Archiv rubriky: CESTY

Playa Larga

Na projetí Kuby jsme měli pouhý týden, tak jsme se rozhodli, že uděláme jen malý okruh a nebudeme podstupovat dlouhé přesuny. Už při plánování z domu bylo jasné, že doprava na Kubě nebude lehká záležitost, i když podle zkušeností jiných cestovatelů se i tady dalo jezdit místní dopravou, tak jak jsme zvyklí třeba z Asie. Na místě jsme zjistili, že to už neplatí. Do stařičkých a rozhrkaných dopravních prostředky určených pro Kubánce nás vůbec nepustili a zůstaly nám na výběr dvě možnosti – turistické linky Viazul, které ovšem jezdí jen někam, nebo předražené taxíky.

Jako druhou kubánskou zastávku jsme vybrali městečko Playa Larga, kam jsme se dostali právě neskutečně drahým taxíkem. Playa Larga není úplně top turistický cíl, ale pár výhod má. Nachází se na konci zátoky, které se říká zátoka Sviní (španělsky Bahía de Cochinos nebo anglicky Bay of Pigs). Pokud by vám toto jméno bylo povědomé, v roce 1961 se tu odehrál pokus o vylodění několika emigrantů placených Spojenými státy, aby svrhli socialistický režim  Fidela Castra. Do tří dnů byli zničeni a Kuba se ještě více přimkla k SSSR, což skončilo známou Karibskou krizí. Pak už byl jen krůček k rozpoutání jaderné války. Všude kolem pobřeží jsou vybudovány pomníky padlých kubánských vojáků a vystavena vojenská technika. Pro Kubánce je zátoka Sviní důkaz o jejich síle a vítězství nad zhoubným kapitalismem. Tyto události by nás sem nepřivedly.

První koupání v Karibiku
Skoro prázdná obchod na křižovatce
Zavřená pizzerie a jeden z pomníku padlých při obraně socialistické Kuby
Playa Larga – to je krab a …tank
Propagace revoluce na kždém kroku
Tank na památku
Fidel tentokrát v plechu a s batohem

Playa Larga leží na břehu krásného karibského moře a navíc sousedí s poloostrovem Zapata, největší bažinatou oblastí Karibiku. Je tu doma krokodýl kubánský, endemitní druh krokodýla mrštný i na souši. Na toho jsme se šli podívat do chovné stanice Criadero de Cocodrilos v místě Boca de Guamá. Odsud také odjíždějí lodičky na velké jezero Laguna del Tesoro, ale akorát se z jezera vrátila poslední výprava, přestože byly teprve tři hodiny. S množstvím turistů se tu evidentně nepočítá. Krokodýli byli zajímavější. V několika vodních plochách se zde chovají krokodýli od nejmenších drobečků až po pořádné macky. Dostali jsme se až na dosah, i od těch největších nás dělil pouze plot…Zajímavý zážitek. Tolik už ne park okolo, který už měl nejlepší léta za sebou, ani na focení s krokodýlem mě moc neužije. Restaurace asi 10 metrů od ohrady s krokodýly nabízela na jídelním lístku i krokodýlí maso…Krokouši byli super, ale ten cirkus okolo bych si odpustila.

Ptáček s duší dobrodruha
Je libo fotečku s krokodýlem? Je bezpečný, protože není kubánský krokodýl, ale aligátor
„Sknzen“ pro turisty

Naprostý opak byla naše druhá návštěva. V jednom zapadlém malém domečku žije pán, který má zálibu v kolibřících a ptácích vůbec. Na zahrádce připravil spoustu pítek různých velikostí, do kterých nalévá cukrový roztok.  Kolibříci poletují okolo jako malé zářivé drahokamy. A on chodil nadšeně mezi nimi, naléval jim roztok do pítek, nadšeně upozorňoval návštěvníky, jaký ptáček létá támhle a vůbc bylo vidět, že to dělá s láskou. Velký rozdíl oproti znuděným zaměstnancům státní farmy.

Ptáky a ptáčky jsme si užili i druh den. Ze dvou nabídek výletů v kanceláři rezervace jsme si vybrali procházku s průvodcem po rezervaci Sendero Enigma de la Roca (15 CUC za osobu + doprava na místo). Průvodce Mario se ukázal jako velký znalec zdejších cest a cestiček, takže místo nahlášených 2 kilometrů jsme ušli zhruba 6 km. Po vápenci zvětrých hran se nám nešlo moc dobře, doporučené pevné boty nám nikdo nevyřídil, ale zvládli jsme to i v trekových sandálech a žabkách. Vápenec zde prý vznikl usazováním korálů a dnes tvoří spoustu jeskyní a zatopených děr, ve kterých žijí krokodýli, želvy, krabi i ryby. U jedné z mnoha cenote s nádhernou čistou vodou byla i přestávka na koupání. Voda prý příjemně osvěžila, ale stejně tam vlezlo jen pár lidí. Mario nám velmi slušnou angličtinou popisoval vše kolem nás a odhodlaně lákal ptáky nahranými hlasy z mobilu, abychom si je mohli prohlédnout, takže jsme jich viděli opravdu hodně. Jména ptáčků jsem si nezapamatovala, většina neměla ekvivalent v angličtině a stejně bych ho asi neznala. Na poslední zastávku jsme museli sestoupit po provizorních žebřících do úplné tmy v jeskyni. Rozkoukání nepomohlo, až po nasvětlení baterkou jsme zjisitli, že tu bydlela velká kolonie netopýrů, resp. vrápenců. Probuzení se proplétali mezi námi a létali tiše nad našimi hlavami.

