Archiv rubriky: CESTY

25. – 26. července – Auckland

V Acklandu jsme přistávali, takže to bylo místo, kde se naše noha dotkla země protinožců, ale protože jsme ihned pelétali na Jižnéí ostrov, viděli jsme z něj jen letiště. Na konci naší cesty přišel čas se s ním konečně seznámit.

Auckland, to je moře, jachty a Sky Tower

Někdy se říká, že Auckland je největší vesnice na světě, protože na dvojnásobné rozloze Londýna žije jen 1,5 milionu lidí. Při pohledu z výšky se potvrdí, že město s výškovými budovami tvoří pouze docela malé centrum a lidé žijí rozesetí na předměstích s rodinnými domky. Z nadhledu si také můžete všimnout, že se město rozkládá na spoustě zajímavých „kopečků“, tedy bývalých sopek. Vše doprovází voda, protože snad odevšad je na dohled mořská hladina. Nejlepší výhled poskytuje dominanta města, 328 metrů vysoká televizní věž Sky Tower s vyhlídkovou plošinou ve 220 metrech (vstupné 32 NZD). Už jsme byli i výše, ale to nic nemění na faktu, že to je nejvyšší stavba na celé jižní polokouli. Pro někoho může být zážitek projít přes prosklenou podlahu, pro ostatní se nabízí skočit z věže tzv. Sky Jump nebo obejít plošinu zvenku přivázaní na laně ve výšce 192metrů, čemuž tu říkaji Sky Walk.

Prosklená podlaha

Centrum Aucklandu se nachází v okolí Queen Street, Victoria Street a Aotea Square. Zde se nachází spousta obchodů a restaurací. Nám se líbil Albert park s fontánou, obrovskými stromy a palmami, v létě tu kvete spousta květin. Probíhala tu nějaká umělecká akce, takže zde vystavovali různé výtvory a hráli na hudební nástroje.

Kombinace staršího s novým
Sky Tower je opravdu vidět odevšad
Všude se staví…
Hned na dohled centra stojí tradiční předměstké dřevěné domečky.

Další zajímavostí je Auckland Museum, které se věnuje přírodě Nového Zélandu a jeho poznávání. Součástí je památník na účast novozélandských vojáků ve světových válkách. Největší část je věnována domorodým Maorům a jejich kultuře, v sezéně se zde předvádějí kulturné vystoupení. Nejspíš stojí za prohlídku, nám nezbyl čas. Zélanďané mají vstup zdarma, cizinci platí 25 NZD,

Auckland Museum

Na jednom z předměstí se nachází One Tree Hill, významné místo pro Maory i ostatní Zélanďany. Je to vlastně vrcholek jedné z mnoha aucklandských sopek, na vrchu které je vystavěný obelisk. Vyhlídka nabízí spoustu zajímavých pohledů na město. V okolním parku je několik historických staveb, mimo jiné i hvězdárna, určitě zajímavé místo třeba na piknik. Podobné místo s krásným výhledem je další sopka Mount Eden.

My zaparkovali na free kempu ve Westhaven Marina, kousek od Harbour Bridge, na kterém celou noc proměňovaly barvy nasvícení. Bývalý přístav v okolí prožívá velkou rekonstrukci, přibývají moderní kancelářské budovy i obytné domy, přímo u kotviště jachet. Funguje tu také tržnice s rybami a malé restaurace, které se zaměřují na ryby a plody moře. Moře je vždy nablízku.

Skvělé bydlení pro ty, kteří chtějí mít svoji jachtu na dohled
Westhaven Marina

22. – 24. července – Coromandel

Zhuba na polovině cesty mezi Aucklandem a Taurangou vybíhá směrem na sever poloostrov Coromandel. Jeho pobřeží lemují krásné pláže i zajímavé skály, hory uprostřed zachovávají původní lesy s velikány kauri. Přišel čas vše prozkoumat.

Naše první zastávkou bylo místo nazvané Hot water beach. Pláž s horkou vodou? Teď v zimě? To by se hodilo. Na této pláži dochází k zajímavé geologické zvláštnosti, protože její část je geotermálně prohřívána. Na kraji moře se nachází výrazný kámen a ve stejném pruhu k pláži je písek vydatně zahříván. Stačí, pokud zahrabete chodidla po kotníky do písku, už cítíte to teplo, někdy je to nevydržení. Za odlivu si můžete vykopat vlastní malý bazének s horkou vodou, uvádí se, že místy dosahuje až 65 stupňů. Rukama se kopat opravdu nedá, ale místní v galerii pronajímají lopatky, kterými to snadno zvládnete. Bazének se zanáší pískem, tak se musí často opravovat, ale stejně jsme strávili na pláži půl dne kopáním a koupáním. Bylo příjemné prohřát si kosti. Bylo to úplně super, v létě sem přijíždí spousta lidí, takže je tu hlava na hlavě, ale červenci nás tu bylo jen pár.

K návštěvě zajímavé galerie nás donutliy lopatky na písek .;-))
Krásná prázdná pláž v zimě
Děti budující bazénky

Na Hot water beach jsme se zdrželi víc, než bylo zdrávo. Druhou zastávku a možná ještě větší zdejší must-visit jsme skoro nestihli za světla. Jeskyně Cathedral Cove se počítá mezi největší zajímavosti Nového Zélandu. Vápencová jeskyně vytváří průchod z jedné části pláže na druhou a nabízí zajímavé průhledy na okolní ostrovy i zajímavé kameny rozeseté v moři. Na focení by bylo lepší, kdybychom přijeli za jiného světla, ale zase jsme si to užili hned na místě, davy mi opravdu nechybí.

