Už dlouho jsme nepodnikli žádný větší trek, vycházka na kopec hned vedle města, kam míří snad každý, kdo v okolí žije, se samozřejmě nepočítá. Mezi městy Napier a Hastings se nachází zlověstně pojmenované pobřeží – Cape Kidnappers neboli Záliv únosců, protože zde se kdysi dávno domorodí Maoři pokusili unést námořníka z Cookovy výpravy, tak doufáme, že únosci tu zbyly jen ve vyprávění. Na nejvzdálenějším místě hnízdí největší kolonie terejů australských na celém Novém Zélandu, takže tentokrát celodenní výšlap po pobřeží. Průvodce ho popisují jako nenáročný trek po pláži, ale jako vždy musí přijít OVŠEM…První problém je, že hnízdiště je zavřené od června do října, kdy se terejové seznamují a staví hnízda, v červenci se tedy nedostaneme až k nim, ale třeba nějaké aspoň uvidíme. Druhý problém se snad vyřešil o týden dříve. Skálám nad pláží hrozily sesuny, ale už by mělo být vše v pořádku. Tohle jsme všechno věděli, když jsme ráno přijeli do Cliftonu, kde cesta začíná. Mraky vísí hodně nízko a příliv naopak stoupá hodně vysoko. Po pár stovkách metrů začnu zmatkovat, protože pláž je místy velmi úzká a jestli bude příliv ještě stoupat, nemusí být cesta vůbec schůdná. Tím nemyslím schůdná suchou nohou, ale vůbec. Mohlo by se stát, že nás příliv zažene někam, odkud se do odlivu vůbec nedostaneme. V létě tady asi chodí davy, ale v jemném vytrvalém dešti jsme podobný nápad měli sami. A to je pro mne definitivní rána – v případě problémů nebude nikdo, kdo by nám pomohl. Definitivně se zaseknu, že dál nejdu. Safety first.

Až do oběda řešíme, co podnikneme dál. Už po několikáté měníme plány. Nový Zéland je vyhlášený vulkanickou činností a my zatím neviděli skoro nic. Nejvyhlášenější Mount Tanaraki na západním pobřeží je v zimě špatně schůdná, tak zamířme k vulkánu Tongariro ve středu Severního ostrova. Vedle něj se nachází největší ze zélandských jezer – Taupo, které vzniklo zaplavenou kalderou supervulkánu. Jeho délka skoro 200 kilometrů je obdivuhodná. Cestou jsme pocítili nechuť místních k turistům. U nás je normální odskočit si cestou někam do přírody, ovšem místní jsou na to velmi alergičtí. Na auto odstavené u krajnice všichni ostatní projíždějící hlasitě troubí, aby dali najevo nelibost k tomu, že si osádka auta došla někam za keříčky vyčůrat. Na druhou stranu, veřejné záchodky jsou velmi časté, nepochopitelně čisté a voňavé. A také zdarma. Někdy se ovšem nepovede načasování….Troubení na mě funguje, do přírody už skákat nebudu.

Na noc zakotvíme v městě Taupona břehu stejnojmeného jezera, které se snaží prosadit v džungli turistiky na Zélandu a vyrovnat se tahákům jako je Rotorua nebo Wanaka. Dnešek nebyl moc úspěšný, vylepšila to až večeře v indickém bufetu („Ať se děje, co se děje, stejně skončíme na indickém jídle“) a také v asijské sámošce, kde doplníme sortiment instatních polévek. Free kemp je hodně plný lidí i odpadků. Také poprvé na Zélandu nacházíme ošklivý záchod, přestávám se Kivákům divit, že záchody řeší. Vypadá to. že turisté jsou čuňata. Tak aspoň klidnou noc.

Už od rána nám počasí docela přálo. Mraky sice nezmizely, ale na déšť to také nevypadalo. Předpověď byla slibná, tentokrát jsme snad cíl vybrali dobře. Zamířili jsme k moři, konkrétně do velké zátoky Hawks bay. Projížděli jsme typickou zélandskou krajinu – zvlněné zelelé pastviny rozdělené stromy, často zastřižené jako živý plot, jen klidně 8 metrů vysoký. Mezi tím osamocená farma nebo pár domů. Já jsem snad za celou dobu na Zélandu neviděla normální zorané pole. Jak jsme se přiblížili k pobřeží, pastviny částečně vystřídali vinice a ovocné sady, ale pole zase žádné. 

