Archiv štítku: Turecko

Cestování po Turecku

  • Do Turecka se jezdí často k moři s cestovkou, ale to vám ukáže jen malou část toho, co se tady dá vidět – krásnou přírodu, starověké i středověké památky. A to nejlépe podniknete „na vlastní triko“, takže jak se po Turecku dopravovat????
Výsledek obrázku pro turecko mapa památky
https://www.planetacestovani.cz/mapa-turecka-online/
  • Turecko je obrovská země, takže je nejlepší dlouhé vzdálenosti zdolávat letecky. Je to relativně levné a dostupné, letiště najdete v každém větším (i menším) městě. Pokud to jde, létejte.
  • V Istanbulu v současnosti existují tři letiště. Hlavní se nachází na evropské straně a nese jméno zakladatele moderního Turecka
    Atatürka, jak se přezdívá prvnímu prezidentu Mustafu Kemalovi. Do centra se dostaneme jednoduše metrem, tedy spíš tramvají, která občas zajede pod zem. Nejjednodušší je koupit si žeton, který platí na jednu cestu bez přestupu. Např. na Sultanahmet je nejlepší sednout na červenou linku metra na konci letištní haly a na stanici Zeytinburnu přestoupit na tramvaj. Bude vás to stát dva žetony, které se dají koupit v automatech před stanicí. V létě 2018 stála jedna jízda 3 liry.
https://www.tooistanbul.com/en/public-transportation-istanbul/
  • Ještě větší a supermoderní letiště bylo otevřeno v říjnu 2018 na severu od centra Istanbulu u městečka Karaburun, ale ještě není úplně v provozu. Bylo navrženo jako největší světové letiště s těžko představitelnou přepravní kapacitou 150 milionu cestujících za rok. Podle plánu sem mají přistávat i letadla z Prahy od 5. dubna 2019. Už se těším.
https://www.archiweb.cz/n/zahranicni/erdogan-slavnostne-otevrel-nove-letiste-v-istanbulu
  • Levné vnitrostátní lety zatím nejčastěji používají v Istanbulu letiště Sabiha Gökçen na asijské části města. Nese jméno po turecké letkyni, pravděpodobně první bojové pilotce v historii. Letiště je na přestup super, ale do centra Istanbulu je to hodně, opravdu hodně daleko. Speciální autobus k náměstí Taksim odjíždí od letištní budovy a podle některých webových stránek by mu to mělo trvat i dvě hodiny. My jsme přiletěli na Nový rok dopoledne (tj. téměř bez provozu) a stihli jsme to za 40 minut, druhý den dopoledne za normálního provozu to trvalo jen 50 minut.  Ale i tak nám to přišlo zdlouhavé. A drahé – 18 lir za každého za jednu cestu. Příště bychom raději zůstali o den déle v místě a nezajížděli bychom do Istanbulu. Přišel nám hektický a při několikáté návštěvě nás ničím příjemně nepřekvapil. Z centra Kappadokie v  Göreme jezdí autobusy přímo na letiště v Kayseri a zabere jim to asi hodinu. Klidně bychom zde strávili o den nebo dva déle a nesháněli bychom dopravu ani ubytování v Kayseri i v Istanbulu.
http://myfinalfrontier.com/gettin g-from-the-istanbul-sabiha-gokcen-airport/
  • Provoz v Turecku mi přišel docela podobný českému, takže by bylo možné půjčit si auto. Určitě to jde, i když to asi není úplně obvyklé. Silnice byly kvalitní s pěkným asfaltem, o dost lepší než průměrná česká silnice. Pro čtyři lidi už by to mohlo být zajímavé, protože i ceny autobusů stoupají. Cenu může ovšem prodržit mýtné na dálnicích. Jako největší problém vidím parkování, najít volné místo ve městě vypadalo složitě. Ještě stojí za zvážení dlouhé vzdálenosti, pro mne je určitě lepší sednout do autobusu a klimbat než řídit.
  • Skvělou možností cestování po Turecku totiž představují autobusy. Jezdí často za rozumný peníz do nejrůznějších míst. Když jsme navštívili Turecko poprvé, fascinovaly nás. Moderní, pohodlné a s „letušákem“, protože obsluhu tvořili vždy mladí muži. Platí se u nich jízdné a roznášejí zdarma vodu a teplé nápoje. K těmto vymoženostem přibyly tentokrát ještě další – obrazovky s filmem, wifina na palubě a možnost nabít si u sedačky mobil. Odjezdy autobusů rúzných přepravních společností se dají zjistit na autobusovém nádraží (naučte se slovo otogar – to znají všichni). Ovšem úplně nejlepší je zeptat se mužů, kteří se kolem autobusů pohybují, protože vždy vědí nejlepší spojení. Nás takhle posadili do právě odjíždějícího autobusu, který bychom určitě nenašli. Museli jsme sice přestupovat, ale v prvním autobuse jsme zaplatili cenu až do konečné destinace, tak si nás na druhém autobusáku předali a za čtvrt hodiny jsme pokračovali v cestě (akorát na záchod a nákup sušenek). Jenom pozor – autobusáky bývají dost daleko od centra, takže budete muset se dál přepravovat místní dopravou nebo taxíkem.
  • Na kratší vzdálenosti mezi městy a skoro každou vesnicí jezdí velmi často tzv. dolmuše. Bývají to malé autobusy nebo mikrobusy, takže často nemají průvodčího. Dolmuš jezdí od jedné konečné k druhé za stejnou cenu a je jedno, kde vystoupíte. Např. jeli jsme dolmušem přes Učhisar do  Göreme za 5 lir a mohli jsme vystoupit i v Učhisru, nebo jsme mohli jet jiným dolmušem přímo do Učhisaru za 3 liry. 
Dolmuše všude kolem…jen najít tem pravý (a s tím vám pomohou ochotní místní)