Na druhý den jsme měli vymyšlenou procházku ke stromům kauri, což jsou jedny z nejstarších a největších stromů na Zemi. Správně biologicky se jmenují damaroně jižní a dnes se vyskytují pouze na severní části Severního ostrova, protože byly od koloniálních dob téměř vykáceny. Dřevo z kauri je lehké, pružné a velice trvanlivé, takže domorodci stromy využívali pro stavby domů a kanoí, bílí osadníci poté původní pralesy téměř zlikvidovali těžbou dřeva na výstavbu lodí a výrobu nábytku. Strom může měřit více než 50 metrů s obvodem kmene přes 10 metrů, některé exempláře mohou být starší než 3 tisíce let. Tihle „drobečkové“ jsou k vidění právě v horách na Coromandelu. Na nocování jsme si vyhlídli free camp uprostřed hor, kam vedla úzká a klikatá prašná cesta podél horské říčky. Po setmění jsem se až bála, když jsme rychlostí maximálně 20 kolimetrů za hodinu překonávali její zákruty a doufala jsem, že se nebudeme muset míjet s jiným vozidlem. Ulevilo se mi, když jsme zaparkovali, ovšem skončili jsme na špatném místě. Takže jsme se museli vrátit posledních vlních se deset kilometrů. A ráno jsme si ji užili potřetí, už za světla.

Kousek od vodopádu Waiau jsme si udělali jsme si vycházku do rezervace Waiau Kauri Grove, kde rostou nejstarší stromy kauri na poloostrově. Dnes je neohrožuje těžba, ale nemoc, která se přenáší hlínou s sporami z nakažených stromů. Před vstupem do rezervace s kauri je proto nezbytné projít přes čistící stanici, důkladně očistit podrážky bot od hlíny kartáčem a škrabkou, nakonec ještě vykoupat boty v desinfekci. Turisté nesmí opustit cestu, ale dřevěné chodníčky a plošiny nás stejně pustili na dosah těchto velikánů. Kauri mě nadchly, v něčem mi propomínaly americké sekvoje. Pohladila jsem jejich kůru a cítit tu neuvěřitelnou energii. Takové klidné a vyrovnané, s nadhledem přes tisíce let.

Čistící stanice

Dojeli jsme klikatou cestou až k silnici, která kopírovala pobřeží. Nahoře bylo docela hezky, ale na úrovni moře ležela nepříjemná mlha, takže ze zajímavých výhledů nebylo nic. Na pobřežních skalách žila spousta ptáků, ale nebyla chuť kvůli nim zastavovat. Na oběd jsme skončili v zajímavém městečku s koloniáním šarmem – Thames. K zajímavostem patří vzpomínky na těžbu zlata, která trvala padesát let, v sezóně fungující úzkolejný vláček a také 200kilometrová cyklistická stezka po trase bývalé železnice. My ale zamířili ještě jednou směrem do hor. Podél řeky Kauaeranga jsme dojeli do návštěvnického centra rezervace. Dohodli jsme se, že se tu ještě jeden den zdržíme a podnikneme Pinnacles trek. V Thames jsme ještě stihli další krásný západ slunce, tentokrát nad zátokou Firth of Thames.

Pinnacles trek vede od parkoviště na konci silnice od města Thames do nitra Coromandelu. V rezervaci rostou další stromy kauri, takže je nutné projít přes čistící stanici stejnou jako včera. Trek začal jako choďák podél říčky Kauaeranga a pokračoval snad tisíci schody do kopce, přírodními, kamennými i dřevěnými. Zhruba tři hodiny mi trvalo vysoupat k chatě Pinnacles Hut, která leží na hřebeni hor. Vrcholek Pinnacles se nachází ještě nad ní v nadmořské výšce 824 metrů nad mořem. Posledních pár desítek metrů už na nás čekaly jen žebříky a skoby, které z lehkého treku udělaly adrenalinovou záležitost, jako kdyby nestačily houpající se visuté mosty, které překonávaly horské říčky. Výhled z vrcholku stál ovšem za to. Na délku nebyl trek náročný, ale po vystoupání 700 metrů a zase sklesání dalo mým nohám zabrat, že jsem měla problém večer chodit. Tak moc, že při zakempování na druhé straně Firth od Thames v Kaiaua jsem nebyla schopná dojít ani na pivo.

Hřebeny Coromandelu
Visuté mosty
Vrcholek před námi
Vrcholová partie Pinnacles – žebříky a skoby
Firth od Thames v Kaiaua za odlivu

19. – 21. července -Tauranga

Okolnosti byly proti, abychom se vrátili do vyhlášeného města Rotorua, tak jsme vyrazili dál – na severní pobřeží Severního ostrova. V zátoce Bay of Plenty neboli Záliv hojnosti se nachází Tauranga. Počtem obyvatel je to páté největší město Nového Zélandu a jeho přístav přepraví největší objem zboží z celého ostrova. Nepříznivá předpověď počasí bohužel vyšla a celé dny s přestávkami hustě lilo nebo aspoň jemně mžilo (včerejšek byl na prohlídku Hobitína fakt ideální), ale to nevadí. Když jednou večer se obloha protrhala, zažila jsem na zdejší pláži nezapomenutelný západ sllunce. Zdrželi jsme se tu tři dny a podnikli pár výletů po okolí.

