3. července

Náš první celý den v Kanadě začal příjemně. Přispali jsme si, nasnídali a vyřešili vše potřebné přes web. Ani mně, ani Nikovi nefunguje telefon, takže jsme odkázáni na komunikaci elektronickou. Před vyzvednutím ztraceného batohu na letišti jsme ještě vyrazili na nákup základního jídla na cestu, a tak jsme míjeli nepřeberné množství potravin z celého světa, včetně živých nebo čerstvých ryb, mušlí, krabů, ústřic. To nám doma chybí…
Protože Zdeňkovi přišla zpráva, že batoh je k vyzvednutí, zamířili jsme k letišti. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zastavili na místě sloužícím pouze k vyložení a naložení s tím, že budeme za chvilku zpět a Nik případně vysvětlí, o co jde. Další omyl! Pochopili jsme, že máme zavolat na interní telefon do přepážky Air France, když jsme vystáli frontu, nikdo telefon nezvedl. Bezradně jsme se vyptáváli lidí z personálu, co dělat. Odpověď byla jasná – telefonovat znovu. Znovu fronta, ale tentokrát jsme se domluvili. Batoh byl uložený v úschovně. Celá procedura trvala tři čtvrtě hodiny!!! Mezi tím měl i Nik zajímavé zážitky. Po chvíli, co jsme odešli, začal kolem obcházet pán v uniformě. Nik vysvětlil, proč tam to auto stojí, ale pán neodešel. Prohlásil, že za chvíli někdo přijede a dál nám za stěrač lístek. Pak několikrát telefonoval. Skutečně moc nescházelo a odtáhli nám auto! Co bychom dělali dál, opravdu nevím….
Vyjeli jsme z Vancouveru směrem na národní park Jasper. Cesta bude dlouhá asi 1000 km.
Dnes jsme jeli podél toku řeky Frasier po HW1 na východ. V městě Hope jsme opustili dalnici a pokračovali kaňonem Fraseru. Nejužší a nejdivočejší místo se jmenuje Hell’s Gatě. Nedá se k němu dostat pěšky, ale je nutné využít lanovku Airtram. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme si tento výlet odpustili.
Projeli jsme malé osady na křižovatkách, často nazvaná podle vzdálenosti, a na nocleh jsme zakotvili v místě zvaném 100 Mile House. Pár motelů, občerstvoven, obchůdků a benzínek. Po osmé večer jsme se chtěli najíst, a tak nám byl doporučen jediný otevřený gril podobný McDonaldu. Ten zavítal až v 9, což jsme stihli jen tak tak.
Zatím si vybíráme zážitky, které jsme ještě neměli. Takže jsme si neodpustili ještě jeden kontakt, tentokrát nás zastavil opravdový policista. Upozornil nás, že jsme jeli v obci, kde je padesátka rychlostí 60 km/hod. Ale byl celkem příjemný.
Když mi někdo tvrdí, že nemůže cestovat, protože neumí anglicky, vždy jsem odpovídala, že to není moc potřeba, že stačí jen základní znalost a příp. ruce a nohy. Omlouvám se, tahle cesta mě za tři dny přesvědčila o úplném opaku. Když se nic nepřihodí, je to dobré, ale při potížích je angličtina klíčová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.