Archiv štítku: cesty

10. července

Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
Mladý les prorůstá mezi spálenými kmeny stromů

9. července

Dnes na nás čekala druhá část vyhlášené Icefields Parkway, tentokrát patřící k Národnímu parku Banff. Hranice mezi parky je zároveň i kontinentálním rozvodím, takže od tohoto místa směřují všechny řeky na jih místo na sever. Opět jsme se zastavovali na všech možných odpočívadlech a kochálištích. Vystoupali jsme dva a půl kilometru do kopce (Nik šel dokonce v žabkách) na vyhlídku Parker Ridge, odkud se otevřel nádherný pohled na ledovec Saskatchewan.
Líbil se nám kaňon a vodopády Mistaya. Nevynechali jsme ani další povinnou zastávku na Bow Summit, ze které byl hezký výhled na Peyto lake, ale bylo tak neskutečně množství lidí, že jsme tady vydrželi jen chvíli. I příští dvě procházky vedly kolem jezer, ale obě byly naprosto rozdílné. Ne vzhledu, ale v návštěvnosti a komerčnosti. Bow lake je krásné velké jezero s ledovcem v pozadí, lake Louise naopak jezero mmal, ke kterému směřují tisíce turistů ročně. Důvod neznám. Podle mne jezírko podprůměrné krásy. Aby toho nebylo málo, v úzkém údolí na jeho břehu vystavěli monstrózní desetipatrový hotel. Tak jsme si dali jen předraženou zmrzlinu a rychle pryč. Další „zajímavosti“ Banffu jsme se rozhodli vynechat.
Tak jsme popojeli do sousedního národního parku Kootenai, který leží na území Britské Kolumbie. Ubytovali jsme se v malém kempu a ještě před večeří jsme prošli Marble kaňon, který se nacházel přímo na druhé straně hlavní silnice. Potok se zde zařezává do mramorového podloží a vytváří uzoučký kaňon, přes který vedou dřevěné mostky. Zajímavý byl pro nás ale také okolní les. V roce 2003 zde zuřil čtyřicet dní obrovský požár, který spálil pro nás těžko představitelných 170 km2. Spálené stromy zůstaly stát na místě, postupně mezi nimi začal vyrůstat les mladý. Příroda má neskutečné regenerační schopnosti 😁.
Mladý les prorůstá mezi spálenými kmeny stromů

8. července

Ráno jsme doplnili benzín a důležité potraviny a zamířili jsme po silnici 93 k jihu směrem na národní park Banff. Oba národní parky spolu sousedí a na mapě vypadají kousek od sebe, ale ve skutečnosti je dělí 300 km. Větší část cesty patří k tzv. Icefields Parkway, tedy vyhlídkové silnici mezi jezery a ledovci, která je napájejí. Je lemovaná mnoha odpočívadly a vyhlídkami na krásy zdejší přírody. Za zmínku určitě stojí vodopády Athabasca, Sunwapta a Tangle.
Na hranici mezi oběma parky se nalézá ledovec Athabasca, který patří k obrovskému ledovcovému poli Colombia Icefield. Přiblížit se k němu dá pěšky z malého parkoviště. My se sem dopravili k večeru, tak tu šlo zastavit, ale neumím si to představit během dne. Z vyhlídkového místa horoskopy vidíte jako na dlani, ale nedostanete se až k němu. Tohle privilegium mají pouze zákazníci, kteří si zaplatili speciální autobus a průvodce, příp. si dopřejí zážitek v podobě speciálního dopravního prostředku – snowcoachi. Druhé místo, na které se nedostanete jinak než placeným autobusem, je nově vybudovaný prosklený chodník zvaný Skywalk. Ten sám placený není, ale autem se zde zastavit nedá. Tak zbývá jen autobus odjíždějící od návštěvnického centra každou chvíli za 32 CAD na osobu. Nakonec jsme si to odpustili, ale nevím, zda to nebyla chyba…Vypadá velice zajímavě…
http://travelwithbender.com/travel-blog/western-canada/icefields-parkway
 Ještě před procházkou k ledovci jsme se ubytovali v příjemném kempu Icefield tent, který leží ledovci na dohled, schovaný mezi stromy a protéká jím dokonce vlastní malý vodopád. Přijeli jsme před druhou hodinou odpoledne a byli jsme jedni z posledních, na které vyšlo volné místo.