Ať už si vyberete jakýkoliv druh dopravy, určitě si to užijete. Turecko je skvělé. Vyrazíte???

Kappadokií v zimě???

  • Tureckem jsme už jednou v zimě projeli. Byla to jedna z našich prvních cest a vlastně testování systému, kterým cestujeme dodnes. Navštívili jsme Istanbul, opuštěné krásné Pamukkale, starověký Efez i bájnou Tróju. Vydali jsme se sem na jarní prázdniny (takže v únoru), ale přeci jenom jsme měli tepleji, i když místy mrzlo a ležel poprašek sněhu, který překvapil i domorodce. Na vymrzlý hotel v Selčuku se nedá jen tak zapomenout. Proboha – opravdu je to už 7 let????
Vymrzlý Efez bez lidí
Liduprázdné Pamukkale
  • Centrální Turecko a speciálně Kappadokie má jiné klima než pobřeží. Mráz a sníh jsou tu úplně běžné, a tak jsou na ně připraveni. Některé hotely jsou sice zavřené, ale v těch otevřených funguje příjemné topení. S restauracemi v turistických centrech to vypadá podobně – v provozu jsou jen některé. Ve městech vše pracuje normálně, protože Turci jsou zvyklí dojít si na jídlo do restaurací,  jídelen či čajoven, i když asi hlavně svobodní nebo mladé páry. 
Příprava před hlavním chodem
  • Cestování do Kappadokie v zimě přináší mimo pocitu chladu i výhody. Tedy pro nás ty hlavní – málo lidí a rozumné ceny. Pokud sem přijedete v zimě, musíte pamatovat na dobré oblečení – ideální je vrstvit, protože se nám během krátké chvíle vystřídalo sluníčko i mráz, déšť i sněžení, bezvětří i silný vítr. Já jsem poprvé zkoušela lehkou péřovku a byla nepřekonatelná. Velmi doporučuji! Při pohybu ve skalách nám nejvíc chyběly dobré boty s neklouzavou podrážkou. 
Jako jediná možnost zůstává styl „po zadku“
  • Překvapilo mě, jak málo lidí v této oblasti mluvilo anglicky, hůř jsme se domlouvali jen v Kyrgizu. Abych byla úplně přesná – my mluvili anglicky, oni většinou chápali a plynně – turecky – nám odpovídali. Ale vždycky měli snahu pomoci. Nabídli nám odvoz, když jsme čekali promrzlí na autobus, hledali s námi hotely, řešili přestupy. ..V této cestování zaslíbené oblasti se k nám chovali jako k lidem, ne jako k pouhým turistům čili zdroji obohacení. 
  • Neuvědomili jsme si, že během Vánoc bude tak krátký den. Svítalo kolem deváté a v půl šesté už byla zase tma. Všechno jsme tedy museli stihnout v mnohem kratším čase. 
  • Kolem  Göreme jsme chodili pěšky, ale v létě je lepší půjčit si malou motorku a vše objet na dvou kolech. Autem se určitě nedá dostat na tolik míst. V zimě je to složitější, na motorku bych na tomto povrchu nesedla. Půjčovny v zimě nabízejí možnost projet se na čtyřkolce, často si je půjčuje skupina známých, aby si na nich „zablbli“. I když jsme taky potkali čtyřkolku zapadlou do bahna…Tahat bych ji nechtěla…
  • V Kappadokii se tradičně bydlelo v domech vytesaných přímo do skály. Dnes místní se stěhují do modernějších příbytků, ale z původních domů se staly atrakce pro turisty – skalní hotely. Ubytování zde určitě představuje nezapomenutelný zážitek, my jsme si na něj v zimě netroufli kvůli vytápění a dali jsme přednost modernímu hotelu v sousedním Nevšehiru. I to je bohužel důsledek cestování mimo sezónu. A ještě jeden zážitek nám zůstal nedostupný…V Kappadokii je ideální místo pro let horkovzdušným balónem. Desítky balónů vzlétají každé ráno z oblasti Love Valley a chodí je pozorovat spousty lidí. Vznikají tak nejvíce ikonické záběry z tohoto místa. My jsme neviděli balón jediný…pravděpodobně kvůli malému množství turistů v kombinci s počasím. Ale zase je důvod se sem vydat znovu. Určitě to stojí za to.
Takový pohled se může naskytnout jindy…
Obrázek z https://www.invia.cz/blog/pohadkova-krajina-turecke-kappadokie/

