bude pohybovat. Na druhé části stránky vidím mapu a na ní rozložení nabídky. Hodně ubytování je blízko sebe, takže potřebuji mapu dostatečně zvětšit. Vyplatí se si ujasnit, jaké místo je pro mne důležité – u pláže, v centru u památek nebo v klidu na předměstí? Tímto se dá ušetřit na penězích za dopravu. Není špatné podívat se třeba na Google Street View, jak vypadá oblast, kde se dům nachází. Vidím zhruba umístění, přesná adresa se mi ukáže až po potvrzení. Protože přijedeme autem, bude pro nás podstatné, zda se dá někde jednoduše zaparkovat, proto volím tuto možnost ve filtrech. Dá se zde nastavit také třeba možnost kouření, výtah v domě nebo použití kuchyně. AirBnB také některé nabídky doporučuje, např. bývá brzy zamluvené, je dokonale čisté, má skvělé umístění…

U každé nabídky je několik fotografií a stručný popis (nebo spíš reklama). Po najetí na fotku se změní barva cenovky na mapě, takže se dá podle toho i jednoduše zorientovat. V ceně u fotky se většinou neuvádějí další poplatky – poplatek městu, zprostředkování AirBnB, úklid. Celkovou cenu zjistíte po rozkliknutí nabídky a jsou zde i další informace.

Já si hodně všímám storno poplatků, protože nikdy nevím, co se může stát a jestli ještě nezměníme itinerář cesty, zvlášť když ji plánujeme dlouho dopředu. Storno poplatky mají celkem složitý systém, existuje až šest možností, jak a kdy rezervaci zrušit. Poplatek AirBnb, který se pohybuje mezi 6 a 12%, je nevratný vždy, ale jinak je to hodně velký rozdíl. Pokud nemůžete rezervaci využít a chcete dostat cenu zpět, při flexibilním stornu stačí zrušit 24 hodin před objednaným příjezdem, mírné storno 5 dní dopředu, ale třeba za přísných storno poplatcích vrátí pouze 50 % ceny, i když to oznámíte týden dopředu. Tuto důležitou informaci najdete v řádku vedle ceny. Určitě o tom uvažujte, protože změna plánů může stát hodně peněz. Další, co si pročtu, jsou pravidla domu, jestli s některým bychom neměli problém, třeba s časem příjezdu nebo odjezdu. Ještě zkontroluji vybavení, dnes je už běžné wifi připojení, ale někdy se může hodit třeba televize, pračka nebo ručníky (když např. letíme jen s minimálním zavazadlem). Snídaně většině nepotřebujeme, navíc bývají hodně předražené a často představují jen špatné kafe a balený croissant, přestože koupit dobré kafe a čerstvý croissant se dá všude (Ale třeba doma dělané snídaně v Kjótu u Rosalin byly skvělé). A ještě pozor – někteří ubytovatelé požadují minimální délku pobytu víc než jednu noc.

Když jsem si udělala s pomocí mapy a popisu předvýběr, projdu si hodnocení předchozích hostů. Hodnotí se hvězdičkami, ale hodně pomůže i popis, co oceňují nebo co kritizují. Většina používá angličtinu, ale někdo raději píše v rodném jazyce, takže některé recenze mohou být i v češtině. Někdy jsou to skutečně hlouposti, jsou lidé, kterým se nezavděčí nikdo. Není ale od věci, zkusit majitele prověřit přes Facebook nebo Google, zvlášť když chcete zůstat delší dobu.

Když jsme si vybrala, zarezervuji si ho. K tomu je zapotřebí platební karta. Po zadání čísla karty se na ní zablokuje částka, kterou máme zaplatit. Strhne se až při příjezdu. Všechny transakce provádějte pouze přes společnost AirBnB, která si vše hlídá a kontroluje. Pokud vám budoucí ubytovatel nabídne, abyste platili jinak, raději odmítněte. Nemusí se nutně jednat o podvodníka (i to se děje), může jít jen o snahu neplatit AirBnB provizi, ale kdo ví…