Mario…
…a jeho neodmyslitelné pomůcky pro průvodce po rezervaci.
Pod kameny se schovávalo množství krabů i většíh než dlaň
Koupačka pro otužilé Středoevropany
Strom s ostny
Trogon kubánský

Cestou zpátky jsme vystoupili u Cueva de los Peces (Cave of Fish), 70 metrů hluboké cenote (anglicky sinkhole), kde v křišťálově čisté vodě žijí tropické rybičky, ke který se dá potápět se šnorchlem. Nás ale mnohem víc zaulala možnost potápět se za korálovými rybičkami přímo v moři, stačilo přejít pobřežní silnici. To byla neuvěřitelná paráda. Spousty rybek v různých barvách a velikostech plavaly mezi námi, okusovali rostlinky. Slunce si dneska zrovna vybralo pauzu, ale i tak jsem šnarchlovala, dokud se do mě nedala zima. Dokonce jsem vytáhla i Go Pročko, ale chvíli potrvá, než video s rybičkami sestříhám. Super zážitky po celý den!

Cueva de los Peces
První (nesestříhané) rybičky na ochutnávku

Santa Clara

I když je venku skoro tma, všude panuje vlhké dusno. Ve stařičkém taxíku zní veselá kubánská samba, předjíždíme malé vozíky tažené klusajícím koníkem a na zdi se skví velký nápis Revolucion o muerte. 

Viva la Cuba!

Byl začátek března, když nás letadlo Air Canada nás vypustilo v kubánském městě Santa Clara, které leží na šířku i na délku uprostřed Ostrova svobody. Důvody, proč zamířit právě sem, jsou dva. První se ukázal hned před letištní budovu. Zatímco jsme šli směnit eura na místní turistickou měnu CUC (neboli konvertibilní peso), ostatní z plného letadla nastoupili do přistavených autobusů a odjeli směrem na ostrůvek Cayo Santa Maria. Tam v poslední době vyrostla řada hotelových resortů, ideální cíl pro promrzlé obyvatele Montrealu a okolí, kteří nám dělali na palubě letadla společnost. Na pláže jsme nemířili, v plánu jsme měli průzkum ostrova, jak jsme zvyklí. Ve vlhkém tropickém večeru tak zůstala před budovou letiště pouhá pětice lidí – Kubánec žijící v Kanadě, který přijel navštívit rodinu, my dva a dva kluci taky z Česka. Poprvé se nám stalo, že před letištěm nestál vůbec žádný taxík. S individuálními turisty se tady prostě nepočítá. Letištní zřícenci zavolali svým přátelům, takže po čtvrt hodině čekání se nám podařilo ve dvou autech odjet.

Druhým důvodem, proč zamířit do Santa Clary, je právě kubánská revoluce. V roce 1956 připlula ke břehům Kuby jachta Grandma, na palubě které byl i Fidel Castro, jeho bratr Raul a Che Guevara. Snažili se vyvolat povstání proti režimu preidenta Batisty, který vládl po vojenském převratu s podporou USA. Během partyzánského boje se k nim připojila řada civilistů i vojáků. V prosince 1958 došlo k rozhodující bitvě právě v Santa Claře. Těsně před pádem režimu povolal Batista posilu vojáků, kteří se blížili v obrněném vlaku. V Santa Claře ho povstalci přepadli a zajistili si tak volnou cestu do hlavního města. Batista okamžitě emigroval, k moci se dostal Fidel Castro a revoluce slavně zvítězila. Čtyři originální vagóny tohoto vlaku dnes tvoří památník nazvaný Monumento a la Toma del Tren Blindado. Jsou zde k vidění zbraně, osobní potřeby vojáků a řada fotografií (vstup 1 CUC pro cizince, 1 CUC focení).

Kubánský vůdce Fidel Castro je ovšem v Santa Claře zastíněn jiným hrdinou – Che Guevarou. Jeho život, který připomíná druhé muzeum, je plný neuvěřitelných událostí. Vystudovaný lékař, který pro své marxistické názory opustil rodnou Argentinu, se v Mexiku přidal ke skupině Fidela Castra, jenž už měl za sebou vězení za pokus o vyvolání revoluce v roce 1953. Po druhém – úspěšném -povstání byl na Kubě vyhlášen socialismus a Che se stal bankéřem centrální banky a ministrem průmyslu. Později po neshodách s Fidelem odjel šířit myšlenky revoluce do dalších zemí. Jeho život skončil v Bolívii, kde byl při pokusu o vyvolání revoluci zatčen a v roce 1967 popraven. Roku 1997 byly jeho ostatky spolu s těly několika dalších spolubojovníků z Bolívie převezeny na Kubu, kontrétně do Santa Clary. Byly pohřbeny v mauzoleu vedle muzea (vstup zdrama, zákaz focení). Na hrobech jsou reliéfní potrtéty a vždy jen jméno nebo přezdívka. Vedle nich visí živí květiny, které jsou každý den měněny. Další hroby spolubojovníků se nachází venku před mauzoleem. Obrovská socha Che vévodí velikému a prázdnému náměstí Revoluce. Trochu mi připomíná vyasfaltovanou Letenskou pláň, určenou na velké manifestace a podporu socialistíckého režimu. V muzeu jsou k vidění fotografie z života El Comandante, jak se Guevarovi také přezdívalo, a pár předmětů z jeho vlastnictví. Mimochodem – víte, že se správně jmenoval Ernesto, Che je také přezdívka a znamená něco jako „kámo“, které často používal.