7. července

Ráno jsme řešili, jakým směrem se vůbec vydáme. Varianty se nabízely dvě: nahoru nebo dolů. Nahoru by znamenala tentokrát natěžko vylézt znovu do sedla, kde jsme byli včera a dál pokračovat proti směru Skyline treku k jezeru Maligne. Druhá představovala vrátit se ve svých stopách zpátky i přes to zatrolené bahno. Nakonec vyhrál obyčejný sestup, protože se počasí horšilo a občas trochu pršelo, navíc jsme si nebyli jistí, jak se dostat od jezera k autu. Cesta šla dobře, bahna mi připadalo míň, možná i proto, že místy jsme lezli přes kameny, kudy jsme včera nešli. Stejně jsme dorazili k autu pečení, vaření. Ledovou říčku vedle parkoviště jsme využili ke zchlazení i k očistě. Pro mne je ideální teplota ke koupání tak termální prameny, ale ani já jsem neodolala. Jen mytí hlavy mi zůstalo až do kempu, ponořit se i s hlavou bych nedokázala…
Dojeli jsme (teď už čistí a voňaví) k vyhlášenému jezeru Maligne. Má to být druhé největší ledovcové jezero na světě, ale musím to ještě ověřit. Je tak velké a plné záhybů, že se nedá v kuse přehlédnout. Můžete si zde půjčit kánoi za 50 CAD na hodinu (což nás lákalo) a povyjet vlastními silami kousek po jezeře, a nebo si zaplatit výlet lodí, ale cena 72 CAD za osobu nám připadala hodně (a navíc tou dobou měli už všechny lístky vyprodané). Tak jsme si koupili pozdní sváču a obešli jezero kousek pěšky spolu s dalšími stovkami lidí.
K večeru na cestě zpět do Jasperu na nás čekala ještě procházka po kaňonu řeky Maligne. Ta v mnoha zákrutech a vodopádech razila cestu vápencovou strží, z jejíchž stěn vytvářela zajímavé tvary.
Po večeři v restauraci specializované na řeckou kuchyni jsme (pro změnu 😀) opět zakotvili v Overflow kempu za Jasperem. Tentokrát už naposledy, protože zítra se vydáváme směrem k jihu.