Venkovní společné prostory

Pokud se jedná o opravdové ubytování v soukromí, musím napsat hostiteli žádost (request), zda nás přijme. Je to velmi jednoduché, není na to potřeba velké znalosti angličtiny, navíc ani hostitelé nevládnou dokonalým jazykem. Já většinou píšu, že jsme z České republiky, cestujeme se synem a chceme vidět místní památky. Podle mne se jedná spíše o formalitu, nevím o tom, že by byl někdo odmítnutý, ale asi se to stát může. Minulý ubytovatelé píší hodnocení i na vás, takže pokud byl nějaký problém (hlučnost, velký nepořádek…), může to být důvod nepřijmout vás do svého domu. Pokud není žádost potvrzena do 24 hodin, automaticky se považuje za zrušenou. Můžete se také zeptat, zda by nebylo možné získat slevu na cenu v tomto termínu, prostě zkuste smlouvat jako při osobním kontaktu. Ubytování v soukromí se nedoporučuje objednávat dlouho dopředu, protože rodiny často v předstihu neví, co se bude dít, takže by se mohlo stát, že se něco změní. Pokud váš pobyt není na výjimečné datum (Velikonoce, Vánoce, Silvestr, Den nezávislosti…), doporučuje se objednávat pokoj na maximálně 6 měsíců před termínem odjezdu. V případě, že bude rezervace zrušena ze strany hostitele, vrátí se vám celá částka, někdy i s kreditem navíc, ale je to nepříjemné. Dnes se dá i na AirBnB ubytovat bez žádosti (často do penzionů), pokud vám to vyhovuje, v základním zadání lze zaškrtnout okamžitou rezervaci bez schválení, v tom případě se dopisování s hostitelem vyhnete. Určitě nemažte žádné maily s hostitelem a mezi AirBnB dokud neskončíte pobyt.

Ubytování může vypadat opravdu různě

Počítejte s tím, že ubytování v soukromí není hotel s recepcí, takže pan domácí může být do večera v práci nebo pro ten případ schová klíče do schránky (Ósaka) nebo do sámošky (Barcelona). Určitě mu dejte brzy vědět čas, kdy dorazíte, aby se přizpůsobil, nebo vše zařídil. Na „prolomení ledů“ je vhodné přivést hostiteli nebo jeho rodině drobnou pozornost – české lázeňské oplatky, bonbony, české pivo nebo víno, nápovědou může být profil.

Nezapomeňte, že se od hostů očekává, že do 14 dní po odjezdu napíší hodnocení na ubytování, postačí hvězdičky v jednotlivých oblastech a klíčová slova. Pokud jste byli spokojeni, je slušné připojit pár slov jako poděkování, co si ceníte na ubytování nebo hostiteli (klidně i česky). Určitě se vyplatí psát pravdivě, ale slušně. V případě problémů můžete informovat pouze společnost AirBnB, hostitel se pak nedozví, kdo si stěžoval. Stejně tak hostitel píše hodnocení na hosta. Myslím si, že udržování kladné stopy je výhodné, je menší šance, že budete v budoucnosti odmítnuti. Dodržování pravidel slušného chování by mělo být samozřejmostí.

Přeji krásné a netradiční zážitky v soukromí.

14. února – San Francisco

Den odletu nadešel. Ve tři hodiny nás čekalo letadlo Air France směrem na Paříž, ale protože jsme se museli přesunout na letiště a vrátit auto, vyrazili jsme z centra něco po jedenácté. Po ránu jsme si ještě dopřáli snídani v Subwayi a prošli ve čtvrti poblíž hlavního náměstí Union Square a Market Street se spoustou obchodů. Cestou na letiště jsme se nakrátko zastavili na Alamo Square, kde se nacházejí nejkrásnější dřevěné domy zvané Painted Ladies (dá se to přeložit přeložit jako Malované dámy nebo možná jako Krásky). Vypadají moc hezky, ale nejkrásnější jsou opravdu v jiném osvětlení, tzn. při zapadajícím slunci. Jeden den je na tak zajímavé město opravdu málo, nestihli jsme spoustu míst, třeba jsme úplně minuli vyhlášenou Čínskou čtvrť, tuleně povalující se na molu jsme spíš jen slyšeli než viděli, provokativní Coit Tower jsme zahlédli jen z dálky, na výlet lodí na Alcaltraz nezbyl čas vůbec. Prostě se sem budeme muset ještě jednou, a také další národní parky čekají…