Dodržovala jsem zákaz focení, tak fotky pouze sdílím. http://www.dailyfinland.fi/worldwide/2606/Che-memorial-keeps-LA-revolutionarys-legacy-alive-in-Cuba/print
Che Guevara
http://www.vitosoft.it/2006-04.htm
The former City wall.
https://www.hammocksandruins.com/articles-hammocks/santa-clara-che-guevara-mausoleum

Jinak je Santa Clara malé město s hlavním náměstím Parque Vidal, kde se nachází několik zajímavých budov z koloniální doby – divadlo La Caridad, Palacio del Gobierno Provincial nebo hotel Santa Clara. Z malebnosti mu ubírá betonová kostka hotelu, který dvojnásobně převyšuje ostatní budovy. Okolní uličky působily ospale, ale bylo vidět, že to muselo být kdysi bohaté město, protože všude kolem centra jsme míjeli honosné paláce, ovšem v dnešních dnech nejsou v nejlepší kondici. Kolem nich projížděla nádherná stará americká auta, kvůli kterým by se u nás každý zastavil a fotil si je, tady nevzbudila žádnou pozornost. Jezdí většinou jako taxíky. Ovšem nejčastější dopravní prostředek místních byl v Santa Claře vozík pro zhruba 8 – 10 pasažérů tažený hubeným koníkem nebo jízdní kolo různého stáří.

V jednom z domů na náměstí je veřejná knihovna, opravdu s dveřmi dokořán.

Turisté se tu vyskytovali málo, nebyl problém zajít do malé prodejničky na malinké sladké a silní kafe rozlévané z termosky v přepočtu za korunu. Mohli jsme se najíst u okénka za místní ceny nebo na zídce před bistrem ochutnat výbornou zdejší specialitu – ropa vieja neboli staré hadry. V největším parnu jsme se schovali do stínu velkých stromů v místní ZOO kousek od centra, zvířat tu v malých klecích (naštěstí) moc nebylo. Ovšem za vstupné zhruba 3 koruny jsem moc nečekala.

Výborné staré hadry
Hrnečky té správné velikosti
Neturistické ceny – co hodnota v CUPech (tedy v nekonvertibilním kubánském pesu), to samé v korunách
Pár zvířat v malých klecích zdejší ZOO

Místní Kubánci během parného dne seděli v houpacích křeslech v domech u otevřených oken a dveří, aby se k nim dostal aspoň trochu proudící vzduch nebo posedávali ve stínu na prahu domu a besedovali s ostatními. Těšila jsem se, že večer zažiji sponální tanec Kubánců na náměstí Parque Vidal, ale měli jsme smůlu. Odpoledne se přihnala silná bouřka a do večera vydržel déšť, takže místních venku bylo málo a do tance jim také nebylo. Mně taky do tance nebylo. Kubánská realita mi hodně připomněla, jak to u nás vypadalo před rokem 1989. A místo nostalgie jsem ráda, že už to máme za sebou.

Okna i dveře otevřená dlouho do noci
Místní debatující na chodníku
Nádrerná auta
Z náklaďáčku je něco jako mikrobus
Poklidný večer po dešti na hlavním náměstí

14. února – San Francisco

Den odletu nadešel. Ve tři hodiny nás čekalo letadlo Air France směrem na Paříž, ale protože jsme se museli přesunout na letiště a vrátit auto, vyrazili jsme z centra něco po jedenácté. Po ránu jsme si ještě dopřáli snídani v Subwayi a prošli ve čtvrti poblíž hlavního náměstí Union Square a Market Street se spoustou obchodů. Cestou na letiště jsme se nakrátko zastavili na Alamo Square, kde se nacházejí nejkrásnější dřevěné domy zvané Painted Ladies (dá se to přeložit přeložit jako Malované dámy nebo možná jako Krásky). Vypadají moc hezky, ale nejkrásnější jsou opravdu v jiném osvětlení, tzn. při zapadajícím slunci. Jeden den je na tak zajímavé město opravdu málo, nestihli jsme spoustu míst, třeba jsme úplně minuli vyhlášenou Čínskou čtvrť, tuleně povalující se na molu jsme spíš jen slyšeli než viděli, provokativní Coit Tower jsme zahlédli jen z dálky, na výlet lodí na Alcaltraz nezbyl čas vůbec. Prostě se sem budeme muset ještě jednou, a také další národní parky čekají…

Vracení auta proběhlo tak rychle, že to ani rychleji nešlo, pouze zopakování jména a dotaz, zda nebyl s autem nějaký problém. Ne, nebyl, a tak rychle vystěhovat zavazadla. Čističi už čekají…Pak už jen přejezd vláčkem na správný terminál a projít odbavením. Teprve u přepážky nám připomněli, že je vlastně Valentýn. Podepsali jsem se na reklamní srdíčka a dostali čokobonbón. Něco po třetí jsme opravdu vzlétli, místo přes Kanadu a Grónsko jsme symbolicky kopírovali Road 66 až do Chicaga. Cestovali jsme zpět proti času, takže brzy byla tma a my se pokoušeli spát (dost marně). I tak těch deset hodin docela rychle uteklo…

13. února – San Francisco

Přesvědčila jsem se, že Spojené státy jsou krásnou zemí. Krajina je kouzelná a národní parky opravdu neuvěřitelné. Letos jsme jich stihli pět – Joshua Tree, Grand Canyon, Death Valley, Sequoia a Yosemity –  jeden zajímavější než druhý. Ještě spousta nám jich zůstává, především Yellowstone toužím vidět.. Co mě naopak nikdy nelákalo, to jsou americká města. S jedinou výjimkou… a tou je San Francisco. A právě slavné Frisco máme teď před sebou.  Stojíme před mostem Oakland Bay Bridge jako jedno z mnoha aut v deseti pruzích a čekáme až nás město pustí do svého středu. Tento most je vlastně starší, delší i vytíženější než jeho slavnějš kolega12. listopadu 1936. Je více než dvakrát vytíženější a delší než jeho slavnější kolega – denně přes něj projede přibližně 260 000 aut a jeho celková délka je 7180 metrů.