Takže odpověď na otázku v titulku:

Kappadokie v zimě ano, jen nesmíte zapomenout se dobře připravit (oblečení, boty) a počítat s určitými omezeními (krátký den, část zázemí pro turisty nefunguje). Ovšem nejdůležitější je pro mne necestovat s davem, díky tomu sbíráme i originální zážitky i fotky ;-)))

1. ledna – Istanbul

Když se říká: Jak na Nový rok, tak po celý rok…tak to nás tedy čekají zážitky.

Vstávání už o půl sedmé, taxíkem na letiště, přelet z Kayseri do Istanbulu, přesun busem náměstí Taksim, procházka pěší zónou (hodně obchodů už byla před polednem otevřená) ke Galatské věži, ubytování, pěšky zpátky a přes Galatský most do centra, Egyptský trh s kořením (v jednom stánku vedle nakupujeme olivy a sýry snad po čtvrté ), neuvěřitelná tlačenice, Velký bazar, Sultanamed (Hagia Sofia je uzavřena, před Bazilikovou cisternou stojí delší fronta, což je škoda, protože je skvělá), čaj a kebab (hádejte, kdo si co dal 😉), zpátky na ubytování. A kousek od něj ještě večeře přesně v tom typu restaurací, které se snažíme vyhledávat – pár skvělých jídel, tady dokonce vystavených, aby si člověk mohl lépe vybrat. Do plněných vinných listů se doma nepustíme (přestože byly výborné), ale určitě musíme udělat lilky s  hovězím, jehněčí na zelenině i bulgur. Labužnická paráda! To byla ta pěkná tečka za tím naším příběhem ( v originále je tedy případem). Zítra nás čeká už jen přesun na letiště a návrat domů.

Až jak se už stalo tradicí: nestihli jsme všechno, musíme se tam vrátit. A rádi – Kappadokie je skvělá.

31. prosince – opět Göreme

Naše plány doznaly po včerejšku změny. Dnes dokončíme prohlídku okolí Göreme, skalní město Derinkuyu a údolí Ihlara musíme odložit. Tentokrát jsme jeli dolmušem jen do prvního městečka od Nevšehiru – Očhisaru. Do nejvyšší skály široko daleko byl vykután hrad, že kterého je rozhled po celém okolí.  Nám v rozhledu bránila slušná mlha, ale i tak to stalo za to se vydrápat po kluzkých schodech vzhůru.

Ještě náročnější byl sestup do údolí pod námi, vyhlášeném Pigeon valley, turecky Güvercinlik vadisi (neboli Holubí údolí). Krásně tvarované skály, zajímavé pohledy a výhledy, občas nahoru a klouzavě dolů. Určitě stojí za návštěvu.

Pigeon valley končí v Göreme, tak je asi jednodušší vzít cestu z této strany, ale my jsme měli v plánu ještě jedno údolí – asi nejfotografovanější místo celé Kappadokie – Love valley neboli Údolí lásky. Nejjednodušší je sem přístup od Göreme, a to autem. Šlapat 2 km po silnici se nám nechtělo (tedy mně 😁), tak jsme vymysleli trochu zacházku po polní cestě. Už z ní bylo Love valley hezky vidět. Dělila nás od něj jen skalní stěna, místy sice pozvolnější, ale stejně pokrytá sněhem. Takže ideální Zdeňkova zkratka (dle rčení Zkratka byla delší, zato méně pohodlná 😁). Zvládli jsme to. Sice jsme do Love valley přistáli po zadku, špinaví a s promáčenýma botama, ale zvládli 😂.