Vracení auta proběhlo tak rychle, že to ani rychleji nešlo, pouze zopakování jména a dotaz, zda nebyl s autem nějaký problém. Ne, nebyl, a tak rychle vystěhovat zavazadla. Čističi už čekají…Pak už jen přejezd vláčkem na správný terminál a projít odbavením. Teprve u přepážky nám připomněli, že je vlastně Valentýn. Podepsali jsem se na reklamní srdíčka a dostali čokobonbón. Něco po třetí jsme opravdu vzlétli, místo přes Kanadu a Grónsko jsme symbolicky kopírovali Road 66 až do Chicaga. Cestovali jsme zpět proti času, takže brzy byla tma a my se pokoušeli spát (dost marně). I tak těch deset hodin docela rychle uteklo…

13. února – San Francisco

Přesvědčila jsem se, že Spojené státy jsou krásnou zemí. Krajina je kouzelná a národní parky opravdu neuvěřitelné. Letos jsme jich stihli pět – Joshua Tree, Grand Canyon, Death Valley, Sequoia a Yosemity –  jeden zajímavější než druhý. Ještě spousta nám jich zůstává, především Yellowstone toužím vidět.. Co mě naopak nikdy nelákalo, to jsou americká města. S jedinou výjimkou… a tou je San Francisco. A právě slavné Frisco máme teď před sebou.  Stojíme před mostem Oakland Bay Bridge jako jedno z mnoha aut v deseti pruzích a čekáme až nás město pustí do svého středu. Tento most je vlastně starší, delší i vytíženější než jeho slavnějš kolega12. listopadu 1936. Je více než dvakrát vytíženější a delší než jeho slavnější kolega – denně přes něj projede přibližně 260 000 aut a jeho celková délka je 7180 metrů.

Kam zamířit nejdřív po příjezdu do města… Pochopitelně k vyhlídce na ikonický most Golden Gate Bridge, který je nejfotografovanějším mostem na světě. Jako obvykle byla mlha hustá tak, že by se dala krájet…No, možná ne tolik, ale vidět nebylo nic, tak aní z focní z Mile Rock Beach nebylo nic. Tak jsme si trochu zajeli a podívali jsme se do Golden Gate Parku, překonali několik opravdu prudkých sjezdů, snědli pořádný hamburger na Haight Street a pak jsme zastavili kousek od pláže. Doufali jsme, že se mlha mezitím rozplyne a my budeme mít možnost si most vyfotit, než ho přejedeme autem.

Pohled na SF od Mostu
Slavný Alcatraz před námi
Moc teplo není, ale děti řádí v zálivu stále
Typické dřevěné domy

Mlha polevila, takže jsme se k němu pěšky postupně blížili, až jsme došli k návštěvnickému centru na jeho počátku. Pak už to bylo jen kousek, takže jsme skončili přímo na něm. Dohodli jsme, že nebudeme řešit placení přejezdu a přejdeme po něm po svých. Je to opravdu jedinečný zážitek… Silnice se svými šesti jízdními pruhy a chodníkem vede ve výšce 67 metrů nad mořem. Most, který byl otevřen v roce 1937, spojuje San Francisco s Marin County přes průliv nazvaný Zlatá brána – Golden Gate Strait Ta své jméno převzala od topografa, kterému v polovině 19. století připomínala Zlatou úžinu v Istanbulu. V nejužším místě má dva kilometry, proto byl považován za těžko překonatelný. Mlhy jsou tu velmi časté, jak jsme se ráno přesvědčili, proto byl natřen oranžovou barvou, která zvyšovala jeho viditelnost pro proplouvající lodě i přelátající letadla.