Pro milovníky vína na Severním ostrově je důležité město Napier. Nás ovšem více zaujala jeho historie. Mimo největších měst Aucklandu, Wellingtonu a Christchurch jsou si města a městečka podobná jak vejce vejci. Nepříliš vysoké dřevěné domy, kostely různých církví, které se zvenku moc neliší vzhledem, jedna širší hlavní ulice, hodně podobná městům, jak je známe z filmů o americkém Divokém západě. Většinou nic, co by nás přimělo zastavit a vystoupit z auta. Napier vypadal podobně až do roku 1931, kdy centrum města zasáhlo silné zemětřesení a srovnalo ho se zemí. Městská rada se rozhodla vybudovat centrum znovu, tentokrát podle jasného plánu. Všechny stavby vznikly ve stejnou dobu, a díky tomu také ve stejném stylu – Art Deco. Město si zachavalo jednotnou podobu dodnes, přestože i tady postavili hodně moderních budov. Napier má prostě svůj šmrnc a nostalgii, díky tomu přitahuje umělce i turisty. Historické centrum končí na nábřežní kolonádě, pak už jen dlouhá pláž s tmavým pískem a nekonečné moře. 

Celé odpolene jsme se courali po městě, takže bylo ještě před večerem protáhnout při výšlapu nahoru. Kousek za městem se vypíná 400 metrů nad okolní rovinu kopec Te Mata, což z něj dělá populární vyhlídku na město při západu slunce. Na vrchol vede silnice, ale to by byla nuda, když je tu spousta pěšinek vedoucí lesem i přes skály. Výhled stojí za trochu námahy, celý záliv Hawk´s Bay vám leží u nohou.

Na nocování využíváme povolený free camping, parkujeme přímo na pláži a do snů nám vstupuje pouze šumění příboje.

Naše přání na den hezkého počasí nebyla vyslyšena. Od rána pršelo, takže i z rychlé procházky k vodopádu jsme se vrátili vyráchaní. Ještě hůř jsme dopadli, když po projetí průsmyku Haast se před námi otevřelo celé západní pobřeží. Vyrazili jsme za poprchávání na pláž a v tom se spustila průtrž. A pršelo celý den – od slabého deště po silný, prostě celý den voda z nebe. Západní pobřeží je velmi opuštěné, od jihu na sever vede jen jedna pobřežní silnice a zhruba 200 km neodbočuje, protože směrem na východ jí brání dlouhý hřeben Jižních Alp. To nejzajímavější, proč sem turisté zavítají jsou dva ledovce – Fow glacier a Franz Josef glacier. Pořádají se tu organizované výšlapy s průvodcem i přelety vrtulníkem. My jsme je netečně minuli, neboť v tomhle humusu to nemělo žádný smysl. Předpověď na zítra neslibovala žádanou slávu, ale vypadala přeci jen trochu lépe. Zakotvili jsme v jednom kempu v Greymouth, kde jsme si aspoň vyprali. 

Další ráno moc naděje neposkytovalo, ale jako zázrakem sluníčko vyšlo zpoza mraků, když jsme ho potřebovali. U městečka Punakaiki se nachází geologická zajímavost, tzv. Pancakes rocks neboli Lívancové skály. Působením eroze i chemických procesů vytvořily zdejší skály zvláštní vrstvy, opravdu jako kdyby někdo naskládal na sebe spoustu tenkých lívanců nebo palačinek. Někde dorážející moře vyhloubilo jeskyně, kterým na několika místech propadl strop, takže je vidět tu sílu vln zeshora. V létě to tady musí být přelidněné, ale teď super. Na zakončení asi půlhodinové procházky jsme si dovolili první rozmařilost – u Pancakes rocks jsme si poručili pancakes (tedy lívance) s čerstvým ovocem a šlehačkou. 

Další cesta na server pokračovala v serpentinách kolem moře a nabízela krásné výhledy. S pobřežím jsme se rozloučili ve městě Westport a údolím řeky Buller jsme zamířili do vnitrozemí. A i zde (z mého pohledu někde uprostřed ničeho) byla připravena jedna rarita – Buller Gorge Swingbridge. Oba břehy řeky Buller spojuje nejdelší závěsný most na Novém Zélandu. Vypadal bezpečně, ale stejně byl to adrenalin vydat se na jeho 110 metrů vzdálenou stranu. Na druhém břehu byl krátký okruh buší a pozůstatky zlatokopecké činnosti. A zpátky zase přes lehce se houpající most. Bobřík odvahy splněn. Když se z kaňonu řeky Buller stalo široké údolí, přebyly vinice, ovocné sady a poprvé taky chmelnice. Zatím jsem tady neměla dobré pivo, ale všechny měly určitě chmel odsud. My jsme se snažili dostat co nejvíc na sever, abychom ráno mohli vyrazit na pobřežní trek Národním parkem Abela Tasmana. Končíme někde před městem Motueka. 