A proč je Love valley tak vyhlášené? Eroze tu vytvořila ze skalních věží útvary podobné penisům… Údolím se dá pokračovat směrem na Učhisar, ale my jsme se raději vrátili zpátky (po silnici 😁).

Blížil se silvestrovský večer museli jsme se přesunout do města Kayseri. Překvapivě to bylo docela jednoduché – z Göreme jezdí přímé autobusy, dokonce i rovnou na letiště. 
Göreme je naprosto zasvěcené turistům. Spousta hotelů, restaurací, ale ještě víc turistických agentur. Dokáží vám zajistit dopravu komkoliv, půjčit kola, motorku nebo teď v zimě častější čtyřkolku. Zajistí vám výlet horkovzdušným balónem nad bizarní krajinou i tančící derviše. Restaurace jsou slušné, ovšem bohužel turistické, a tudíž předražené. Dali jsme si tu oběd i poseděli při čekání na autobus, ovšem není to náš šálek kávy. Ten jsme zažili až v Kayseri, ale to předbíhám. V Kayseri před letištěm jsme hledali dopravu do centra. Taxíky jsou drahé, tady dokonce stály bez řidičů opuštěné. O kousek dál si Zdeněk všimnul městského autobusu o kousek dál. Řidič byl moc ochotný a vysvětlil nám (pochopitelně turecky), že nás tam vezme. Nad placením mávnul rukou, že je to na něj. Cesta měla stát 3 liry, ale pravděpodobně se dalo platit jen místní kartou. Zabookovamý hotel byl ve vedlejší uličce od hlavního náměstí. Bála jsem se, že Silvestrovský večer tady bude divoký, ale celou dobu se nedělo nic. NIC!! Po půlnoci bouchly tři petardy a zazněl jeden delší klakson. Z okna ve 4. patře jsem měla dobrý výhled a NIC – ani jediná rachejte!!Tou dobou už jsme měli v sobě výbornou večeři. Přesně takové podniky máme rádi. Jídelna, kam chodí místní, jídlo autentické chuti (ne zpotvořeniny pro turisty), čerstvé, přímo připravované, za rozumné ceny. Nik to měl nejlepší kebab (a že jich ochutnal 😁), dokonce na ayran měli speciální stroj (podle nás se musí jmenovat ayranovač 😉), který ayran správně napěnil a stáčel se do mosazných kalíšků, žádný plast. Doporučuji! ( jméno dohledám).

Takže:

Šťastný nový rok 2019, ideálně v dobré společnosti a na cestách.

30. prosince – Göreme

Počasí se od včerejška změnilo. Trochu se oteplilo, zatáhlo….a začalo sněžit. Na krásně uklizené chodníky (inu, Turecko 😀), připadlo dalších pár centimetrů.

Pojmenování Kappadokie je prý z perštiny a znamená Země krásných koní. Podle mě by se měla jmenovat Země krásných skal. Ty jsou tu všude a zvláštních tvarů. Kdysi dávno tady byly sopky a vyvržený popel se přeměnil na zvláštní měkkou horninu – sopečný tuf. Ten nakonec zvětral do podoby kuželů a sloupů s pokličkami, tak zajímavých, že se na ně jezdí dívat lidé z celého světa. Nejvíce na jednom místě je jich v okolí městečka Göreme, kam míříme i my.

Kappadokie bývala samostatným královstvím uprostřed Malé Asie, než ji spolkli Římané. Pak patřila dlouho k Byzantské říši, hodně jejích obyvatel tvořili řečtí křesťané. Ti byli vyhnáni během jediného týdne roce 1924 a část území zůstala neobydlená. Právě Řekové využívali od středověku zdejší skály jako útočiště a vybudovali si tu celá města zahloubená do skály. Jedno z těchto měst je zachované vedle Göreme, a tak z něj bylo vytvořeno muzeum pod širým nebem (open air muzeum). V měkké skále tu zůstaly vyhloubené domy i kostely, v některých nádherné byzantské nástěnné malby. Prohlídka byla zajímavá, ale bohužel – byla tu také spousta turistů snad z celého světa. Část se chovala, jako kdyby viděla sníh poprvé v životě (což je klidně možné 😁), a tak podstatě zvýšila počet nafocených selfíček. Navíc nově napadlý sníh nepříjemně klouzal (zvlášť když někteří měli na nohou boty podobné tanečním lakýrkám 🙄), takže všichni se pohybovali velmi pomalu a opatrně. Předpokládám, že teď je období hodně mimo sezónu, a i tak to byl mazec. Pro mě na hranici únosnosti (např. jediný dámský záchod pro celý areál 🙄), v sezóně bych se tomuhle místu určitě vyhnula.