Ubytování na poslední noc v Americe jsme si zamluvili už z domu. Motel jsme si vybrali nejlevnější, jaký se nabízel, a podle toho také vypadal, přesto byl celkově nejdražší z celé naší cesty. Nejvíc mi vadil všeprostupující cigaretový kouř v pokoji, přestože jsou všechny pokoje nekuřácké a v podmínkách vyhrožují drsnými pokutami za „odkouření“… Cestou do hostelu jsme si vymyslela, že si projedeme Lombard Street, na které je i vyhlášený úsek nejstrmější ulice na světě, a ten určitě nemůžeme minout. Bohužel – špatně jsem odhadla odpolední turistickou špičku. Na prudkém kopci vzhůru jsme strávili přes půl hodiny, ještě než jsme tam dojeli k vyhlášeným serpentýnám, které se jezdí směrem dolů. Pak už jen skoro krokem sklesat sedm ostrých zatáček a je po zážitku. Popravdě? Nic moc…

Prudké svahy v SF
Vyhlášená Lombard Street

Už skoro za šera jsme se šli projít do centra – po Market street k Ferry Building a pak podél přístavních mol. Cestou jsme minuli tuleně na plovoucích paletách na molu 39, ale už jsme z nich viděli jen velké tmavé stíny a slyšeli zvláštní zvuky. Ovšem stánky s různými rybími specialitami stály za návštěvu. Od konce Fishermans Wharfu jsme měli v plánu vyjet k motelu největší zvláštností San Francisca – starou tramvají (tedy ve skutečnosti lanovkou, protože je poháněna lanem v zemi – takže cable car), ale i před devátou večer zde stála pořádná fronta lidí, kteří měli podobný nápad. Tak jsme vyrazili pěšky do brutálního kopce, podél zatáček Lombard street (kde naopak teď nikdo není) až k motelu, celkem jsme ušli skoro 20 kilometrů. A zítra musíme projít zbytek a zbylo nám na to jen dopoledne…

Umělci na nábřeží

12. února – Yosemity

Vjížděli jsme do Yosemitského národního parku a u silnice stál kojot a v klidu na nás koukal. Brali jsme to jako pozvání do divočiny….

Trasu cesty míváme připravenou před odletem, ale často ji upravujeme a přizpůsobujeme, nejčastěji kvůli chybějícímu času nebo počasí. Tentokrát jsme si nebyli jisti, jestli stihneme poslední naplánovanou zastávku před návratem do San Francisca, a tké jestli má vůbec smysl navštívit Yosemiský národní park v zimě. Celá jedna strana parku je v zimě neprůjezdná, do horského střediska Badger Pass potřebujete sněhové řetězy, všechny vyhlášené treky jsou uzavřené…Nakonec nám čas vyšel, počasí vypadalo příjemně, navíc ve Zdeňkovi převládla touha vidět na vlastní oči slavné lezecké stěny El Capitan a Half Dome, které jsou horolezeckou mekkou. Hlavní součásti parku tvoří jedno údolí, do kterého z obou stran padají dolů vodopády. Největší v celé Severní Americe, který měří přes 700m, je obrovský Yosemite Fall. Z první vyhlídky hned za tunelem (Tunnel View) je ale nejlépe vidět Bridaveil Fall, takže nejspíš bude na fotkách každého návštěvníka Yosemitů.

Pohled od Tunnel View – Yosemitské ůdolí a vodopád Bridaveil Fall

Yosemite Falls
Bridaveil Fall

Dole v ůdolí se nachází veškeré turistické zázemí – informační centra, kempy a lodge, občerstvení. Cedule všude upozorňují, že nelze nechávat jídlo ve stanu nebo v autě přes noc, protože by se na něj mohli dobývat medvědi, je třeba ho zamykat do připravených plechových skříněk. My doufali, že přes zimu budou medvědi v pelechu, ovšem v létě se tu běžně pohybují. Během roku může dojít i k tícísovce pokusů dostat se k jídlu.

Rohodli jsme se, že nám klasická americká autoturistika (parkoviště, kratičká chůze k vyhlídce, focení a zase zpět) nestačí. Počasí bylo příjemné, sluníčko svítilo, přestože i dole v údolí ležel sníh. Vydali jsme se na vycházku k jezeru Mirror, v jehož vodách se opravdu zrcadlily okolní velikány, především pověstný Half Dome. V poslední době se hodně omezuje výstup na jeho vrchol. Je potřeba požádat o permit a 1. března je vylosováno na každý den 225 lidí, kteří se mohou vydat vzhůru po strmé cestě jištěné lany s převýšením 1500 metrů. Sezóna výstupu začíná v půlce dubna a končí v půli října. Všechny informace o parku i žádosti o permity nadete na stránce https://www.nps.gov/yose/index.htm, kde jsou i moc hezká videa.