6. července

Mám ráda treky. Už jen proto, že si člověk mákne, ale hlavním cílem je někam dostat a něco vidět. Z vrcholku kopce bývají nádherné výhledy. Člověk řeší, jakou cestu vybrat, kam může šlápnout, aby neplýtval moc energií, jaký kámen je stabilní, jak vyšplhat na skalku, jak překonat vodu nebo bahno. Prostě přirozený pohyb, žádný asfalt a jezdící schody…
Jako nejlepší trek v okolí Jasperu se nám jevil dvoudenní, příp. třídenní trek Skyline, na který se vychází od jezera Maligne. Bohužel množství lidí, kteří se na něj mohou vydat, je limitováno kapacitou tábořišť. Takže na nás nedošlo. Vybrali jsme přístup vedlejším údolím k tábořišti Watchrower. Stoupali jsme hustým lesem do kopce, pak se les otevřel. Ze smrků zůstaly po lesním požáru jen kmeny, na slunných místech kvetly koberce žlutých květů.
Pak se před námi otevřela krajina, která vypadala jako reklama na Kanadu. Údolí uzavřené skalními vrcholy, kterým se žene divoká říčka se spoustou kamenů, loučky s drobnými kvítky a nízkým porostem vrb a olší. Naše pěšina byla protkána množstvím potůčků, stružek a jezírek. A bahna! Vyšli jsme sice co nejdříve, ale tady nás už zastihl polední žár. Ve vedru a s množstvím komárů v zádech každé bahno bralo spoustu sil. Pupence od komárů na celém těle, v botách voda, na nohách bahno až ke kolenům a poškrábané do krve od větví. Všechny radosti trekování!
Po deseti kilometrech jsme dosáhli tábořiště, ale byli jsme tak utahaní, že po postavení stanu a rychlém obědě jsme všichni usnuli. Pauza nám nakonec zabrala přes dvě hodiny, ale pomohla. Už jen nalehko jsme začali šplhat k trase Skyline treku. Ubylo bahna i keřů, takže se nám šlo docela dobře. Pod nohama nám švachtala voda z tajícího sněhu, místy jsme museli přejít hlubokou vrstvu sněhu a poslední část patřila mojí „oblíbené“ disciplíně – výšlap břidlicového suťáku. Ale tohle všechno bylo lepší než to dopolední bahno…
A nahoře se nám otevřely úžasné výhledy z hřebene na obě strany. Vyšplhali jsme ještě kousek výš na no name vrcholek do výšky 2300 m a kochali se. A proto mám ráda treky…
V okolí se měli běžně pohybovat medvědi. Moc jsme tomu nevěřili, dokud jsme neobjevili stopu v blátě.
Obrana proti medvědům – jídlo mimo stan a ve výšce, kam medvěd nemá dosáhnout, prý :-))
Na ochranu před medvědy jsme si koupili bear sprey, který je potřeba nastříkat proti úročícímu medvědovi, když je vzdálený asi 15 metrů. Může to být to poslední, co pomůže.

5. července

Dnes v noci jsme s překvapením zjistili, že je tu vidět tak do jedenácti, v noci je spíš takové husté šero než tma a ráno je světlo už od čtyř. Tolik na severu nejsme, tak nevím… Ještě jedna zajímavost – večer dlouho do večera až 30°, že se nám špatně usínalo, ráno teploměr ukazoval 8°, takže jsme se budili zimou.
Rozhodli jsme se, že zůstaneme ubytovaní ve stejném provizorním kempu, i když  se dalo platit jen jedna noc. Podnikli jsme „choďák“ po rovinnaté prašné silnici s tím, že vylezeme na nějaký kopec, ale nikam to nešlo. Jen smrky a smrčky a husté šáší. Tak jsme jen obešli místní zajímavost (jak byla popsána v mapě), což představoval roubený dům z roku 1905. Byli jsme úplně vaření, v nohách 20 km a nic jsme neviděli. Po návratu jsme aspoň vyjeli autem podél toku řeky Athabaska až k Jasper lake. Nádherná krajina všude kolem! Tyrkysová jezera, řeky divoce tekoucí vody rozvětvené do mnoha ramen, zasněžené vrcholky zvedající se hned za nimi…