Sopka na obzoru – Mount Maunganui

Pláže v Tauranze byly Tripadvisorem vyhlášeny jako nejlepší na Zélandu a mezi 25 nejlepšími na světě. Opravdu krásné, široké s bílým pískem, kam oko dohlédne. Nejlepší výhled poskytuje hora Mount Maunganui, která zakončuje „plážový poloostrov“ na předměstí Taurangy. Vyhaslá sopka se svými 232 metry tyčí nad městem a je z ní vidět také na město, velký přístav, na blízký ostrov Matakana i na ostrůvek Moturiki, kam sedá za odlivu odstat suchou nohou a spoustu dalších. Na vrcholku hodně lidí piknikovalo nebo si dávalo svačinu, toho využívala hejna obratných ptáčků, která nalétávali co nejblíž, aby získali nějaké drobečky. Jejich pohyb byl rychlý a naprosto nepředvídatelný, a protože jsem je chtěla vyfotit, strávili jsem na vrcholku hodně času. V této části města byla cítit surfařská atmosféra, a to jsme se ocitli opravdu mimo surfařskou sezónu. I když osamělého surfaře na na hodně zvláštním prkně jsme přeci zahlédli.

Nedaleko města se nachází 224 metrů vysoký kopec a na něm vyhlídka Papamoa hills, podle průvodce s dechberoucím výhledem. No, nic moc, ale aspoň jsme se protáhli. Zajímavější situace nastala, když jsem při stoupání do kopce zaslechla odlišný tón řeči, než jaký vydává angličtina. Zaposlouchala jsem se…a ona to byla čeština. Chvíli před námi se potkaly dvě české rodiny s malými dětmi, které žijí trvale usazené v Tauranze, a přesto se neznají.

Pták kivi (anglický pojem kiwi má v češtině dvě podoby – kiwi = ovoce a kivi = pták…to jsou věci, co?) paří k symbolům Nového Zélandu, ale potkat ho ve volné přírodě se rovná zázraku. Zavalitý pták nelétá a staví si hnízda na zemi ve vlhkých lesích, ohrožují ho proto zvířata, která byla na ostrovy zavlečena přistěhovalci, jako jsou potkani, kočky, lasice, ohrožují vejce i samotné ptáky. Navíc je hodně plachý a vychází až v noci, čímž se šance na jeho spatření ještě víc zmenšuje. Míst, kam se za nimi vypravit je po ostrovech jen pár. Jedno z nich je Národní park Otanewainuku. Asi 6 kilometrový okruh vede nedotčeným lesem plným mechů, kapradin i obrovských stromů porostlých dalšími cizopasnými rostlinami. Taková džungle mírného pásu. Cesty byly po deštích rozbahněné a trochu dobrodružné, ale na vrcholku z plošiny byl krásný rozhled. Ptáka kivi jsme pochopitelně nepotkali, ale cestou byly označeny odbočky, které vytýčili ornitologové. Chtěla bych ho vidět, ale do ZOO kvůli němu nezamířím.

Vycpaný pták kivi v muzeu

Jihovýchodně od Taurangy se nachází oblast Te Puke, jak praví slogan „The kiwifruit capital of the world“ – hlavní město kiwi. Rozkládá množství zamědělských farem a sadů, které pěstují avokáda, citrusy, jablka, ale všemu kiwi – klasické i novinka – sladké zlaté kiwi. Rostliny se vyvazují na konstrukce podobné jako se používají na vihohradech, ale vyvazují se i přes cestičky, takže tvoří něco jako tunely, kde plody kiwi propadávají kontrukcí. My jsme přijeli už po sklizni, ale stejně vypadaly sady zajímavě. Správné klima na pěstování bývá totiž tvořeno opravdu vysokými a úzkými živými ploty, které je lemují.

https://www.whs-zeland.cz/kiwi-prace-na-sadu/
https://www.whs-zeland.cz/kiwi-prace-na-sadu/
fotka
https://www.visitkiwi.cz/kiwi-sady-p343.htm

Směrem na západ od Taurangy se nachází Coromandel Forrest Park, velký lesnatý poloostrov se zajímavými jeskyněmi, plážemi s horkými prameny a obrovskými stromy kaury. Takže se opouštíme Taurangu a posouváme směrem na západ….

Lisabon

Nejspíš jsme měli v Portugalsku nečekané štěstí na počasí. Podle dlouhodobého sledování touto roční dobou hodně prší, nejvyšší teploty bývají maximálně 12 až 14 stupňů ve dne, okolo 8 v noci (na jihu je to pochopitelně lepší). My jsme měli neustále slunce, oblohu skoro bez mráčku, teploty kolem 17 st. i výš, klidně na tričko. V Lisabonu nám počasí v poslední den roku 2019 ukázalo horší tvář, 11 st. a lezavá mlha. Lisabon se rozkládá v hodně kopcovitém terénu, takže z výhledů, kterými je vyhlášený, nebylo nic. Město leží u břehu Atlantického oceánu v místě, kde se do něj vlévá obrovská řeka Tejo, která má v nejužším místě skoro 2 kilometry. Podle něktrých připomíná San Francisco, jak kopci, tak mostem, který hodně připomíná právě Golden Gate Bridge. Ten portugalský se jmenuje Most 25. dubna a celou dobu se schovával v mlze. Dvoupatrový most, kde v jednom patře jezdí auta a v patře pod ním železnice, měří 2 277 metrů a v nejvyšším místě se nachází 70 metrů nad hladinou. O kousek dál na sever spojuje oba břehy řeky Tejo most Vasco da Gamy, což je se svými 17 kilometry nejdelší most v Evropě. Pro nás byl daleko a výhledy na něj opět skyté v mlze.