Původně jsme chtěli jít pouze asi dvě míle k jezeru Mirror lake a stejnou cestou zpět. Nik, který šel vepředu, ovšem hledal, kudy budeme moct jezero obejít, abychom udělali okruh. Takže jsme ho dostihli až na konci jezera a celý výšlap nám prodloužil více než dvojnásobně. Ale nevadilo. Byly tam hezké pohledy na okolní hory a žádní turisté. Neumím si přestavit, jak to tu musí vypadat v plné sezóně, kdy se v parku pohybuje turistů spousta a také mraky horolezců, pro které jsou nyní skály nepřístupné. Naprosto je všechny chápu – je tu nádherně.

Half Dome
Half Dome

Druhý z výjimečných velikánů Yosemit je hora nazvaná El Capitan. Její 900 metrů kolmá stěna byla dlouho horolezci považována ze nezdolatelnou. První, komu se ji podařilo překonat, byl v roce 1958 Warren Harding. Když jsem stála u její paty, přišlo mi naprosto nepochopitelné, že se to někomu mohlo podařit. Úplné šílenství je pak pokus (a navíc ůspěšný) z roku 2017 v podání Alexe Honnolda, jenž ji pokořil bez jištění. Přípravy i celý výstup jsou zachyceny v neuvěřitelném dokumentárním filmu Free Solo. Nezapomenu na dechberoucí záběry krajiny i mrazení v zádech z jeho odvahy. Není divu, že za něj jeho autoři obdrželi Oskara v kategorii dokumentů. Velmi doporučuji, nejen pro horolezecké nadšence. A Yosemity se svojí majestátností taktéž. Pokud se sem budete chtít jen podívat, tak klidně i v zimě, na nějaký trek nebo aspoň delší výlet je ale potřeba vyrazit v teplejší části roku.

El Capitane

Strávili jsme tu víc času, než jsme si mohli dovolit, takže následoval co nejrychlejšÍ přesun k San Franciscu. Bohužel, byl pátek a silnice byly plné aut, Amíci asi také míří na chaty a chalupy. Skončili jsme v kempu, který nám nabídla navigace v mobilu. Ležel na území regionálního parku Del Valle u jezera, asi 15 km od městečka Livermore. Tam jsme se vrátili na večeři, protože jsme zatoužili po něčem mexickém. Našli jsme ho v úplně plné restauraci Casa Mexico, což nás neodradilo, právě naopak – je známka kvality. Museli jsme se zapsat na čekatelský seznam a zhruba čtvrthodiny počkat, než nás usadí na uvolněná místa. Pak jsme si dali výbornou queasadillu, burito a chilli plate. Zítra už konečně San Francisco…

11. února – Sequoia NP

Pomalu jsme se blížili zpátky k tichomořskému pobřeží Spojených států. V cestě nám stála nejjižnější část pohoří Sierra Nevada a v ní dva z nejvýznamnějších národních parků. Nejstarším národním parkem v USA je Yellowstone, hned po něm, v roce 1890, byl vyhlášen národní park Sequoia. Podle jména se dá odhadnout, že zde rostou sekvoje, správně biologicky sekvojovce obrovské. V parku se ale nachází i nejvyšší hora USA, když nebudeme počítat Aljašku. Hora Mount Whitney je vysoká 4 421 m, aljašská Denali o podstatně vyšší – 6190 m.

Ráno při opuštění Death Valley jsme zamíříli západním směrem a vysoké stěny Sierry Nevady jsme měli přímo před sebou a pak jsme je dlouho objížděli. Přestože národní parku Sequoia jsme měli na dosah, z této strany hor nevedly žádné silnice do nitra parku. Dokonce v parku je velmi málo silnic, více než tři čtvrtiny parku jsou dostupné pouze pěšky nebo na koni. Mount Whitney jsme měli na dohled, všem z této strany nebyla hora k poznání. Pod horami se rozkládá naprostá rovina, která působila opravdu vyschle. Kolem města Bakersfield narušovaly její jednotvárnost jen malé těžební věže, které vypadaly jako ptáčci bez přestání zobající něco ze země.