Kam zamířit nejdřív po příjezdu do města… Pochopitelně k vyhlídce na ikonický most Golden Gate Bridge, který je nejfotografovanějším mostem na světě. Jako obvykle byla mlha hustá tak, že by se dala krájet…No, možná ne tolik, ale vidět nebylo nic, tak aní z focní z Mile Rock Beach nebylo nic. Tak jsme si trochu zajeli a podívali jsme se do Golden Gate Parku, překonali několik opravdu prudkých sjezdů, snědli pořádný hamburger na Haight Street a pak jsme zastavili kousek od pláže. Doufali jsme, že se mlha mezitím rozplyne a my budeme mít možnost si most vyfotit, než ho přejedeme autem.

Pohled na SF od Mostu
Slavný Alcatraz před námi
Moc teplo není, ale děti řádí v zálivu stále
Typické dřevěné domy

Mlha polevila, takže jsme se k němu pěšky postupně blížili, až jsme došli k návštěvnickému centru na jeho počátku. Pak už to bylo jen kousek, takže jsme skončili přímo na něm. Dohodli jsme, že nebudeme řešit placení přejezdu a přejdeme po něm po svých. Je to opravdu jedinečný zážitek… Silnice se svými šesti jízdními pruhy a chodníkem vede ve výšce 67 metrů nad mořem. Most, který byl otevřen v roce 1937, spojuje San Francisco s Marin County přes průliv nazvaný Zlatá brána – Golden Gate Strait Ta své jméno převzala od topografa, kterému v polovině 19. století připomínala Zlatou úžinu v Istanbulu. V nejužším místě má dva kilometry, proto byl považován za těžko překonatelný. Mlhy jsou tu velmi časté, jak jsme se ráno přesvědčili, proto byl natřen oranžovou barvou, která zvyšovala jeho viditelnost pro proplouvající lodě i přelátající letadla.

Ubytování na poslední noc v Americe jsme si zamluvili už z domu. Motel jsme si vybrali nejlevnější, jaký se nabízel, a podle toho také vypadal, přesto byl celkově nejdražší z celé naší cesty. Nejvíc mi vadil všeprostupující cigaretový kouř v pokoji, přestože jsou všechny pokoje nekuřácké a v podmínkách vyhrožují drsnými pokutami za „odkouření“… Cestou do hostelu jsme si vymyslela, že si projedeme Lombard Street, na které je i vyhlášený úsek nejstrmější ulice na světě, a ten určitě nemůžeme minout. Bohužel – špatně jsem odhadla odpolední turistickou špičku. Na prudkém kopci vzhůru jsme strávili přes půl hodiny, ještě než jsme tam dojeli k vyhlášeným serpentýnám, které se jezdí směrem dolů. Pak už jen skoro krokem sklesat sedm ostrých zatáček a je po zážitku. Popravdě? Nic moc…

Prudké svahy v SF
Vyhlášená Lombard Street

Už skoro za šera jsme se šli projít do centra – po Market street k Ferry Building a pak podél přístavních mol. Cestou jsme minuli tuleně na plovoucích paletách na molu 39, ale už jsme z nich viděli jen velké tmavé stíny a slyšeli zvláštní zvuky. Ovšem stánky s různými rybími specialitami stály za návštěvu. Od konce Fishermans Wharfu jsme měli v plánu vyjet k motelu největší zvláštností San Francisca – starou tramvají (tedy ve skutečnosti lanovkou, protože je poháněna lanem v zemi – takže cable car), ale i před devátou večer zde stála pořádná fronta lidí, kteří měli podobný nápad. Tak jsme vyrazili pěšky do brutálního kopce, podél zatáček Lombard street (kde naopak teď nikdo není) až k motelu, celkem jsme ušli skoro 20 kilometrů. A zítra musíme projít zbytek a zbylo nám na to jen dopoledne…

Umělci na nábřeží

12. února – Yosemity

Vjížděli jsme do Yosemitského národního parku a u silnice stál kojot a v klidu na nás koukal. Brali jsme to jako pozvání do divočiny….

Trasu cesty míváme připravenou před odletem, ale často ji upravujeme a přizpůsobujeme, nejčastěji kvůli chybějícímu času nebo počasí. Tentokrát jsme si nebyli jisti, jestli stihneme poslední naplánovanou zastávku před návratem do San Francisca, a tké jestli má vůbec smysl navštívit Yosemiský národní park v zimě. Celá jedna strana parku je v zimě neprůjezdná, do horského střediska Badger Pass potřebujete sněhové řetězy, všechny vyhlášené treky jsou uzavřené…Nakonec nám čas vyšel, počasí vypadalo příjemně, navíc ve Zdeňkovi převládla touha vidět na vlastní oči slavné lezecké stěny El Capitan a Half Dome, které jsou horolezeckou mekkou. Hlavní součásti parku tvoří jedno údolí, do kterého z obou stran padají dolů vodopády. Největší v celé Severní Americe, který měří přes 700m, je obrovský Yosemite Fall. Z první vyhlídky hned za tunelem (Tunnel View) je ale nejlépe vidět Bridaveil Fall, takže nejspíš bude na fotkách každého návštěvníka Yosemitů.

Pohled od Tunnel View – Yosemitské ůdolí a vodopád Bridaveil Fall

Yosemite Falls
Bridaveil Fall

Dole v ůdolí se nachází veškeré turistické zázemí – informační centra, kempy a lodge, občerstvení. Cedule všude upozorňují, že nelze nechávat jídlo ve stanu nebo v autě přes noc, protože by se na něj mohli dobývat medvědi, je třeba ho zamykat do připravených plechových skříněk. My doufali, že přes zimu budou medvědi v pelechu, ovšem v létě se tu běžně pohybují. Během roku může dojít i k tícísovce pokusů dostat se k jídlu.