Promenáda kolem Tejo a kdesi za lodí nejdelší most v Evropě

Lisabon je velmi staré město, předpokládá se, že ho před více než 3mi tisíci let založili Féičané. Jejich název pro bezpečný přístav – allis ubbo – dal pravděpodobně městu i jméno. Řekové mu říkali Olissipo, Římané Olissipona. Pak ho na čtyřista let ovládali Arabové a po úspěšné reconquistě se v roce 1255 se stal hlavním městě znovuzrozeného Portugalska. Největší vzestup zaznamenalo Portugalsko i samotný Lisbon v 16. století, kdy portugalští mořeplavci dobývali nové světy a jejich poklady přiváželi zpět do vlasti. Na výstavnosti především kostelů je to hodně vidět. Město mi však připadalo zanedbané, ale přesto má svoje kouzlo. Živé a autentické.

Alfama
Lisabonská katedráal a Casa dos Bricos (Diamantový dům – první zprava)
Domy i domečky
Malebné uličky

Za centrum Lisabonu je považováno náměstí Praca do Comersio, tedy Obchodní náměstí. Z jižní strany teče řeka Tejo a ze tří stran ho uzavírají stejné bloky žlutých domů s arkádami v přízemí. Do náměstí ústí hlavní obchodní ulice v působivém vítězném oblouku uprostřed severní strany. Uprostřed náměstí stojí na vysokém podstavci jezdecká socha krále Josefa I., za jehož života postihlo Portugalsko velké zemětřesení, jež v roce 1755 zabilo na 60tisíc lidí a město zničila i velká vlna tsunami, která následovala. Na zbořeném místě vzniklo nové náměstí i celé čtvrti města. Dnes zde stavěli pódium na večerní oslavu Nového roku, je vidět, že je to opravdový střed města, takový lisabonský Václavák.

Obchodní náměstí
Vítězný oblouk jako brána na náměstí
Příprava na večer

Starou čtvrtí Alfama jsme začali stoupat kolem katedrály (placené) přes vyhlídku Portas do Sol až k hradu svatého Jana (Castelo de São Jorge). Turistů postupně přibývalo, ale hrad byl nečekaně zavřený. Překvapení turisté zastavili u zavřeného vchodu, chvíli nešťatně postáli a pak se postavili do fronty na zdejší specialitu – vyhlášené portské a pastéis de bacalhau, což jsou smažené kuličky ze sušené tresky. Co si ale nemohli odpustit je vyhlášený městký výtah Elevador de Santa Just, který posouvá kabinky o 45 metrů výše, ušetří tak spoustu kroků do kopce na náměstí Carmo. Vytvořil ho Eiffelův žák Raul Mesnier de Ponsard. Ve městě na prudkých kopcích funguje i několik dalších „elevator“, ale to jsou ve skutečnosti pozemní lanovky. Ve městě většinou nevyhledáváme vyhlášené pamětihodnosti plné turistů, spíš se jen tak touláme a čekáme, co nás zaujme. Tady to byly čtvrti kolem centra, živé, pro místní, kteří byli ze všech koutů světa. Kavárničky, malé pekárny, bistra čínská i indická, krámky s oblečením či „starožitnostmi“. Místní posedávali v parku nebo před kavárnou, živě diskutovali.

Výhled na obrovské turistické lodě hned pod hradem
Výtah Elevador de Santa Just z roku 1902
Slavná tramvaj č. 28
Miradouro da Graça a mlha

Ve 4 odpoledne se slunce prodalo mraky a mlhou, to už jsme mířili maličkou dřevěnou tramvají do části Belém. Tam se nachází dvě lisabonské památky zapsané na seznam UNESCO – velký klášter sv. Jeronýma i vyhlášená Belémská věž. Ta byla vybudována jako součást opevnění v pozdním gotickém stylu, takže je zároveň obranná i krásná. Už byla zavřená, ale zase jsme si mohli vychutnat západ slunce do moře za ní. Mezi klášterem a věží ční do výšky 50 metrů nepřehlédnutelný betonový Památník objevitelům. Na jeho bocích je zpodobněno 33 mořeplavců, kteří pomáhali poznat svět a ovládnout ho pro portugalskou korunu. Jejich výpravy často začínaly právě na tomto místě. Je tu zachycen i Vasco da Gamma, který první doplul do Indie okolo Afriky a jako poděkování za úspěšnou cestu byl založen sousední klášter sv. Jeronýma. 

Stařičké tramvaje
Jeronýmský klášter
Pomník objevitelům
Most 25. dubna a obrovská socha Ježíše na 75 metrů vysokém pdstavci v pozadí na druhé straně řeky
Poslední paprsky slunce roku 2019

Zjistila jsem, že mám čím dál tím větší nechuť radovat se na pokyn. Jásat, když mám výročí narození nebo když se změní číslo v letopočtu. Oslavy Silvestra budeme ignorovat i letos. Po grilovaných sardinkách k večeři jsme zamířili bydlet a neplánovaně usnuli už během filmu.  O půlnoci mě vzbudily rány z ohňostroje, chvíli jsem z okna koukala směrem k řece.