Zdeněk byl davy natolik rozhozený, že hned u areálu opustil chodník a zamířil přímo mezi okolní skály, které jsou protkané spoustou cestiček. Tím jsme se ocitli úplně sami v nádherné krajině. Občas nám sice sníh znesnadňoval pohyb a dokonce nás donutil k sjezdu po zadku dolů, protože ani klouzání po nohách nepřicházelo v úvahu. Ale bylo krásně. Přestalo úplně sněžit a po chviličkách vykouklo i sluníčko. Dokonce byla otevřena i jedna „hospoda na mýtince“. Vedle nádherného kostelíka Cross church fungovalo občerstvení s čerstvými džusy a svařeným vínem.

Většina našeho plánu na dnešek zůstala nesplněná, takže se sem ještě zítra vrátíme a uvidíme…

29. prosince – Konya

Pokud pojedete do Turecka k moři, skončíte nejspíš někde na jižním pobřeží u Antalye. Pokud ovšem cestujete za krásami této obrovské země, musíte vidět Istanbul, Pamukkale a Kappadokii. Nám už z tohoto seznamu zbývá jen to poslední místo – Kappadokie. Většina turistů sem jezdí v létě, nejlepší období je jaro nebo podzim, ale my sem míříme uprostřed zimy. Napsala jsem si Ježíškovi o novou péřovku, tak ji tady otestuji. Protože neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení 😀.

V pátek večer jsme přiletěli do města Konya (s mezipřistáním na Istanbulském letišti Sebiha Gokcen) a přivítalo nás mrazivé počasí – teplota -6°C a sníh. V Praze bylo určitě o 12 stupňů tepleji.  Ještě minulý týden tady byly stejné teploty jak u nás, ale rychle se tu ochladilo. Vypadá to opravdu na zkoušku odolnosti a vybavení. Turecko je tak obrovské, že se vyplatí létat i ve vnitrostátním měřítku. A také to tak hodně lidí dělá. Takže z Istanbulu do Konyi jsme letěli plným airbusem A320, stejným jako při letu z Prahy. Klasické aerolinky Tukish Airlines zde doplňuje nízkonákladovka Pegasus.Přestože název Konya bude znát v Česku málokdo, je to město s 3/4  milionem obyvatel a dlouhou tradicí. Nejznámější je dnes v celém Turecku jako místo působení Rúmího, súfijského mystika z Persie, kterému se zde říká Mevlana. Kolem jeho hrobu vznikl súfijský klášter, kde mniši meditují i prostřednictvím tance, který je známý jako tančící derviši. Dnes je tu velmi navštěvované Muzeum Mevlana, prý bylo v roce 2017 nejnavštěvovanější v celém Turecku, a to je co říct. 

Probudili jsme se do velmi mrazivého rána, v -10°C byly ulice skoro vylidněné, kdo musel vystrčit nos z domu, byl důkladně zachmlán. Postupně se ale oteplovalo, tak v poledne ukazoval teploměr už jen -3°C. Na moc velké procházky po ulicích to nebylo, tak jsme zasedli na pravý turecký čaj i pravou tureckou kávu. Muzeum Mevlana bylo zajímavé, a dokonce se tu objevili i další turisté – skupina z Číny a druhá z Indie. Nevím, co pro ně představoval mystik z 13. století, že sem vedly jejich kroky v tomto mrazivém počasí.Pro nás byla Konya jen vstupním letištěm do Kappadokie, pro jsme museli pokračovat autobusem (skvělé turecké autobusy jsou na samostatné téma, takže někdy jindy 😀)dál na východ. Další dva dny strávíme v okolí města Nevšehir. 