Rohodli jsme se, že nám klasická americká autoturistika (parkoviště, kratičká chůze k vyhlídce, focení a zase zpět) nestačí. Počasí bylo příjemné, sluníčko svítilo, přestože i dole v údolí ležel sníh. Vydali jsme se na vycházku k jezeru Mirror, v jehož vodách se opravdu zrcadlily okolní velikány, především pověstný Half Dome. V poslední době se hodně omezuje výstup na jeho vrchol. Je potřeba požádat o permit a 1. března je vylosováno na každý den 225 lidí, kteří se mohou vydat vzhůru po strmé cestě jištěné lany s převýšením 1500 metrů. Sezóna výstupu začíná v půlce dubna a končí v půli října. Všechny informace o parku i žádosti o permity nadete na stránce https://www.nps.gov/yose/index.htm, kde jsou i moc hezká videa.

Původně jsme chtěli jít pouze asi dvě míle k jezeru Mirror lake a stejnou cestou zpět. Nik, který šel vepředu, ovšem hledal, kudy budeme moct jezero obejít, abychom udělali okruh. Takže jsme ho dostihli až na konci jezera a celý výšlap nám prodloužil více než dvojnásobně. Ale nevadilo. Byly tam hezké pohledy na okolní hory a žádní turisté. Neumím si přestavit, jak to tu musí vypadat v plné sezóně, kdy se v parku pohybuje turistů spousta a také mraky horolezců, pro které jsou nyní skály nepřístupné. Naprosto je všechny chápu – je tu nádherně.

Half Dome
Half Dome

Druhý z výjimečných velikánů Yosemit je hora nazvaná El Capitan. Její 900 metrů kolmá stěna byla dlouho horolezci považována ze nezdolatelnou. První, komu se ji podařilo překonat, byl v roce 1958 Warren Harding. Když jsem stála u její paty, přišlo mi naprosto nepochopitelné, že se to někomu mohlo podařit. Úplné šílenství je pak pokus (a navíc ůspěšný) z roku 2017 v podání Alexe Honnolda, jenž ji pokořil bez jištění. Přípravy i celý výstup jsou zachyceny v neuvěřitelném dokumentárním filmu Free Solo. Nezapomenu na dechberoucí záběry krajiny i mrazení v zádech z jeho odvahy. Není divu, že za něj jeho autoři obdrželi Oskara v kategorii dokumentů. Velmi doporučuji, nejen pro horolezecké nadšence. A Yosemity se svojí majestátností taktéž. Pokud se sem budete chtít jen podívat, tak klidně i v zimě, na nějaký trek nebo aspoň delší výlet je ale potřeba vyrazit v teplejší části roku.

El Capitane

Strávili jsme tu víc času, než jsme si mohli dovolit, takže následoval co nejrychlejšÍ přesun k San Franciscu. Bohužel, byl pátek a silnice byly plné aut, Amíci asi také míří na chaty a chalupy. Skončili jsme v kempu, který nám nabídla navigace v mobilu. Ležel na území regionálního parku Del Valle u jezera, asi 15 km od městečka Livermore. Tam jsme se vrátili na večeři, protože jsme zatoužili po něčem mexickém. Našli jsme ho v úplně plné restauraci Casa Mexico, což nás neodradilo, právě naopak – je známka kvality. Museli jsme se zapsat na čekatelský seznam a zhruba čtvrthodiny počkat, než nás usadí na uvolněná místa. Pak jsme si dali výbornou queasadillu, burito a chilli plate. Zítra už konečně San Francisco…

11. února – Sequoia NP

Pomalu jsme se blížili zpátky k tichomořskému pobřeží Spojených států. V cestě nám stála nejjižnější část pohoří Sierra Nevada a v ní dva z nejvýznamnějších národních parků. Nejstarším národním parkem v USA je Yellowstone, hned po něm, v roce 1890, byl vyhlášen národní park Sequoia. Podle jména se dá odhadnout, že zde rostou sekvoje, správně biologicky sekvojovce obrovské. V parku se ale nachází i nejvyšší hora USA, když nebudeme počítat Aljašku. Hora Mount Whitney je vysoká 4 421 m, aljašská Denali o podstatně vyšší – 6190 m.

Ráno při opuštění Death Valley jsme zamíříli západním směrem a vysoké stěny Sierry Nevady jsme měli přímo před sebou a pak jsme je dlouho objížděli. Přestože národní parku Sequoia jsme měli na dosah, z této strany hor nevedly žádné silnice do nitra parku. Dokonce v parku je velmi málo silnic, více než tři čtvrtiny parku jsou dostupné pouze pěšky nebo na koni. Mount Whitney jsme měli na dohled, všem z této strany nebyla hora k poznání. Pod horami se rozkládá naprostá rovina, která působila opravdu vyschle. Kolem města Bakersfield narušovaly její jednotvárnost jen malé těžební věže, které vypadaly jako ptáčci bez přestání zobající něco ze země.

Krajina se zazelenala, až když začala silnice stoupat a vlnit se podél Kaweah river. Vstoupili jsme do parku jižní branou Ash Mountain Entrance, chystali jsme se projet jedinou silnici a vyjet druhou – severní – branou Big Stump Entrance. A cestou se kochat především monumentálními stromy.