Štastný nový rok 2020! Ať je aspoň tak dobrý, jako rok uplynutý.

Abrantes a Santarém

Den před koncem roku byl přesunovací a návratový. Přes Coviňu jsme mířili po dálnici směrem k jihu. Přestávku jsme udělali v městě Abrantes, víceméně náhodou, prostě byl čas oběda. Za betonovým předměstím se tyčil na kopci hrad a kolem něj staré město s úzkými uličkami. Zajímavé je, že město zde existovalo už v římských dobách a jmenovalo se Aurantes, což by mohlo odkazovat na naleziště zlata (aurum). Hrad na plošině vysoko nad řekou Tejo (španělsky se jmenuje Tajo) založili ve 12. století Arabové, kteří toto území ovládali. Pak skončil v rukách portugalských králů a rytířského řádu svatého Jakuba, který ho rozšířil. Bylo pondělí, takže byl hrad zavřený, asi i kvůli tomu byl v celé staré čtvrti neuvěřitelný klid. Tak jsme jen pocourali kolem. V zahradě pod hradem kvetly kamélie a další stromy i květiny, zahradníci pilně sázeli další rostliny. Krása a pohoda…Hezká vpomínka. Ještě že nám náhoda pomohla…

Vesnička Vide
Starý most ve Vide
Horská vesnice
Vršek Torre zespodu
Poklidné Abrantes
Den před koncem roku a kvetou stromy
Malebná zákoutí

Druhou zastávku jsme udělali v Santarému, historickém městě plném kostelů. I toto město má za sebou zajímavý historický vývoj. Za Julia Caesara se stalo důležitým administrativním střediskem, které neslo název Praesidium Julium. Po příchodu Maurů se ze Santarému stala pevnost Xantarim. Maury v roce 1147 vyhnali portugalští králové a udělali ze Santarému sídelní město, kde se konala mnohá zasedání parlamentu, nazývaného „cortes“. Na místě bývalého královského hadu na náměstí Praça Sá da Bandeira byl postaven veliký jezuitský klášter Igreja do Seminário. Ale i další kostely a kláštery ukrývají mnoho zajímavého. Např. v Igreja da Graça je hrobka zdejšího rodáka Pedra Álvarese Cabrala, který objevil Brazílii, největší a nejvýznamnější portugalskou kolonii. K vidění by toho bylo ještě více, ale my jsme se musei rozloučit. Na šestou večerní jsme nahlásili návrat auta do půjčovny u lisabonského letiště. V Lisabonu se zdržíme dvě noci, ale jezdit po tak velkém městě autem (a zkoušet ho zaparkovat) nám přišlo jako nesmysl, takže budeme chodit po svých. Nechali jsme se odvézt zpět na letiště a pak už metrem do staré čtvrti Barro Alto. Zítra nás čeká poslední den roku 2019 a také den průzkumu Lisabonu.

Santarém
Jezuitský chrám Igreja do Seminário

Serra da Estrela

V neděli 29. prosince na nás čekaly hory, konkrétně pohoří Serra da Estrela. Ranní teploty 5 st. pod horami slibovaly drsný den. Jenže s přibývající výškou naprosto nepochopitelně stoupaly i teploty. V 1000 metrech už bylo slunečno a nádherných 17 st. ve stínu, což vydrželo celý den. První zastávkou bylo Valle do Rossim. To, co na mapě vypadalo jako horské jezero, byla ve skutečnosti přehrada. Hezká, ale přehrada. Rozhodli jsme se, že podnikneme asi šestikilometrovou „procházku“ k druhé nádrži – Covao Dos Conchos. Tam se dá dostat jen pěšky nebo pořádným terénním autem, ovšem z druhé strany. Takže jsme šli sami, složitě hledali cestu značenou jen kamennými mužiky a někde vybledlou červenou čárou. Cesta nebyla náročná, jen v tomto ročním období byla plná vody. Vedla totiž koryty potoků a potůčků (po zbytek roku asi vyschlých) a velmi podmáčenou loukou (která by se eufemisticky nazvat prameništěm). Znamenalo to, že jsem si záhy promáčela boty a pak znovu a znovu a pak ještě tolikrát, že jsem to přestala počítat. Voda byla ledová, místy ve stínu skutečně zůstávala na vodě ledová krusta. Ale nevadilo mi to, spíš to bylo nezvyklé chlazení za teplého dne. Covao Dos Conchos byla malá nádrž s naprosto zvláštním odtokem uprostřed vodní hladiny. Ten se stal vyhledávaným námětem instagramových fotografií a díky tomu i oblíbeným turistickým cílem.  Z přehrady odtéká voda betonovým trychtýřem, ze kterého není vidět, kam voda proudí. Trychtýř postupně zarostl travou, takže působí jako konec vesmírné černé díry, jež vás přenese do jiné dimenze. Ve skutečnosti voda směřuje podzemním vodním kanálem do 1500 metrů vzdálené vodní elektrárny Lagoa Comprida. Dost působivé. Zpátky jsme se vraceli k autu trochu jinou cestou, vody moc neubylo, zato vyšších vřesů, keříků a jiného šáší bylo víc. Ale pohledy na krásný horizont, rozeseté kameny a soulad vody s travou stál určitě za to.

Valle do Rossim
Covao Dos Conchos
Průchod do jiné dimenze
Najdete cestu??? A průchod suchou nohou???