4. července

Začínáme přechazet do travel modu. Vybrat trasu, nakoupit, najíst se, zastavit se na kafe, sehnat ubytování, naplánovat další program… Prostě se člověk zabývá pouze tím podstatným pro život a neřeší pitomosti.
Z místa zvaného 100 Mile House jsme vyrazili dál (nejdřív se nám povedlo koupit správnou plynovou bombu, kterou neměli ve Vancouveru), podél řek North Thompson a Fraser. Potkávame spoustu aut, která vezou nebo táhnou na vozíku lodě různých velikostí, míjíme dopravní značky s upozorněním na jeleny, losy nebo přecházející kachny s mladými. Kolem nádherná krajina s desítkami jezer s průhlednou vodou, lesy od obzoru k obzoru, za kterými vyčuhují skalnaté hory pokryté sněhem, divoce tekoucí řeky, říčky a potoky, u každé cedule s nápisem, že zde žijí lososi. Vypadá to jako ráj! Až mě mrzí, že nejsem rybář…😁.
Míříme do národního parku Jasper, který leží hned za hranicí státu Alberta. Městečko Jasper je úplně turistické, podobné našim krkonošským městečkům – jedna dlouhá ulice s množstvím krámků s potřebami pro turisty.
V Beer shopu (alkohol se tady nedá koupit v běžném obchodě) byli dobře zásobeni vínem, pivem i tvrdým alkoholem.
Pivo bylo uchováváno ve speciální chlezené místnosti, škoda, že zteplalo tak brzy po jejím opuštění.
Náš úlovek…Pít se moc nedalo :-(((
Měli jsme z domova vymyšlený nejzajímavější trek v Jasperu – Skyline, který byl ale ještě minulý týden uzavřený kvůli množství sněhu a ledovým plotnám. V informačním centru jsme si ověřili, že už je otevřený, ale všechna tábořiště jsou celý týden plná. Rychle jsme vymysleli alternativu, zaregistrovali tábořiště a uvidíme…
Dnes konečně stavíme stan, konec snobáren 😀. Kemp na sever od Jasperu je velmi jednoduchý – pitná voda z barelu a suché záchody. Ale stačí. Jediné, co přebývá, jsou mračna komárů, takže repelent je v neustálé permanenci.

3. července

Náš první celý den v Kanadě začal příjemně. Přispali jsme si, nasnídali a vyřešili vše potřebné přes web. Ani mně, ani Nikovi nefunguje telefon, takže jsme odkázáni na komunikaci elektronickou. Před vyzvednutím ztraceného batohu na letišti jsme ještě vyrazili na nákup základního jídla na cestu, a tak jsme míjeli nepřeberné množství potravin z celého světa, včetně živých nebo čerstvých ryb, mušlí, krabů, ústřic. To nám doma chybí…
Protože Zdeňkovi přišla zpráva, že batoh je k vyzvednutí, zamířili jsme k letišti. Nechtěli jsme se moc zdržovat, tak jsme zastavili na místě sloužícím pouze k vyložení a naložení s tím, že budeme za chvilku zpět a Nik případně vysvětlí, o co jde. Další omyl! Pochopili jsme, že máme zavolat na interní telefon do přepážky Air France, když jsme vystáli frontu, nikdo telefon nezvedl. Bezradně jsme se vyptáváli lidí z personálu, co dělat. Odpověď byla jasná – telefonovat znovu. Znovu fronta, ale tentokrát jsme se domluvili. Batoh byl uložený v úschovně. Celá procedura trvala tři čtvrtě hodiny!!! Mezi tím měl i Nik zajímavé zážitky. Po chvíli, co jsme odešli, začal kolem obcházet pán v uniformě. Nik vysvětlil, proč tam to auto stojí, ale pán neodešel. Prohlásil, že za chvíli někdo přijede a dál nám za stěrač lístek. Pak několikrát telefonoval. Skutečně moc nescházelo a odtáhli nám auto! Co bychom dělali dál, opravdu nevím….
Vyjeli jsme z Vancouveru směrem na národní park Jasper. Cesta bude dlouhá asi 1000 km.
Dnes jsme jeli podél toku řeky Frasier po HW1 na východ. V městě Hope jsme opustili dalnici a pokračovali kaňonem Fraseru. Nejužší a nejdivočejší místo se jmenuje Hell’s Gatě. Nedá se k němu dostat pěšky, ale je nutné využít lanovku Airtram. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme si tento výlet odpustili.
Projeli jsme malé osady na křižovatkách, často nazvaná podle vzdálenosti, a na nocleh jsme zakotvili v místě zvaném 100 Mile House. Pár motelů, občerstvoven, obchůdků a benzínek. Po osmé večer jsme se chtěli najíst, a tak nám byl doporučen jediný otevřený gril podobný McDonaldu. Ten zavítal až v 9, což jsme stihli jen tak tak.
Zatím si vybíráme zážitky, které jsme ještě neměli. Takže jsme si neodpustili ještě jeden kontakt, tentokrát nás zastavil opravdový policista. Upozornil nás, že jsme jeli v obci, kde je padesátka rychlostí 60 km/hod. Ale byl celkem příjemný.
Když mi někdo tvrdí, že nemůže cestovat, protože neumí anglicky, vždy jsem odpovídala, že to není moc potřeba, že stačí jen základní znalost a příp. ruce a nohy. Omlouvám se, tahle cesta mě za tři dny přesvědčila o úplném opaku. Když se nic nepřihodí, je to dobré, ale při potížích je angličtina klíčová.