Krajina se zazelenala, až když začala silnice stoupat a vlnit se podél Kaweah river. Vstoupili jsme do parku jižní branou Ash Mountain Entrance, chystali jsme se projet jedinou silnici a vyjet druhou – severní – branou Big Stump Entrance. A cestou se kochat především monumentálními stromy.

Kdo by nechtěl vidět nejstarší žijící stromy na světě, kterými jsou bezesporu sekvojovce obrovské… Zemi obývají už od druhohor, odhaduje se, že současné žijící exempláře jsou staré až 3 tisíce let. Přezdívá se jim mamutí stromy, protože jsou fascinující i svojí velikostí. Běžně dorůstají přes 80 metrů, ovšem v pozdějším věku jim často odumírá špička, asi ji strom nedokáže v takové výšce zásobovat vodou a živinami. Zajímavé je, že stromům nemůže kvůli tluské kůře ublížit požár, ale k dalšímu šíření požáry dokonce potřebují. Dospělý strom vyprodukuje ročně kolem 2 000 šišek, z nich je asi půl milionu semen – které se rozšíří pouze když jsou šišky otevřeny. K tomu může pomoci právě oheň, který zároveň spálí malé konkurenční rostliny.

Sekvojovce obrovské rostou ve volné přírodě na jediném místě na světě – na západních svaích národního parku Sequoia v nadmořské výšce mezi 1500 a 2000 metrů. V Evropě byli vysazovovány v parcích, několik exemplářů najdeme i u nás, ale nedosahují takové výšky a mohutnosti. Abychom viděli ty největší z největších, vystoupali jsme s autem do nadmořské výšky 2000 metrů silnicí nazvané Generals Highway. Ti největší sekvojovce jsou nazvány podle hrdiných generálů z různých historických období. Než jsme se ocitli pod tím největším z největších, podnikli jsme krátkou pěší výpravu.

Sekvoje jsou tak obrovské, že v jednom z nich byl vybudován celý srub, v druhém byl vysekaný tunel, kterým mohou projíždět auta, . a to jsme museli vidět. Silnice k Tunnel Log byla bohužel zavřená kvůli sněhu, ale rozhodli jsme se ji zdolat pěšky, což bylo dohromady asi 6 km. Místy se šlo krásně po suché silnici, jinde jsme se bořili do hlubokého sněhu po kolena. Tunel byl zajímavý, ale asi vypadá lépe, když v něm jsou vidět projíždějící auta. Ovšem podél cesty jsme viděli spoustu sekvojí, některé opravdu veliké, takže to bylo super. Jen boty jsme mohli ždímat…

Zdeněk u jednoho z běžných sekvojovců

Naše pěší výprava se trochu protáhla, začal se blížit večer, ale nemohli jsme minout nejmohutnější strom na Zemi – General Sherman. Jeho velikost je neuvěřitelná – výška 83,8 m, obvod kmene měří 31,3 m, odhadovaná váha 2145 tun a objem přes 1500 m³ dřeva, Mnoho turistů tu s námi takhle v zimě a před setměním nebylo, tak si Zdeněk troufl přelézt přes plůtek, kam se normálně nemůže, aby si na tohoto velikána sáhnul.

Náš původné plán se nepodařilo uskutečnost. Bohužel – sníh blokoval další cestu parkem a nám nezbylo nic jiného, než se obrátit a vrátit se zpět stejnou cestou. Hodně jsme si zajeli, ale podařilo se nám dorazit až před hranice dalšího národního parku Yosemite v městečku Oakhurst. Kemp jsme cestou nenašli (díkybohu – vždyť zase teploty byly kolem nuly), tak jsme zakotvili v pěkném motelu. Na večeři jsme si zaběhli na hamburger do občerstvení Carl´s Jn. Přečetli jsme si jímavý příběh o tom, jak tento řetězec vznikl, kdy rodiče dnešního majitele prodávali burgery z pojídného vozíku, než si našetřili na stálý stánek. Burgery byly výborné, už nikdy Mekáč…

10. února – Údolí smrti (Death Valley)