Pak jsme dojeli do horského městečka Manteigas tisknoucí se na příkrý horský svah a začali jsme opět stoupat údolím Zazere. Uzoučká silnička kolem říčky Zazere, kde se místy nemohla minout dvě auta, se časem změnila na širokou kvalitní silnici, která prudce stoupala. Končila na vrcholku Torre, jenž se svými 1993 metry je nejvyšší horou kontinentálního Portugalska (vyšší je Ponta do Pico na Azorských ostrovech – 2351 m.n.m.). Král Jan VI. Portugalský tu nechal postavit věž s výškou 7 metrů, aby dorovnal výšku hory na rovné 2tisíce metrů. Podle této věže je celá hora pojmenovaná (torre znamená portugalsky věž). Nachází se tu také bývalá hvězdárna i jediná portugalská sjezdovka se sedačkovou lanovkou, ta ovšem při těchto současných teplotách nemá žádný sníh. Načasování se podařilo, stihli jsme ještě vidět, jak se slunce přehouplo přes obzor. Super zážitek. Za výhledů na proměňujici se barvy oblohy jsme sklesali až pod hory do vesničky Vide, kde na nás čekalo ubytování.

Horské město Manteigas
Údolí Zazere
Hvězdárna a uprostřed věž Torre
Lanovka
Sjezdovka
Pohled do krajiny u našich nohou

Aveiro a Costa Nova

Dopoledne jsme stihli prohlédnout si půvabné Aveiro i za denního světla. Ve středověku leželo na břehu moře a bylo významným portugalským přístavem, později ovšem ho zanesl písek a Aveiro se ocitlo ve vnitrozemí a na okraji pozornosti. V 19. století byla vybudována síť kanálů, které rozproudily obchod a město se rozrostlo o spoustu secesních domů. Na zaplavených půdách vznikly saliny, kde se sůl „těží“ do současnosti. Město dnes žije hlavně z turistického ruchu, i když teď v zimě to nebylo tak moc znát.

U moře vznikla nová osídlení. Na úzkém pásu pevniny mezi řekou a mořem vzniklo malebné Costa Nova s půvabnými pruhovanými domky. Selfíčko s nimi je Instagramové must-have. My více času straně mořské, protože písečné duny a bouřící moře se nám jen tak neomrzí. Koupat se tu opět nedalo, jen pár rybářů bezúspěšně házelo pruty do vln. 

dav

Po obědě nás už čekal přesun.do hor po dálnici na východ. Před námi se postupně kalizvedáky vrcholky pohoří Serra da Estrela. Ubytování jsme měli zajištěné ve městě Celorico da Beira. Průvodce ho ani neznal, takže nic zvláštního jsme nečekali. Už při příjezdu byl vidět hrad na kopci nad městem, ale ještě před tím jsme se rozhodli prozkoumat silniční navigaci s nápisem Necropole. Ve spolupráci s google navigaci jsme našli zajímavý středověký most, pozůstatky po římské vesnici a pohřebiště kolem zvláště tvarovaného kamene, který vypadal jako zvon. Hrad už tak zvláštní nebyl, jedna obytná věž obklopená masivními hradbami. Památky představovaly bonus, my jsme sem přijeli strávit noc co nejblíže horám, do kterých chceme zítra vyrazit i na kratší trek. 

Nazaré a Coimbra

Už to začíná vypadat na plážovou dovolenou. Opět jsme skončili v městě na břehu Atlantiku – v Nazaré. To se proslavilo jako místo, kde havajský surfař Garrett McNamara v roce 2011 sjel téměř 24metrovou vlnu a vytvořil tak světový rekord. V lednu 2013 se do Nazaré vrátil a svůj dosavadní rekord překonal pokořením třicetimetrové vlny. Do Nazaré směřuje hluboký podmořský kaňon, který zasiluje vlny mířící k pevnině, díky čemuž dosahují opravdu rekordních velikostí. My jsme tak obrovské vlny neviděli, ale aspoň jedna vlna z letošního podzimu (možná bude novým ženským rekordem).

https://www.redbull.com/cz-cs/justine-dupont-big-wave-surfing-nazare-rekord

Na hlavní korzo a pláž to máme z pokoje v nové části města asi 300 metrů. Původní Nazaré stojí nahoře na kopci. Do jeho uzounkých uliček jsme se zapletli večer ve snaze vyfotit nádherný západ slunce nad mořem. Než se nám to pomohlo, slunce zapadlo, protože místy jsme se s auty míjeli o centimetry a palubní senzory se mohly zbláznit. 

Ráno se Zdeněk i vykoupal, ale vlny byly opravdu veliké, takže žádné plavání. Procourali jsme se po veliké městské tržnici, kde prodávaly především postarší dámy, na sobě tradiční oblečení (široká sukně ke kolenům, místo svetru krátký vlněný plášť nebo „pončo“, na hlavě šátek, na nohou teplé vlněné podkolenky v malých pantoflích, vše v odlišných vzorech a barvách), nad sortimentem oči přecházely. Po výborné kávě jsme se prošli po širokánské pláži, kde připravovali oslavy Silvestra, které mají stát opravdu za to. Dlouho jsme pozorovali, jestli se surfařům podaří zdolat nějakou vlnu a nakonec jsme vyjeli lanovkou (úplně jako na Petřín) nahoru do starého města. Odtud byl super výhled, i když vše bylo zahaleno v oparu z kapiček mořské vody. Cestou k pevnosti na konci výběžku byla vidět i pláž na sever od města s opravdu pořádnými vlnami, které se hrnuly jedna za druhou. Ale surfaři nikde, asi to jsou už profi vlny, pro méně zkušené mohou být smrtelné… Dolů jsme nezamířili lanovkou, ale seběhli po svých. V Nazaré se nám líbilo, stará i nová část měly něco do sebe, pláž krásná, vlny velkolepé, sluníčko a teploty přes 20 st. Mimo top turistických letních měsíců (a Silvestra) moc příjemné místo. Neradi jsme se loučili. 

