Naše přání na den hezkého počasí nebyla vyslyšena. Od rána pršelo, takže i z rychlé procházky k vodopádu jsme se vrátili vyráchaní. Ještě hůř jsme dopadli, když po projetí průsmyku Haast se před námi otevřelo celé západní pobřeží. Vyrazili jsme za poprchávání na pláž a v tom se spustila průtrž. A pršelo celý den – od slabého deště po silný, prostě celý den voda z nebe. Západní pobřeží je velmi opuštěné, od jihu na sever vede jen jedna pobřežní silnice a zhruba 200 km neodbočuje, protože směrem na východ jí brání dlouhý hřeben Jižních Alp. To nejzajímavější, proč sem turisté zavítají jsou dva ledovce – Fow glacier a Franz Josef glacier. Pořádají se tu organizované výšlapy s průvodcem i přelety vrtulníkem. My jsme je netečně minuli, neboť v tomhle humusu to nemělo žádný smysl. Předpověď na zítra neslibovala žádanou slávu, ale vypadala přeci jen trochu lépe. Zakotvili jsme v jednom kempu v Greymouth, kde jsme si aspoň vyprali. 

Další ráno moc naděje neposkytovalo, ale jako zázrakem sluníčko vyšlo zpoza mraků, když jsme ho potřebovali. U městečka Punakaiki se nachází geologická zajímavost, tzv. Pancakes rocks neboli Lívancové skály. Působením eroze i chemických procesů vytvořily zdejší skály zvláštní vrstvy, opravdu jako kdyby někdo naskládal na sebe spoustu tenkých lívanců nebo palačinek. Někde dorážející moře vyhloubilo jeskyně, kterým na několika místech propadl strop, takže je vidět tu sílu vln zeshora. V létě to tady musí být přelidněné, ale teď super. Na zakončení asi půlhodinové procházky jsme si dovolili první rozmařilost – u Pancakes rocks jsme si poručili pancakes (tedy lívance) s čerstvým ovocem a šlehačkou. 

Další cesta na server pokračovala v serpentinách kolem moře a nabízela krásné výhledy. S pobřežím jsme se rozloučili ve městě Westport a údolím řeky Buller jsme zamířili do vnitrozemí. A i zde (z mého pohledu někde uprostřed ničeho) byla připravena jedna rarita – Buller Gorge Swingbridge. Oba břehy řeky Buller spojuje nejdelší závěsný most na Novém Zélandu. Vypadal bezpečně, ale stejně byl to adrenalin vydat se na jeho 110 metrů vzdálenou stranu. Na druhém břehu byl krátký okruh buší a pozůstatky zlatokopecké činnosti. A zpátky zase přes lehce se houpající most. Bobřík odvahy splněn. Když se z kaňonu řeky Buller stalo široké údolí, přebyly vinice, ovocné sady a poprvé taky chmelnice. Zatím jsem tady neměla dobré pivo, ale všechny měly určitě chmel odsud. My jsme se snažili dostat co nejvíc na sever, abychom ráno mohli vyrazit na pobřežní trek Národním parkem Abela Tasmana. Končíme někde před městem Motueka. 

Druhé místo, kam se dá vyrazit na jižní polokouli na lyže, se jmenuje Wanaka. Vůbec Nový Zéland je vyhledávaným místem pro lyžaře, protože se sem na zimní období sjíždějí nejlepší lyžařští instruktoři z celé druhé polokoule. Wanaka se také rozkládá na břehu jezera jako Queenstown, ale přišel mi.ilý a příjemný. Sice ranní teploty byly opravdu vlezlé, pravděpodobně nejnižší, co jsme tady zažili. Rychle jsme stihli prozkoumat nábřežní kolonádu i přilehlé obchůdky a restaurace. Městečko je hodně mezinárodní, takže se tu dá sehnat vše důležité na vaření po vietnamsku (pro nás třeba tradiční pálivá omáčka, která vylepší každé – i instantní – jídlo), po čínsku, po indicku…A také si dát u food tracku pravé mexické burrito k snídani. Nezapomněli jsme podívat se na jednu z místních zajímavostí – strom v jezeře, a pokračovali jsme na krátký výšlap.