2. července

Dnešní den byl hodně dlouhý a to nejen kvůli brzkému vstávání. Do postele jsme se dostali po půlnoci, dnes ráno jsme vstávali po čtyřech hodinách spánku. Rozhodli jsme se, že kvůli problematickému fungování dopravy do hotelu, pojedeme už prvním shuttlem v nelidských 5:03. Nechtěli jsme riskovat, že nám uletí další letadlo. Před šestou jsme tedy byli na letišti.

Svítání nad pařížským letištěm
V klidu jsme si našli křesílka u gatu a klimbali. Kolem sedmé nás probralo hlášení rozhlasu, že se Subrt Dominik (představte si to ve francouzské výslovností a zkreslené rozhlasem) se má dostavit na přepážku. Neznamenalo to však problém, ale nabídli nám přímý let do Vancouveru bez nutnosti přelétat do Amsterdamu – odlet 10:25. A definitivní letenky – PÁTÉ! Škoda, že s tím nepřišli včera, mohli jsme se vyspat i nasnídat.
Let proběhl v klidu, jen vyrazil o hodinu a půl později. I když se to nezdá, i takhle dlouhý let se dá v pohodě vydržet s filmy, muzikou (dost pozdě jsem zjistila, že diskografie Air France obsahuje i mé oblíbené Systémy i spoustu další skvělé hudby), zbytek času zabere jídlo a spánek.
Po 9 a půl hodinách letu – WELCOME TO CANADA!
Ve Vancouveru nás čekala imigrační kontrola automatem i člověkem, ale také nepříjemné překvapení – ztratili nám jeden batoh. Asi si musíme tentokrát vybrat spoustu nových zkušeností. Air France nám na této cestě hodně zamíchalo plán – přílet jindy a jinam, místo odjezdu návrat na letiště, kde by mohl být.
Po vyzvednutí auto v půjčovně Avis jsme se ubytovali v zamluveném motelu (stejném jako v celé Americe, zkusím je popsat jindy). A zamířili jsme do centra Vancouveru v domnění, že v neděli odpoledne by mohl být provoz klidnější než obvykle. Doprava v úplném Downtownu klidná nebyla, protože v rámci oslav Dne Kanady táhl městem průvod lidí všech národností, které zde žijí. A že jich je! My chvíli vydrželi, ale bylo to hodně amatérské, někdy šlo jen pár lidí s vlajkou, někdy předváděli tance lidé v“krojích“. Centrum města mi nepřipadalo zajímavé, stejné jako v dalších amerických městech, ale zaujalo mě, že hned v úplném centru stojí moderní vysoké domy, ve kterých nejsou obvyklé úřady, ale slouží jako obytné. Stojí na břehu mořské zátoky s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Paráda.

Při cestě zpátky jsme se vyhnuli centru a projeli jsme obrovským Stanley parkem. I když k našemu cíli zbývalo něco přes 10 km, usnula jsem tak tvrdě, že jsem neviděla prý skvělý výhled na město přes zátoku z mostu.
Posledním úkolem bylo sehnat pivo, protože se v normálních obchodech neprodává, ale Zdeněk se doptal na nejbližší liquere store.
Usnuli jsme úplně mrtví kolem půl deváté. Den trvající 33 hodin dá zabrat.