Kdo by nechtěl vidět nejstarší žijící stromy na světě, kterými jsou bezesporu sekvojovce obrovské… Zemi obývají už od druhohor, odhaduje se, že současné žijící exempláře jsou staré až 3 tisíce let. Přezdívá se jim mamutí stromy, protože jsou fascinující i svojí velikostí. Běžně dorůstají přes 80 metrů, ovšem v pozdějším věku jim často odumírá špička, asi ji strom nedokáže v takové výšce zásobovat vodou a živinami. Zajímavé je, že stromům nemůže kvůli tluské kůře ublížit požár, ale k dalšímu šíření požáry dokonce potřebují. Dospělý strom vyprodukuje ročně kolem 2 000 šišek, z nich je asi půl milionu semen – které se rozšíří pouze když jsou šišky otevřeny. K tomu může pomoci právě oheň, který zároveň spálí malé konkurenční rostliny.

Sekvojovce obrovské rostou ve volné přírodě na jediném místě na světě – na západních svaích národního parku Sequoia v nadmořské výšce mezi 1500 a 2000 metrů. V Evropě byli vysazovovány v parcích, několik exemplářů najdeme i u nás, ale nedosahují takové výšky a mohutnosti. Abychom viděli ty největší z největších, vystoupali jsme s autem do nadmořské výšky 2000 metrů silnicí nazvané Generals Highway. Ti největší sekvojovce jsou nazvány podle hrdiných generálů z různých historických období. Než jsme se ocitli pod tím největším z největších, podnikli jsme krátkou pěší výpravu.

Sekvoje jsou tak obrovské, že v jednom z nich byl vybudován celý srub, v druhém byl vysekaný tunel, kterým mohou projíždět auta, . a to jsme museli vidět. Silnice k Tunnel Log byla bohužel zavřená kvůli sněhu, ale rozhodli jsme se ji zdolat pěšky, což bylo dohromady asi 6 km. Místy se šlo krásně po suché silnici, jinde jsme se bořili do hlubokého sněhu po kolena. Tunel byl zajímavý, ale asi vypadá lépe, když v něm jsou vidět projíždějící auta. Ovšem podél cesty jsme viděli spoustu sekvojí, některé opravdu veliké, takže to bylo super. Jen boty jsme mohli ždímat…

Zdeněk u jednoho z běžných sekvojovců

Naše pěší výprava se trochu protáhla, začal se blížit večer, ale nemohli jsme minout nejmohutnější strom na Zemi – General Sherman. Jeho velikost je neuvěřitelná – výška 83,8 m, obvod kmene měří 31,3 m, odhadovaná váha 2145 tun a objem přes 1500 m³ dřeva, Mnoho turistů tu s námi takhle v zimě a před setměním nebylo, tak si Zdeněk troufl přelézt přes plůtek, kam se normálně nemůže, aby si na tohoto velikána sáhnul.

Náš původné plán se nepodařilo uskutečnost. Bohužel – sníh blokoval další cestu parkem a nám nezbylo nic jiného, než se obrátit a vrátit se zpět stejnou cestou. Hodně jsme si zajeli, ale podařilo se nám dorazit až před hranice dalšího národního parku Yosemite v městečku Oakhurst. Kemp jsme cestou nenašli (díkybohu – vždyť zase teploty byly kolem nuly), tak jsme zakotvili v pěkném motelu. Na večeři jsme si zaběhli na hamburger do občerstvení Carl´s Jn. Přečetli jsme si jímavý příběh o tom, jak tento řetězec vznikl, kdy rodiče dnešního majitele prodávali burgery z pojídného vozíku, než si našetřili na stálý stánek. Burgery byly výborné, už nikdy Mekáč…

10. února – Údolí smrti (Death Valley)

Death Valley neboli Údolí smrti dostalo svoje pojmenování v polovině 19. století od kalifornských hledačů zlata. Je to opravdu zvláštní a nehostinné místo, severní okraj Mohavské pouště mezi horskými pásmy Amargosa a Panamint. Přestože jsme ještě včera zažívali na vlastní kůži teploty pod nulou, tady to bylo jíné kafe. Je to totiž nejteplejší a také nejsušší místo v celé Severní Americe. V roce 1913 tu byla dokonce naměřena teplota 56,7 °C ve stínu, která do dnešních dnů představuje rekordní nejvyšší teplotu na světě. Průměrná denní maxima se v létě šplhají přes čtyřicet stupňů, minima klesají ke třiceti. Teď, začátekm února, bylo ráno krásných 22 stupňů a teplota dál stoupala.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Adol%C3%AD_smrti

Nejprve jsme se pokochali pohledem na Death Valley zhora z vyhlídky Zabriskie Point. Už dlouho jsme seděli jen v autě při nekonečných přejezdech a počasí k procházce vysloveně vybízelo, takže jsme si z mapy vybrali krátký, asi 4 kilometrový, okruh v barevných skalách nad samotným údolím. Postupovali jsme dolů korytem vyschlého potoka tak dlouho, až jsme zjistili, že jsme určitě minuli odbočku a nezbývá nám nic jiného, než obejít okruh velký, tj. až do údolí a do kopce zpět, dohromady asi 12 km, a to v pořádném hicu. Mohlo být odhadem tak 27 st. ve stínu, které se mezi rozpálenými skalami jevily mnohem hůře. Ještě že jsem vzala „pro jistotu“ litr a půl vody, stejně z nás teklo. Neumím si představit, že by někdo tuhle vycházku absolvoval v letních teplotách kolem 50 stupňů (tedy ve stínu). Pohledy na údolí a na skály nádherných barev ovšem za to stoprocentně stojí. Od silnice procházející po dnu údolí zpět jsme postupovali vzhůru Gold Canyonem směrem k Rudé katedrále podél skal, různě zabarvených od světle béžové až po tmavě hnědou. Ještě fantastičtější barvy jsou k vidění na místě nazvaném Artist’s Palette, kde soli železa barví skály mimo tradiční žluté, růžové a červené i na nachovou a zelenou barvu.