Death Valley neboli Údolí smrti dostalo svoje pojmenování v polovině 19. století od kalifornských hledačů zlata. Je to opravdu zvláštní a nehostinné místo, severní okraj Mohavské pouště mezi horskými pásmy Amargosa a Panamint. Přestože jsme ještě včera zažívali na vlastní kůži teploty pod nulou, tady to bylo jíné kafe. Je to totiž nejteplejší a také nejsušší místo v celé Severní Americe. V roce 1913 tu byla dokonce naměřena teplota 56,7 °C ve stínu, která do dnešních dnů představuje rekordní nejvyšší teplotu na světě. Průměrná denní maxima se v létě šplhají přes čtyřicet stupňů, minima klesají ke třiceti. Teď, začátekm února, bylo ráno krásných 22 stupňů a teplota dál stoupala.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD_smrti

Nejprve jsme se pokochali pohledem na Death Valley zhora z vyhlídky Zabriskie Point. Už dlouho jsme seděli jen v autě při nekonečných přejezdech a počasí k procházce vysloveně vybízelo, takže jsme si z mapy vybrali krátký, asi 4 kilometrový, okruh v barevných skalách nad samotným údolím. Postupovali jsme dolů korytem vyschlého potoka tak dlouho, až jsme zjistili, že jsme určitě minuli odbočku a nezbývá nám nic jiného, než obejít okruh velký, tj. až do údolí a do kopce zpět, dohromady asi 12 km, a to v pořádném hicu. Mohlo být odhadem tak 27 st. ve stínu, které se mezi rozpálenými skalami jevily mnohem hůře. Ještě že jsem vzala „pro jistotu“ litr a půl vody, stejně z nás teklo. Neumím si představit, že by někdo tuhle vycházku absolvoval v letních teplotách kolem 50 stupňů (tedy ve stínu). Pohledy na údolí a na skály nádherných barev ovšem za to stoprocentně stojí. Od silnice procházející po dnu údolí zpět jsme postupovali vzhůru Gold Canyonem směrem k Rudé katedrále podél skal, různě zabarvených od světle béžové až po tmavě hnědou. Ještě fantastičtější barvy jsou k vidění na místě nazvaném Artist’s Palette, kde soli železa barví skály mimo tradiční žluté, růžové a červené i na nachovou a zelenou barvu.

Artist´s Palette

Na několika místech jsme viděli žluté nebo fialové květiny, důkaz toho, že asi před 14ti dny před naším příjezdem v Death Valley pršelo. Teprve po návratu domů jsme se dočetla, že to byla opravdu MIMOŘÁDNÁ událost. Průměrně za rok naprší 50 mm dešťových srážek, ovšem to znamená pár let ani kapka a pak vydatný déšť, který může přinést i povodně. Na déšť netrpělivě čekají semínka divokých květin a brzy vykvétají. Letos se objevily žluté květy Desert Gold po dlouhých jedenácti letech. My jsme jich viděli jen pár, ovšem do konce února se díky jejich květům zbarvilo do žluta celé Údolí.

Pak už na nás čekalo nejnižší místo v Severní Americe – Badwater Basin. Dno tohoto bezodtokového solného jezera je v 86 m pod hladinou moře. Z dálky vypadá, že uprostřed je voda, ale dno pokrývají všude jen krystalky soli. Po slané krustě se dá přejít až na druhou stranu údolí, která je ovšem vzdálená 15 kilometrů, přestože se to nezdá.

Klesáme pod hladinu moře

V údolí se nachází velká duna Mesquite Sand Dunes, podobná jako na Sahaře. Z historií Údolí se můžete seznámit v návštěvnické centrum ve Furnace Creek, kde se nachází také ranč s hotelem, kemp, restaurace a také jediná benzínová pumpa v celém údolí. My jsme ovšem zamířili dál do Slopepipe Wells, kde jsme si místním saloonu dali několik specialit mexického původu a také jsme si pochutnali na pálivých grilovaných křidýlkách. Na noc jsme zakotvili v jednoduchém kempu v Panamint Springs, daleko od civilizace, takže nic nerušilo pohled na oblohu plnou hvězd. To byla taková nádhera, jakou jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné a nádherné!!