Podle mého itineráře nás ještě čekala historická Coimbra. Ta byla bohužel skoro přesným opakem Nazaré. Zácpy na silnicích, žádné místo na parkování, hodně chodců. Největší pozoruhodnosí je komplex středověké univerzity na nejvyšším a možná i nejprudším kopci v Coimbře nad řekou Mondego. V létě bych to stoupat opravdu nechtěla. Univerzita byla aložena už v roce 1290 jako nejstarší univerzita portugalsky mluvícího světa, kde se studovala především teologie, právo a lékařství. Dnes její areál patří k památkám UNESCO. Hlavní nádvoří stojí úplně na vrchu ze nad řekou, ze tří stran obklopené historickými budovami a zvonicí. Do všech zajímavých budov se platilo vstupné, a to i do kostelů. Nakonec jsme si vše prohlédnuli zvenku, vstoupili jsme pouze do městského muzea, které slibovalo panoramatický rozhled, ovšem moc přínosné nebylo. Asi nejzajímavější by bylo zažít cvrkot těch spousty studentů, kteří zde nejen chodí na přednášky, ale také tu i bydlí v různých domech v blízkém okolí univerzity, kterým se říká republicas, a baví se v místních klubech, barech a kavárnách. Studenti se ovšem na Vánoce vydali domů, takže Coimbra mi brzy vymizí z paměti. 

Zamluvila jsem ubytování v centru města Aveiro, kterému se kvůli řadě vodních kanálů přezdívá portugalské Benátky. I tady nás připravila o nervy hustá doprava bez možnosti zaparkovat. Auto jsme museli nechat asi kilometr od hotelu na velkém divokém parkovišti, ale zase jsme si hned prošli kus kolem vyhlášených kanálů ještě před ubytováním. Pěšky bylo už centrum příjemné a celkem bez lidí, historické domy obložené tradičními dlaždicemi se odrážely na hladině kanálů…Nejvíc mě ale stejně zaujaly ladné tvary moderní lávky pro pěší. První špatný dojem definitivně smazala výborná hospůdka s mořskými potvorami, dali jsme si mušle, krevety i kalamáry. Aveiro je naše nejsevernější destinace, návštěvu Porta si schováme na jindy. Takže zítra rychle k moři a pak už do hor. 

Peniche

Večer jsme se posledními slunečními paprsky ubytovali v holýlku pro surfaře, který zabíral dvě patra domu u pláže v Peniche. V sezóně to tady musí kypět životem, teď jsme byli jedinými hosty. Využili jsme klidu a kolem osmé jsme už byli v říši snů, protože jsme měli za sebou dlouhý den. Ráno jsme se věnovali průzkumu rybářského města ležícího za historickými hradbami na úzkém poloostrově.  Právem se mu říká Capital da Onda – „hlavní město vln“.Město se ráno probouzelo z vánoční nálady, začaly fungovat kavárny i obchůdky, někde otevřely také kanceláře, viděli jsme i pracující dělníky na stavbě.

Na břehu moře se nachází veliká pevnost Fortazela původně z 16. století, která měla sloužit na obranu před případnými pirátskými útoky. V 50. letech 20. století sloužila jako vězení pro politické odprce diktárora Salazara, později se stala útočištěm uprchlíků z afrických zemí. Dnes je z tohoto místa muzeum spojené s opevněním Baluarte Redondo, strážní věží a kaplí Santa Bárbara.  Pevnost je místy opravená, místy krutě syrová, na nádvoří kovoví holuby prchající z klece vytvořili zajímavý památník vězněným. 

Město působilo opravdově, žádný turistický skanzen. Na severní pobřeží poloostrova jsou krásné pláže s jemným zlatým pískem. Na koupání úplně nelákají, protože tu neustále fouká, ale to přesně zbožňují surfaři, hlavně ti s draky. Pár jich tu bylo i dneska. Peniche jsou považovány za jedny z nejlepších pláží na surfování v Evropě, možná na celém světě. Dál písek přechází v krásné skalnaté pobřeží. Prošli jsme kolem starého větrného mlýna až ke zbytků pevnost Papoa. Všude kolem skály neuvěřitelných tvarů, na kterých se podepsal bouřící příboj i fučící vítr. Velkou zvláštností je zajímavá skála u pobřeží nazvaná Nau dos Corvos („Havraní loď“), n.a které sídlí kolonie mořských ptáků

Na konci poloostrova stojí maják Cabo Carvoeiro a  skalní vyhlídka Veranda de Pilatos, kam se sestupuje po žebříku do skalní průrvy. Poskytuje výhled na ostrov Berlengas, který se nachází asi 10 km od pobřeží. Mezi městem a majákem lemuje moře geologická zajímavost – Ponta do Trovao velmi podobné zélanským Pancake rocks. 