Tentokrát nás okolnosti donutili, abychom si zajistili ubytování už z domu a nesháněli ho až na místě. V Nevšehiru jsme měli problém najít podle navigace objednaný hotel. Opravdu jsme bloudili. Ptala jsem se mladíků, jestli neznají adresu (čekala jsem, že by mohli umět trochu anglicky, protože jinak se tu s angličtinou nechytáme), ale odpovídali stejně – pomalu, jasně a turecky. Ještě že gesta a tón řeči jsou mezinárodní. V místě, kam nás dohnala navigace, jsem oslovila dva muže, kteří vyšli před čajovnu. Po mnoha diskuzích a telefonování nás naložili do stařičkého auta a odvezli nás k jinému hotelu, kde jim konečně poradili. Po dalších deseti minutách jízdy v pomalé koloně nás naši zachránci vyložili před hotelem. Díky bohu za ochotné lidí. Teď bydlíme v krásně vytopeném pokoji, po skvělé večeři a vařící sprše se připravujeme na zítra – celý den budeme v přírodě.

Efes a jeho bývalá sláva

Jediné, co se dochovalo ze starověkých divů světa do dnešních dní, jsou egyptské pyramidy. Chtěla bych je vidět a moc, ale zatím se nám to nepodařilo. S cestovkou nechceme a samotným nám to nepřišlo zatím bezpečné. V roce 2012 jsme projížděli Turecko také po pobřeží Malé Asie. Jedna naše zastávka byla v městě Selcuk, vedle kterého se nacházelo starověké město Efesos (dnes je to z centra asi 3km ke vstupu do areálu). Tohle město bylo v římské době jedno z nejbohatších v celé říši a podle tradice zde měla dožít Panna Maria. Mě ovšem nejvíce zajímal div světa – Artemidin chrám v Efesu. V průvodci je o něm napsáno, že se nedochoval a ani místo nestojí za návštěvu. Ani to mě neodradilo…co kdyby neměl pravdu.. Bohužel, měl pravdu. Z jednoho z největších chrámů antického světa, který představoval normu iónského řádu, nezbyl kámen na kameni. Tedy zbylo pár části různých sloupů, které sestavené na sebe tvoří kulisu podmáčenému místu, na kterém se pasou husy. Nejdříve byl podpálen cvokem toužícím vstoupit do historie, definitivně ho zničili Gótové ve 3. století. Dnes jeho slávu a velkolepost připomíná pouze ošuntělá informační tabule.

Jediný pozůstatek po Artemidině chrámu v Efesu

Město Efes dopadlo trochu lépe. Bylo částečně vykopáno archeology a je druhým nejnavštěvovanějším místem v Turecku, hned po Istanbulu. Průvodce Lonely Planet varuje před davy turistů, vedrem, otravnými prodavači suvenýrů a doporučuje dostatek vody, protože jsou vykopávky města rozpálené. Tahle pasáž „elpéček“ zanechala stopu v rodinných vzpomínkách, ujalo se u nás rčení „zima jako v Efesu“. Uvozovky nepředstavují ironii. My jsme se totiž zde ocitli v době jarních prázdnin, tj. v únoru. Vrcholky nad Selcukem byly zasněžené (zvláštnost i  pro místní) a teploty se pohybovaly kolem nuly. Takže jsme v Efesu byli téměř sami, jen s jednou skupinou Japonců, v ledovém větru jsme se klepali zimou a prodavač suvenýrů nebyl jediný, protože všichni byli zalezlí v restauraci pro teplý čaj. Prostě při cestování proti davům sbíráme i netradiční zážitky.

Teploty kolem nuly celý den, inu Turecko 😀

Město Efes je zajímavé, takže se do jeho areálu platí slušné vstupné. Ale stojí za to. Některá místa mi zůstala v paměti. Dobře dochované divadlo-amfiteátr z římské doby, kde měl být napaden místními vyznavači bohyně Artemis apoštol Pavel, což se objevilo i v Novém zákoně v Listě Efezským. Zachovala se i horní Agora s některými veřejnými stavbami, Mramorová ulice i ulice Kurétů se zbytky domů, záchodky i nevěstincem. Některé vykopávky jsou zastřešené a platí se do nich zvláštní vstupné. Největší lákadlo Efesu představuje Celsova knihovna.  Ovšem tato budova není autentická, při jejím vykopání v 19. století vypadala stejně jako ostatní stavby okolo. Podle převládajícího názoru archeologů doby minulé byla pečlivě znovusestavena do úplné podoby, takže jen asi tři čtvrtiny „dílků“ jsou původní. Ovšem asopň si člověk udělá představu o velkoleposti celého Efesu, ze kterého jinak zůstaly jen trosky.

Celsova knihovna – rekonstrukce

Veřejné toalety ve starověku

Ulice Kurétů

 

Vykopávky Efesu

Pohled na Efes na Google mapách