Isthmus Peak trek vede na jeden z vrcholů mezi jezery Wanaka a Hawea a po zdolání asi 1000 výškových metrů se otevřel krásný výhled na obě jezera. Otevřel, ale ne pro mne. Já jsem se asi po dvou a půl hodinách stoupání rozhodla k návratu. Ale stály za to i výhledy jen na jednu stranu. Dnešek měl být podle předpovědi počasí poslední den se slušným, i když studeným počasím. Vypadá to, že se zde rosničky nemýlí. Už navečer začalo mrholit… Na noc jsme zakotvili na parkovišti u Fanfair waterfall a doufali jsme, že ráno bude lépe, abychom se k vodopádu vydali. Snad zítra…

Předpověď počasí nás utvrdila v rozhodnutí, že Jack’s Blowhole bude naší nejjižnější zastávkou. Nejvyšší denní teploty 4 st., vítr a celodenní déšť. Pěkně děkuju.

Cestou do Queenstownu nebylo nic zvláštního, kde bychom se zastavili, takže dopoledne pouze přesun. Queenstown je zélandské středisko adrenalinových zážitků. To hlavní, co nyní nabízí, je lyžařský areál kousek za městem. Lyžařská sezóna na jižní polokouli vrcholí. Město leží na břehu obrovského jezera Wakatipu, které má na mapě tvar blesku. Ze země mi nepřišlo moc přitažlivé, tak jsme to zkusili shora. Na kopec nad městem jezdí lanovka, ale to by byla nuda. Takže jsme se protáhli rychlým výstupem o 400 výškových metrů. Na vrcholu lanovka pro řidiče něčeho, co připomínalo motokáry, kteří se proháněli z kopce dolů v spoustě zatáček, tunelů a mostů. Mohli jste se proletět na paraglidu nebo aspoň sjet na laně mezi stromy zipline. A nebo si dát ve velké občerstvovně kafe. Nám to jako zážitek stačilo. Po několika minutách ve frontě jsme dostali místo kafe plastové kolečko, které nás světýlky upozornilo, že už je kafe hotové. Pokrok nezastavíš 😀. Škoda, že dvě espressa trvala snad deset minut. Raději jsme zase seběhli kopec a opustili adrenalinový ráj. 

Silnice na druhé z horských středisek Wanaku vedla zajímavým údolím. Kolem se rozklá množství vinic a spousta podniků, které je zpracovávají, kde můžete výsledek i ochutnat. Nic pro mě, u mne na celé čáře vítězí pivo. I když z místních se mi pořád nepodařilo vybrat nějaké přijatelné.Směrem k Wanace přebývali i ovocné sady s jabloněmi, třešněmi, hrušněmi. Všechny stromy sestříhané, natažené na drátech a se sítěmi připravenými budoucí plody ochránit. Nejvíce se ovoce pěstovalo kolem Cromwellu, kde jsme se ještě před západem slunce zastavili v místním malém zajímavém skanzenu na břehu jezera. Za celý den nám pršelo jen ráno, od té doby sice zima, ale sluníčko Tak ať to vydrží.

Noc na parkovišti jsme zvládli dobře, dokonce opravdu bylo ve městě tepleji. Vydali jsme se na nákup a také na průzkum Dunedinu za světla. Na hlavím náměstí zvanému Oktagon se nachází radnice, katedrála sv. Pavla, divadlo i dostatek odvěžoven – hospod i fontány, ve které prováděli ranní údržbu rackové. Večer i po ránu tady byl klid, ale v létě to tady musí kypět životem. Kapacity tu jsou připraveny. Odevšad viditelná věž kostela nepatří katedrále, ale kostelu First church of Otago. V neděli ráno v ní právě začínala bohoslužba, tak jsem odolala vstoupit. Zajímavě působila moderní budova Settlers Musea, kde se představuje historie města starého 200 let. Mé pohledy přitáhla nádjerná stará parní lokomotiva z roku 1872, která je nejstarší na Novém Zélandu. Víc mě mrzí, že jsem v průvodci přehlédla upozornění na nejstrmější ulici světa, tam bychom se určitě podívat dojeli.