Druhé místo, kam se dá vyrazit na jižní polokouli na lyže, se jmenuje Wanaka. Vůbec Nový Zéland je vyhledávaným místem pro lyžaře, protože se sem na zimní období sjíždějí nejlepší lyžařští instruktoři z celé druhé polokoule. Wanaka se také rozkládá na břehu jezera jako Queenstown, ale přišel mi.ilý a příjemný. Sice ranní teploty byly opravdu vlezlé, pravděpodobně nejnižší, co jsme tady zažili. Rychle jsme stihli prozkoumat nábřežní kolonádu i přilehlé obchůdky a restaurace. Městečko je hodně mezinárodní, takže se tu dá sehnat vše důležité na vaření po vietnamsku (pro nás třeba tradiční pálivá omáčka, která vylepší každé – i instantní – jídlo), po čínsku, po indicku…A také si dát u food tracku pravé mexické burrito k snídani. Nezapomněli jsme podívat se na jednu z místních zajímavostí – strom v jezeře, a pokračovali jsme na krátký výšlap.

Isthmus Peak trek vede na jeden z vrcholů mezi jezery Wanaka a Hawea a po zdolání asi 1000 výškových metrů se otevřel krásný výhled na obě jezera. Otevřel, ale ne pro mne. Já jsem se asi po dvou a půl hodinách stoupání rozhodla k návratu. Ale stály za to i výhledy jen na jednu stranu. Dnešek měl být podle předpovědi počasí poslední den se slušným, i když studeným počasím. Vypadá to, že se zde rosničky nemýlí. Už navečer začalo mrholit… Na noc jsme zakotvili na parkovišti u Fanfair waterfall a doufali jsme, že ráno bude lépe, abychom se k vodopádu vydali. Snad zítra…

Předpověď počasí nás utvrdila v rozhodnutí, že Jack’s Blowhole bude naší nejjižnější zastávkou. Nejvyšší denní teploty 4 st., vítr a celodenní déšť. Pěkně děkuju.

Cestou do Queenstownu nebylo nic zvláštního, kde bychom se zastavili, takže dopoledne pouze přesun. Queenstown je zélandské středisko adrenalinových zážitků. To hlavní, co nyní nabízí, je lyžařský areál kousek za městem. Lyžařská sezóna na jižní polokouli vrcholí. Město leží na břehu obrovského jezera Wakatipu, které má na mapě tvar blesku. Ze země mi nepřišlo moc přitažlivé, tak jsme to zkusili shora. Na kopec nad městem jezdí lanovka, ale to by byla nuda. Takže jsme se protáhli rychlým výstupem o 400 výškových metrů. Na vrcholu lanovka pro řidiče něčeho, co připomínalo motokáry, kteří se proháněli z kopce dolů v spoustě zatáček, tunelů a mostů. Mohli jste se proletět na paraglidu nebo aspoň sjet na laně mezi stromy zipline. A nebo si dát ve velké občerstvovně kafe. Nám to jako zážitek stačilo. Po několika minutách ve frontě jsme dostali místo kafe plastové kolečko, které nás světýlky upozornilo, že už je kafe hotové. Pokrok nezastavíš 😀. Škoda, že dvě espressa trvala snad deset minut. Raději jsme zase seběhli kopec a opustili adrenalinový ráj. 

Silnice na druhé z horských středisek Wanaku vedla zajímavým údolím. Kolem se rozklá množství vinic a spousta podniků, které je zpracovávají, kde můžete výsledek i ochutnat. Nic pro mě, u mne na celé čáře vítězí pivo. I když z místních se mi pořád nepodařilo vybrat nějaké přijatelné.Směrem k Wanace přebývali i ovocné sady s jabloněmi, třešněmi, hrušněmi. Všechny stromy sestříhané, natažené na drátech a se sítěmi připravenými budoucí plody ochránit. Nejvíce se ovoce pěstovalo kolem Cromwellu, kde jsme se ještě před západem slunce zastavili v místním malém zajímavém skanzenu na břehu jezera. Za celý den nám pršelo jen ráno, od té doby sice zima, ale sluníčko Tak ať to vydrží.