Po obědovém pikniku jsme se přesunuli ještě o kousek vedle k vesničce Baleal. Původně ležela na ostrově, ale dnes ji s pevninou spojuje úzká silnička obklopená z obou stran plážemi. Neustálé foukání větru dělá krásné pravidelné vlny, které milují surfaři. Těch tady bylo opravdu požehnaně. Byla to taková paráda, že jsem až zalitovala, že jsem to nikdy nezkusila. Jestli někde, tak tady. Tady někdy příště… 

Kousek od Peniche se nachází město Óbidos, které se řadí mezi památky pod ochranou UNESCO. Už přeplněné obrovské parkoviště před městem bylo jasnou známkou, že se tu děje něco nezvyklého. Město je sice turistické, ale tohle byl masakr. Úzkou hlavní ulicí se valil proud lidí k hradu na jejím konci. Zde byla postavená Vánoční vesnička, kam se přicházely podívat hlavně rodiny s dětmi. A úplně změnily atmosféru. Vedlejší uličky byly skoro prázdné, na hlavní spojnici křičey děti a pískaly na hliněné ptáčky. Óbidos je vyhlášený višňovým likérem, který se nalévá do malých kalíšků z čokolády, ten jsme ochutnali a rychle pryč.

Na přenocování jsme si vybrali další surfové město – Nazaré. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Alcobaca, kde už v 12. století byl postaven největší a nejbohatší klášter v celém Portugalsku. Průčelí ozařovaly poslední sluneční paprsky, na prohlídku kláštera bylo už pozdě. Ale i hlavní kostel byl majestátní, sice skoro prázdný, ale i tak velkolepý. Velikost kláštera byla patrná z vyhlídky od zříceniny hradu nad městem. Byl opravdu impozantní. 

Sintra a Cabo da Roca

Letenky bývají v zimě levnější, protože ve většině míst to není ta správná top sezóna. Zásadní výjimku představuje období Vánoc, kdy letenky vychází mnohonásobně dráž všude po světě. Ještě třeba 20. prosince se vyplatí odletět, ale my jsme se ještě neodvážili porušit tradici Vánoc doma v kruhu rodiny (navíc jsme letos zase u stolu všichni). Jako nejlepší možnost jsme vyhodnotili letenky maďarského Wizzairu do Lisabonu. Jen ten termín…. odlet 25. prosince v 6 ráno… a z Vídně. Na loňské vánoční prázdniny jsme zamířili na jih – do Turecka, ale tepla jsme si moc neužili. Centrální Turecko se ukázalo být opravdu zimní destinací se sněhem a drsnými mrazy. Letos jsme, doufám, vybrali lépe. Vločky těžkého sněhu, které se začaly snášet z nebe na Štědrý večer, vytvořily krásnou vánoční atmosféru a ve mně vzbudily obavy, jak v noci zvládneme přesun do Vídně. Obavy se ukázaly zbytečné, cestou místy jen pršelo a provoz byl minimální, takže jsme už za dvě a půl hodiny stáli na parkovišti Mazur. Shuttle bus na letiště jsme dokonce dobíhali, takže jsme před vídeňským letištěm stáli v brutálních 3:30.

Let „dobytčákem“ Wizzairu trval přes 3 hodiny a snažila jsem se ho celý prospat. Přistávací jsme od ocánu, takže jsme krásně viděli celý Lisabon, ale ten mám v plánu procourat až na úplný závěr.

Vyzvedli jsme auto z půjčovny a pryč. Kousek za Lisabonem je městečko Sintra, které sloužilo jako letovisko, když portugalským králům bylo moc vedro. Město se rozkládá na kopcích a nachází se v něm spousta parků i velmi zvláštních staveb z rozličných dob. Ty se dají objet normálním městským autobusem, turistickým autobusem nebo dokonce vláčkem. My jsme se vydali vstříc prudkým kopcům pěšky, abychom si protáhli nohy zdřevěnělé sezením v autě a letadle. Město má být velkou turistickou atrakcí, ovšem působilo velmi ospalé. Místní právě rozbalovali dárky pod stromečkem, ale ani turistů moc nebylo. Nejspíš měli lepší informace, což jsem zjistila u první zajímavosti, kde na zamčené bráně visel papír, že 24. a 25. prosince mají zavřeno. Stejné to bylo i na dalších místech. Před odjezdem jsem se dívala na stránky, jestli bude otevřeno, ale buď to tam nebylo napsané, nebo jsem špatně hledala. Nedostali jsme se ani do parků, ani na cestu zpátky do města od bývalého maurského hradu, který ční nad městem. Vystoupili jsme po cestičce mezi dvěma betonovými ploty a pak pokračovali po klikatící se silničce, po které jednosměrně jezdila auta podobně ztracených turistů. Jinak Sintra vypadá velmi zajímavě, i když jsou placené i vstupy do parků, určitě stojí za návštěvu. Jen s davy turistů a vedrem si to neumím moc představit. 

Kousek od Sintry leží zeměpisná zajímavost. Cabo da Roca představuje nejzápadnější výběžek evropské pevniny, dál už prostě nic není. Stojí zde maják a pod ním na plošině kříž na podstavci s geografickými souřadnicemi. I v tento slavnostní den byl obsypán turisty z celého světa, kteří se snažili udělat si selfíčko v prudkém větru, drželi maják za špičku nebo podpírali slunce. Obvyklé taškařice bez originálního nápadu. Na ubytování jsme museli zamířit více než 100 km na sever do přístavního města Peniche, které je oblíbené hlavně u surfařů. My ale půjdeme nejdřív do hajan, na průzkum bude čas zítra. 

Nejzápadnější kout evropské pevniny – Cabo da Roca