Neminuli jsme vyhlídkovou silnici Southern Scenic Route procházející divokým pobřežím Catlins Coast. Ostrý studený vítr, prudké vlny a divoké skály, to vše nás pronásledovalo na Catlins. Pobřeží mělo být plné zvířat, ale měli jsme smůlu. A nebo byla zima i jinak otužilým drsňákům. Nám tedy zima byla. První zastávkou byl Kaka Point, kde se nacházejí nádherné písečné pláže, ovšem na koupání nebo surfování neměl nikdo ani pomyšlení. Dokonce po pláži nikdo nechodil. 

Na více turistů jsme narazili u majáku na vyhlášeném Nugget Pointu. Maják zde funguje od roku 1870, ale lachany, kteří mají žít hned pod ním, jsme nezahlédli. Stejně jsme dopadli s tučňáky v sousedním Roaring Bay.

Jako poslední zastávku jsme si vybrali zastrčenou zajímavost – Jack’s Blowhole. Sice jsme několikrát bloudili a otáčeli jsme se, ale stále jsme viděli na dohled duhu. Já doufala, že je to symbol překonání obtíží a hezkého počasí, ale spíš to bylo upozornění, že blízko nás dost prší a moc nechybí, aby pršelo i nám. Když jsme zaparkovali na konci světa v Jack’s Bay, už na nás dopadaly první kapky. Dvacetiminutová procházka v silném větru a dešti k Blowhole nebyla nic příjemného. Původně zde byla jeskyně vyhloubená silným příbojem. Když se strop jeskyně zřítil, zůstala otevřená prohlubeň, kudy 200 metrů dlouhým tunelem jsou vháněny mořské vlny. Z nadhledu 50 metrů nad hladinou fascinující podívaná. Kdyby byl ještě příliv, vše se ještě zvýrazní. My ovšem byli mokří a prokřehlí, takže bylo rozhodnuto – otáčíme na sever. Na noc jsme skončili v městě Gore v zajímavém kempu kolem rugbyového hřiště. 

Ranní teploty klesaly opět pod nulu, takže jsem rádi zamířili k pobřeží, kde je přece jenom tepleji. První zastávkou bylo město Oamaru, kde zůstalo zachováno několik velkolepých budov z krémového vápence. Přístav měl své slávy daleko, ale patřil k místům, které se snaží nadšenci uvést do života spoustu kaváren, restauraci a uměleckých galerií. Stejně jako zprovoznění místní parní železnice a Staempunkové galerie. Určitě příjemná zastávka na cestě dál.

Pro nás dál znamenalo na jih, konkrétně k vesnici Moeraki. Na pláži před ní se nacházejí zvláštní kulaté kameny, kterým se říká Moeraki Boulders. Kameny jsou na povrchu hladké, ale uvnitř zvláštně tvarované. Prostě – kdyby snášeli mimozemšťané vejce, vypadala by určitě takto. Žádné vejce se neklubalo, tak jsme vyrazili za živými zvířaty.

Kousek za vesnicí je výběžek Shag Point a na něm volně otevřená rezervace Matakaea Scenic Reserve. Na tučňáky, kteří se budou vracet z lovu na moři, jsme tu byli moc brzy. Ovšem to, co se válelo po travnatém výběžku, nebyly kameny (jak jsem si dlouho myslela), ale odpočívající lachtani. Dodržet doporučený odstup 10 metrů nešlo, ale když se Nik přiblížil asi na metr a půl, tak mu lachtan ukázal, jakými zuby by ho pokousal. Ale jinak to byla klidná zvířata s roztomilým kukučem.

Další noc jsme se rozhodli strávit ve free kempu přímo ve městě. Zakotvili jsme vedle historického nádraží v Dunedinu. Nejdřív jsme si došli nahřát kosti do výřivky, pak jsme už za tmy stihli rychlou procházku do města, které kdysi založili skotští usedlíci. I když jejich množství brzy převýšili Britové, nejpodobnější je (prý) Edinburghu.

Ráno bylo krušné. Už večer se pořádně ochladilo a ráno klesly teploty pod nulu. A v naší Zelence bylo jen o pár stupňů tepleji. Donutit se vyhrabat z teplého pelíšku stálo hodně sil. Zatím spíme jen pod teplou peřinou, ale máme s sebou i spacáky, vypadá to, že na ně brzy dojde.  Mrazivá noc bez mraků ukázala miliony nádherných hvězd, úplně jiných než doma. Ale zase byla taková zima, že jsem se je neodvážila fotit.Podél jezera Pukaki jsme ráno přejeli do horského vesnice Aoraki/Mt. Cook. Cestou jsme několikrát měli co dělat, abychom nenarazili do dravého ptáka podobného poštolce, který konzumoval na silnici ležící mršinu a odmítal ji opustit. Jeden se s ní pokusil vzlétnout, ale byla moc těžká. Složité dilema.