Artist´s Palette

Na několika místech jsme viděli žluté nebo fialové květiny, důkaz toho, že asi před 14ti dny před naším příjezdem v Death Valley pršelo. Teprve po návratu domů jsme se dočetla, že to byla opravdu MIMOŘÁDNÁ událost. Průměrně za rok naprší 50 mm dešťových srážek, ovšem to znamená pár let ani kapka a pak vydatný déšť, který může přinést i povodně. Na déšť netrpělivě čekají semínka divokých květin a brzy vykvétají. Letos se objevily žluté květy Desert Gold po dlouhých jedenácti letech. My jsme jich viděli jen pár, ovšem do konce února se díky jejich květům zbarvilo do žluta celé Údolí.

Pak už na nás čekalo nejnižší místo v Severní Americe – Badwater Basin. Dno tohoto bezodtokového solného jezera je v 86 m pod hladinou moře. Z dálky vypadá, že uprostřed je voda, ale dno pokrývají všude jen krystalky soli. Po slané krustě se dá přejít až na druhou stranu údolí, která je ovšem vzdálená 15 kilometrů, přestože se to nezdá.

Klesáme pod hladinu moře

V údolí se nachází velká duna Mesquite Sand Dunes, podobná jako na Sahaře. Z historií Údolí se můžete seznámit v návštěvnické centrum ve Furnace Creek, kde se nachází také ranč s hotelem, kemp, restaurace a také jediná benzínová pumpa v celém údolí. My jsme ovšem zamířili dál do Slopepipe Wells, kde jsme si místním saloonu dali několik specialit mexického původu a také jsme si pochutnali na pálivých grilovaných křidýlkách. Na noc jsme zakotvili v jednoduchém kempu v Panamint Springs, daleko od civilizace, takže nic nerušilo pohled na oblohu plnou hvězd. To byla taková nádhera, jakou jsem v životě neviděla. Neuvěřitelné a nádherné!!

9. února – Zpátky na západ (přes Hoover Dam až do Vegas)

Grand Canyon je opravdu obrovský, řeka Colorado se zavrtala do hloubky více než 1800 metrů na délce skoro 450 kilometrů . Včera večer jsme se podívali kousek podél jižní hrany kaňonu při zapadajícím slunce. Ráno jsme vstali brzo a vyrazili ještě před snídaní, abychom stihli první paprsky slunce nad kaňonem z druhého konce jižní strany. Přejeli jsme asi 30 km k vyhlídkové věži Desert View. Věž sice byla ještě zavřená, ale i tak je z její plošiny krásný výhled na kaňon i na pláně Navahů. Nejkrásnější vyhled je z Lipan pointu, jsou zde vidět dva úseky řeky Colorado, která je jinak skrytá v údolí. Teploměr v autě ukazuje 29st. F, která mi aplikace překládá na -1,5 st. C. Sluníčko sice už hřálo a barvilo krajinu dozlatova, ale ve stínu ještě zalézal mráz za nehty.

Desert View Watchtower

Rychle jsme proběhli hezké návštěvnické centrum u vjezdu do Grand Canyon Village, obešli malebnou historickou budovu nádraží, pak konečně okolo 11 jsme opustili národní park. Grand Canyon je nejvýchodnější místo, které v America naštívíme, takže přišel čas zamířit zpátky k západnímu pobřeží. Neradi se vracíme stejnou cestou, takže místo dálnice, kterou jsme projeli již včera, jsme zvolili souběžnou silnici, ikonickou Road 66. Její trasa vedla od 20. let 20. století napříč USA a spojovala Chicago na východě s Los Angeles na tichomořském pobřeží. Z původní délky 4000 kilometrů zůstalo zachovaných pár původních úseků, my projeli 90ti mílový kus dochované silnice mezi městečky Seligman a Kingman. Kingmanu se přezídvá Srdce road 66, nechybí tu ani muzeum, ale ty připomínky zašlé slávy jsme nacházeli už podél cesty. Někde nebylo k poznání, jestli to není šroťák nebo sídlo šílence. Ale mělo být ještě hůř.

Směřovali jsem ke stavbě, která byla v době vzniku největší a nejvýkonější na světě. Hooverova přehrada byla postavena ve 30. letech na řece Colorado na hranicích Arizony a Nevady. Slouží k výrobě elektřiny a také schraňuje vodu pro sousední velké město Las Vegas. Všude v okolí je vyschlá krajina, místy přímo poušť. Betonová hráz je 220 metrů vysoká a 380 metrů dlouhá, při jejím budování musely být vytvořeny speciální postupy výstavby. O všech těchto zajímavostech se můžete přesvědčit v moderním muzeu na nevadské straně. Za přehradou se rozlily vody jezera Mead, které slouží především k rekreaci. Po původních stavitelích Hooverovy přehrady zůstalo i město Boulder City a za ním už začínají předměstí Las Vegas.

Zajížďka do Las Vegas působí spíše jak špatný vtip. Centrum s vysokými stavbami se vypíná ještě na obzoru, ale silnici už lemují spousty levných hotýlků, svatebních kaplí, kde vás za čtvrt hodiny a 40 USD oddají, a také zastaváren. Downtown ovšem na mě působilo ještě hůř. Podél ulice Las Vegas Strip se rozkládají obrovské hotely, prý 17 z 20 největších světových hotelů sídlí právě tady. Las Vegas získalo svoji pověst jako město zasvěcené hazardu, takže můžete navštívit více než 1500 kasín, zahrát si u 200 tisíc herních automatů. Všichni se snaží přitáhnout hráče právě k svým hernám, takže se tu nachází neuvěřitelné množství kýčovitých staveb, s jakými se jen tak někde nepotkáte. A tady navíc kousek od sebe….Eifelovka, Ostrov pokladů i s lodí, Socha svobody, archaický horkovzdušný balón, neuvěřitelné fontány Sfinga…Prostě šílenosti!! Ani nezastavujeme!!! Rádi navštěvujeme vyhlídková místa, ale tady nás nedokázala zlákat ani Stratosphere Tower, odkud z výšky 266 metrů musel být krásný rozhled. S nevěřícným vrcením hlavy rychle opouštíme město zábavy.