1. července

Jsou dny, kdy se všechno daří, jindy jsou dny, kdy se všechno hatí. Dnešní den je ten druhý případ. Jen na potvrzení tohoto faktu – tohle vyprávění píšu už po čtvrté.
Na letiště do Vídně nás doprovodila Linda s Ondrou, aby si mohli odvézt auto domů. Zastavili jsme na krátkodobém parkovišti hned u terminálu 1 (4,90€ za hodinu, max. 3 hodiny). Rozloučili jsme se a já, Zdeněk a Nik jsme se vydali dovnitř k odbavení. Air France tady mělo jen přepážky drop-off, tak jsme si vyřídili odbavení u automatu. Ten nám poslal zavazadla do cílové destinace Vancouveru a vytiskl boarding cards (česky palubní vstupenky, ale zní mi to hrozně). Na nich jsme ale nemohli najít let z Paříže do Montrealu, tak jsme je vytiskli znova, ale byly stejné. Rozhodli jsme se to vyřešit u paní u přepážky, když vtom se objevila Linda. My předpokládali, že už jsou na cestě k domovu, ale nepodařilo se jim opustit parkoviště, protože jim automat sežral zaplacený lístek. Zatím se fronta u přepážky hodně prodloužila a také zůstala na přepážce jediná obsluha. Už v průběhu čekání ve frontě jsme našli ztracený let (byly dva lety na jednom lístku), ale auto z parkoviště se podařilo dostat až po hodině a čtvrt, vyplnění formuláře a zaplacení znova 5€. Ještě jsme jim zamávali, když úspěšně projeli závorou, a předpokládali jsme, že starostem je konec. Chyba lávky…
Při zmatcích s dvojími letenkami jsem se omylem pokusila nalodit na Zdeňkovo  jméno, tak mi  paní vydala  a další (už třetí). Letadlo mělo původně 15 minut zpoždění, které narostlo na 35. To znamenalo, že budeme náš další let stíhat jen tak tak. Něco jsme cestou nahnali, ale i tak nám zbývala přesně hodina na vylodění a přesun na jiný terminál včetně kontroly pasů. Letadlo ale vůbec nezamířilo k budově, ale zůstalo stát na ploše. Příletová budova byla evakuována kvůli „bezpečnostnímu problémů“. Chvíli to vypadalo pro nás dobře, protože neodlétala žádná letadla. Zdeněk využil nově zavedenou možnost používat v EU přístup k internetu přes data za stejných podmínek jako doma a zjišťovat podrobnosti. Tak jsme se také dozvěděli, že letadlo do Montrealu nám ulétlo ještě když jsme trávili čas na ploše. Takže zásadní změna plánu. Ohňostroj v Montrealu budeme muset oželet…

Další fáze zestručním, i když zabraly tři hodiny. Marné pátrání po přepážce Air France (spolu s jednou nešťastnou holčinou, která letěla poprvé v životě a navíc sama do Montrealu), vystání si slušné fronty u přepážky, kde nám původně paní řekla, že je uzavřená, vytištění nových letenek na druhý den (čtvrtých – přes Amsterdam rovnou do Vancouveru), další dlouhý přesun po letišti (včetně vláčku) k místu odjezdu shuttlu do hotelu, hodinové čekání na bus, který měl jezdit každých deset minut. V rámci přebookovaných letenek jsme dostali noc v hotelu Ibis vč. večeře a snídaně. Večeře byla v přilehlé restauraci, která fungovala do 11, my se v hotelu objevili v 10:30, takže jsme šli nejdřív jíst. Grilovaná žebra, tuňák a obrovský hamburger v ceně 63€ zahnaly trochu chmury. Do postele jsme se dostali po půl jedné, ovšem musíme vstát 4:30, abychom stihli první shuttlu. Letadlo do Amsterdamu odlétá v 7:50. Jen na dokumentování špatného dne – po té, co jsem se s radostí vykoupala a umyla si hlavu, jsem zjistila, že hřeben zůstal ve velkém batohu. Takže zítra budu vypadat jak Frankensteinova babička :-)).