Připadalo mi, že největší část vesnice představuje Sir Edmund Hillary Alpine Centre, muzeum, planetárium, informační centrum a hotel v jednom. My jsme se nezastavili, protože jsme měli naspěch. Naším cílem byla nejvyšší hora Nověho Zéland, kterou představuje s výškou 3724 m Mt. Cook. Tedy aspoň vyhlídka na něj od chaty Müller Hut. Vrcholek je většinou skrytý v mracích za svým menším bratrem. Podle cedulí 4 hodiny nahoru a další 4 dolů. Začali jsme vyhlídkou Kea point, Mt. Cook byl opravdu ukrytý v mracích. Takže za ním nahoru…

Cestička vedla téměř rovně vzhůru po spoustě drevěných schodů. Při sestupu jsem je počítala…bylo jich přes 1800 (pro strovnání Petřínská rozhledna má 300). Na konci schodů byla vyhlídková plošinka, na které končila většina turistů. Zatímco na mě chlapi čekali, přiletěl se na ně podívat zdejší zvědavý papoušek kea. Na mě už nepočkal.Dál to pokračovalo, jak jsme zvyklí – úzká suťová cestička, přelézání skalek, sněhová pole. Nastoupali jsme asi 1100 výškových metrů, když už to dál nešlo. Na sněhu ležela ledová krusta, na kterou nepomáhaly ani hůlky. Zvládali to pouze borci v horolezeckých helmách s mačkami a cepíny. My jsme se vydali dolů, slibovaný vrcholek byl v lehkém oparu, ale aspoň něco. Sestup šel dobře, jen mě asi pár dní budou bolet lýtka. Do setmění jsme se stihli přesunout ještě o kus dál na jih, ale stále očekáváme mrazivou noc. No name place někde uprostřed Jižního ostrova.

Dneska konečně došlo i na prohlídku městečka Akaroa. Za mě – Balaton po sezóně je živější a taky teplejší, takže nic moc. Městečko, či spíš vesnice si hraje na francouzský styl, takže nic pro nás. 

Dál nás čekal přejezd do vnitrozemí, kde bylo určitě ještě chladněji. Na pastvinách kolem silnice se začaly objevovat stále častěji velká stáda ovcí. Přiblížili jsme se na dohled Zélandským Alpám a mohli jsme vidét zasněžené vrcholky už u prvních kopců v podhůří.

První zastávkou bylo nádherné ledovcové jezero Tekapo a kostelíček Dobrého pastýře na jeho břehu.

Na noc jsme zakotvili u největšího ze zdejších jezer – Pukaki. Hledali jsme tu free camp, tj. místo, kde lze legálně kempovat, většinou zde bývají i toalety, i když suché (ovšem čisté a voňavé).

Kdysi se spalo po Zélandu hodně „navolno“, každý s autem zaparkoval na noc, kde se mu zachtělo a chodil na záchod do přírody. Takže zde zůstávala spousta nevhodného materiálu. Takže vymysleli tzv. self contained car. To znamená soběstačné auto, protože obsahuje vše potřebné. Pro taková auta platí mírnější předpisy na nocování. Nejdůležitější je samozřejmě záchod. Do obyčejných dlouhých osobáků se vybudoval rošt na postel a zakoupil (případně dočasné vypůjčil od kamarádů) malý chemický záchod. S tímto vybavením prošel kontrolou a obdržel nálepku self contained. My máme půjčené obytné auto od firmy Jucy (byla fakt nejlevnější), což je přestavěná Toyota Hiace.  Auto je vymakané. Teče zde voda, funguje lednička, vaří se na dvojplotýnkovém vařiči na pb bombu. Má veškeré kuchyňské vybavení, včetně skleniček (plastových) va víno. A pochopitelně přenosný chemický záchod, který nemáme v plánu použít.