Snažili jsme se dojet do nejblíž k naší zítřejší zastávce, ale protože nás už zastihla tma, zakotvili jsme na noc jsme v městečku Baker (tedy spíš větší křižovatce), v motelu indické úrovně a k večeři jsme si dali řecké speciality u Mad Greek. Svět je malý. Dodatečně jsme zjistli, že to, co se nacházelo přes silnici a připomínalo měřič nějaké potrhlé pouťové atrakce, je největší fungující teploměr na světě. Nechci vás o tu zajímavost připravit, tak aspoň fotka z webu.

A zítra….Death Valley!!!

http://thevane.gawker.com/worlds-largest-thermometer-reopens-in-countrys-hottest-1603443813

8. února – Joshua Tree a Grand Canyon

V noci se otočil vítr, takže i když jsme hledali večer místo v zavětří (a našli), stejně nám byla v noci díky větru zima. Vstávali jsme něco po šesté, když se objevily první paprsky sluníčka. O půl sedmé jsme už opouštěli kemp, až to vypadalo, že chceme ujet bez placení. Strážce parku, který ráno kontroluje obálky, zda všichni zaplatili, jsme míjeli právě u schránek.

Hned několikrát jsme zastavovali, protože ranní světlo nad Mohavskou pouští bylo nádherné na focení. Trochu jsme se zamotali mezi skalami u Scull Rock, takže ještě nalačno a rozespalá jsem absolvovala celkem drsný bouldering, nahoru dolů přes skalky, skrz uzounké rozsedliny… Pak jsme zjistili, že je to skála hned vedle parkoviště, stačilo ujít asi pět metrů. Zamířili jsme o pár kilometrů dál k druhé z pouští – Coloradská, kde rostlo neuvěřitelné množství kaktusů rodu Cholla.

Pak už nás čekalo opuštění parku a nejdelší přesun celé výpravy. Měli jsme v plánu se dostat do Grand Canyonu, který je vzdálen 600km a minimálně 7 hodin jízdy. Hned za výjezdem z parku stále u silnice cedule – Next services 100 mil. To by znamenalo, že příštích 100 mil (160 km) nebude kde natankovat benzín. Radši jsme se otočili a vrátili jsme se pár mil zpátky do 29Palms, tentokrát nám stojan vydal benzín sám.

https://www.mccooltravel.com/california-road-trip-signs/

Cedule nelhala (nevyfotila jsem ji, tuhle jsem našla na webu), po pár mílích zmizely domy, auta a civilizace vůbec. Jen rovná silníce a kolem poušť, žádný signál telefonní, ani rádio nehrálo. Asi tak 100 mil rovně na východ, pak jedna zatáčka a 40 mil rovně na sever. Dál jsme se napojili na mezistátní silnici a opustili Kalifornii. Arizona nás přivítala dalšími suchými pláněmi, pak jsme začali stoupat až do 5000 stop (asi 1600 metrů nad mořem), kde rostly cypřiše a borovice a ležel sníh. Dost mě to vylekalo, protože Grand Canyon je ještě výš, kolem 2000 m. n. m. a my měli v plánu spát ve stanu v kempu. Cestou jsme nepotkali vlastně žádné město, jen na několika sjezdech byla zařízení pro kamioňáky – velké benzinky a pár jídelen a několikrát nás křižovala historická silnice 66.

Pozdní oběd jsme si dali až před vjezdem do národního parku, ochutnali jsme místní McDonald. Jídlo stejné, ceny vyšší, zařízení mnohem horší. Využili jsme místní wifi a stáhla jsem si do mobilu aplikaci, o které jsme netušila, že bych ji mohla potřebovat – převodník jednotek. Amerika funguje v mílích, což takový problém nebyl, ale Fahrenheity mi daly zabrat. Víte, například, že 1stupeň Fahrenheita = 5/9 stupně Celsia??

Vydali jsem se jako správní američtí turisté autem na Hermit point a vystupovali jsme jen na focení. Byla to paráda. Večerní slunce zostřilo každou hranu skály, kterou opracovala kdesi dole tekoucí řeka Colorado. Světlo zdůraznilo i neuvěřitelné barvy kaňonu. Byli jsme u vytržení, i když toho „Amazing!!!“ a „“Exciting!!!“ nebylo tolik jako od okolních Amíků… Grand Canyon je opravdu úchvatný. Největší zážitek by pro nás byla cesta na dno kaňonu a zpět, ale bohužel jsme na ní neměli čas, navíc mrazivé počasí stezku dolů uzavřelo jako neschůdnou. Takže jsme jen pocourali po hraně jižní strany. Neumím si představit, jak to tu musí vypadat v sezóně, protože mi přišlo, že lidí je tu takhle počátkem února tak akorát.

Poslední paprsky….

V kempu jsem zjistli, že spát tady bude až opravdu poslední možnost, protože tu všude leželo asi 10 cm sněhu, a na tom se nestanuje moc dobře. Těsně před západem slunce jsme se ubytovali v místním lodgi za rozumné peníze a s veškerým komfortem, jen wifi scházela. Aspoň nepřikrmíme naše nachlazení.