Noc na parkovišti jsme zvládli dobře, dokonce opravdu bylo ve městě tepleji. Vydali jsme se na nákup a také na průzkum Dunedinu za světla. Na hlavím náměstí zvanému Oktagon se nachází radnice, katedrála sv. Pavla, divadlo i dostatek odvěžoven – hospod i fontány, ve které prováděli ranní údržbu rackové. Večer i po ránu tady byl klid, ale v létě to tady musí kypět životem. Kapacity tu jsou připraveny. Odevšad viditelná věž kostela nepatří katedrále, ale kostelu First church of Otago. V neděli ráno v ní právě začínala bohoslužba, tak jsem odolala vstoupit. Zajímavě působila moderní budova Settlers Musea, kde se představuje historie města starého 200 let. Mé pohledy přitáhla nádjerná stará parní lokomotiva z roku 1872, která je nejstarší na Novém Zélandu. Víc mě mrzí, že jsem v průvodci přehlédla upozornění na nejstrmější ulici světa, tam bychom se určitě podívat dojeli.

Neminuli jsme vyhlídkovou silnici Southern Scenic Route procházející divokým pobřežím Catlins Coast. Ostrý studený vítr, prudké vlny a divoké skály, to vše nás pronásledovalo na Catlins. Pobřeží mělo být plné zvířat, ale měli jsme smůlu. A nebo byla zima i jinak otužilým drsňákům. Nám tedy zima byla. První zastávkou byl Kaka Point, kde se nacházejí nádherné písečné pláže, ovšem na koupání nebo surfování neměl nikdo ani pomyšlení. Dokonce po pláži nikdo nechodil. 

Na více turistů jsme narazili u majáku na vyhlášeném Nugget Pointu. Maják zde funguje od roku 1870, ale lachany, kteří mají žít hned pod ním, jsme nezahlédli. Stejně jsme dopadli s tučňáky v sousedním Roaring Bay.

Jako poslední zastávku jsme si vybrali zastrčenou zajímavost – Jack’s Blowhole. Sice jsme několikrát bloudili a otáčeli jsme se, ale stále jsme viděli na dohled duhu. Já doufala, že je to symbol překonání obtíží a hezkého počasí, ale spíš to bylo upozornění, že blízko nás dost prší a moc nechybí, aby pršelo i nám. Když jsme zaparkovali na konci světa v Jack’s Bay, už na nás dopadaly první kapky. Dvacetiminutová procházka v silném větru a dešti k Blowhole nebyla nic příjemného. Původně zde byla jeskyně vyhloubená silným příbojem. Když se strop jeskyně zřítil, zůstala otevřená prohlubeň, kudy 200 metrů dlouhým tunelem jsou vháněny mořské vlny. Z nadhledu 50 metrů nad hladinou fascinující podívaná. Kdyby byl ještě příliv, vše se ještě zvýrazní. My ovšem byli mokří a prokřehlí, takže bylo rozhodnuto – otáčíme na sever. Na noc jsme skončili v městě Gore v zajímavém kempu kolem rugbyového hřiště. 

Ranní teploty klesaly opět pod nulu, takže jsem rádi zamířili k pobřeží, kde je přece jenom tepleji. První zastávkou bylo město Oamaru, kde zůstalo zachováno několik velkolepých budov z krémového vápence. Přístav měl své slávy daleko, ale patřil k místům, které se snaží nadšenci uvést do života spoustu kaváren, restauraci a uměleckých galerií. Stejně jako zprovoznění místní parní železnice a Staempunkové galerie. Určitě příjemná zastávka na cestě dál.

Pro nás dál znamenalo na jih, konkrétně k vesnici Moeraki. Na pláži před ní se nacházejí zvláštní kulaté kameny, kterým se říká Moeraki Boulders. Kameny jsou na povrchu hladké, ale uvnitř zvláštně tvarované. Prostě – kdyby snášeli mimozemšťané vejce, vypadala by určitě takto. Žádné vejce se neklubalo, tak jsme vyrazili za živými zvířaty.

Kousek za vesnicí je výběžek Shag Point a na něm volně otevřená rezervace Matakaea Scenic Reserve. Na tučňáky, kteří se budou vracet z lovu na moři, jsme tu byli moc brzy. Ovšem to, co se válelo po travnatém výběžku, nebyly kameny (jak jsem si dlouho myslela), ale odpočívající lachtani. Dodržet doporučený odstup 10 metrů nešlo, ale když se Nik přiblížil asi na metr a půl, tak mu lachtan ukázal, jakými zuby by ho pokousal. Ale jinak to byla klidná zvířata s roztomilým kukučem.

Další noc jsme se rozhodli strávit ve free kempu přímo ve městě. Zakotvili jsme vedle historického nádraží v Dunedinu. Nejdřív jsme si došli nahřát kosti do výřivky, pak jsme už za tmy stihli rychlou procházku do města, které kdysi založili skotští usedlíci. I když jejich množství brzy převýšili Britové, nejpodobnější je (prý) Edinburghu.