John Muir Trail – 9. července – den 4.
Ráno se budím krásně odpočinutá. Překvapivě všichni bugové nezmizeli. Zdá se, že ty malé potvůrky mají výdrž – možná větší než my. Balíme v rekordním čase, v 6:15 už jsme připraveni k pochodu. Stezka se vine podél Bear Creeku a přecházíme všechny přítoky – vody je tu opravdu dost. Občas stačí přeskočit z kamene na kámen, jindy se musíme odvážit po kládě, která má být „mostem“. Dojde i na klasické brodění. Voda je ledová a proud tak silný, že mi nohy brní ještě dlouho poté, co se dostaneme na druhý břeh.
Cestou potkáváme první slečnu v protisměru, evidentně hikerka jdoucí PCT. Usměje se a pronese něco o tom, že next are so cuuute… Další slova mi unikají. Že by myslela ty naše komáry, kteří koušou i přes mikinu? Pochybuji. O chvíli později mezi kameny zahlédnu malé zvířátko s kulatýma ušima – jako zmenšeninu králíka, kterého jsme kdysi viděli v Himálaji. A pak už Zdeněk usilovně fotí: všude kolem pobíhají svišti. Jsou menší než ti alpští a mají světlou náprsenkou, ovšem s typickým svištím výrazem – zvědaví, ale opatrní.
Stoupáme do Selden Passu (3313 m n. m.) a komáři nás doprovázejí až nahoru. Přemýšlím, jestli jsme neudělali chybu, že jsme nedojeli do Vermilionu koupit repelent, ale snad se to podaří už dnes. Jdu ve vedru v mikině, pot se mi řine z čela a jediná motivace, proč nezastavit, je představa místa, kde těch malých upírů bude méně. Díky tomu jdu nakonec docela rychle.
Před Rosemary Meadow ještě stojí pár stanů, hikeři líně balí. Asi bychom sem včera došli, ale v aplikaci FarOut tábořiště nikdo neoznačil. Nevadí – aspoň máme vypráno a načerpali jsme více sil. U Maria Lake si někteří rozložili stany přímo na břehu, i když se to oficiálně nesmí. Ale jak odolat – jezero je jako z pohlednice. Voda se leskne, obklopená balvany, a zrcadlí oblohu, která je dnes bez jediného mráčku. Takovému noclehu se nevyrovná žádný pětihvězdičkový hotel.
Do sedla dorážíme už v 9:45. Dvě mladé Asiatky jdou kolem – dokonale synchronizované, krok za krokem, jakoby měly v botách metronom. To já se vleču, často zastavuju a kochám se. Prostě si to chci užít. Pod námi se rozprostírá Maria Lake s ostrůvky a zátočinami, o kousek dál Heart Lake – srdce z vody a kamene. Dole ještě pár jezírek, jedno má tvar kozačky. Krása.
Za sedlem už to jde dolů. Cesta je rovná, takže bych měla jít svižně, ale tělo má jiný plán. Záda mě znovu bolí tak, že neskutečně trpím. Zkouším snad všechny možné polohy – narovnat se, předklonit, povolit popruhy, utáhnout bederák, dokonce i změnit rytmus chůze. Nic nepomáhá. A pak přichází polední žár. Stezka se vine mezi kameny jako had, slunce pálí, skalky sálají. Na zlomu vidíme, co nás ještě dnes čeká – sedm set metrů klesání na zhruba pěti kilometrech až na dno údolí, které odsud vypadá nekonečné.. Litujeme každého, kdo stoupá proti nám. Řídký les o kousek dál poskytuje trochu stínu, ale mám pocit, že mi záda upadnou. Spěchám, co to jde, abych mohla sundat batoh.
Naším dnešním cílem je Muir Trail Ranch – pro nás možná jediné zásobovací místo na cestě. Dají se tu nabít mobily, koupit hygienické potřeby a případně přenocovat v chatičkách. Bohužel potraviny tu neprodávají, přesto sem většina hikerů zavítá.
Systém zásobování na PCT i JMT je složitý – musíte si vzít vše s sebou. Pokud potraviny docházejí, lze na několika místech překonat hřeben na severní stranu a stopem se dostat do civilizace. Poslední možností je poslat si balík na konkrétní místa: jedním je Reds Meadow Resort, dalším Vermilion a posledním Muir Trail Ranch.
Za slušné peníze sem zásilky dopravují koně, a proto se vše musí zabalit do plastových barelů. Hikeři je připravují ještě před odchodem na trek, takže do nich dávají to, co si myslí, že budou tou dobou potřebovat – raději víc než míň. Na místě si balík vyzvednou a vezmou si z něj, co chtějí; něco se nevejde do bear canistru, něčeho už mají dost. Co udělat se zbytkem? Všechno, co nechtějí, končí v tzv. hikers boxu a přenechají ho ostatním. V Red’s Meadow toho moc nezbylo. Jen dvě krabice: jedna s jídlem, druhá s trvanlivými věcmi. Ocitli jsme se tam zrovna ve chvíli, kdy dvě dámy vybalovaly svůj balík a v hikers boxu skončila minimálně polovina zásob. Vedle stáli hikeři a trpělivě čekali, co si budou moct odnést. Dobrý způsob sdílení.
A tady? Patnáct barelů rozdělených podle kategorií: snídaně, svačiny, koření, lékárnička, hygiena, oblečení… ráj pro unavené poutníky. Potravinové barely jsou hodně plné. Přebíráme je, hledáme si, co bychom mohli potřebovat a co se nám vejde do bear canistru. Naopak jsme tu necháváme pár našich věcí, končí tu také naše burákové máslo, pro které tu byl i speciální barel. Pokud budeme šetřit a nebudeme se flákat, vystačíme až do konce a nebudeme muset opustit trail..
Na ranči nabíjíme mobily a powerbanku, ale hlavně – kupujeme repelent! Konečně vítězství nad hmyzem! Obědváme ze zdejších zásob, já se natáhnu na úzkou lavici a probouzím se o hodinu později jako nový člověk. Záda si oddechla, síly se vrátily.
Pokračujeme ještě šest kilometrů na další tábořiště. Za mostem už vstupujeme do národního parku Kings Canyon. Rozbalujeme stan, když k nám přichází mladík, který tu byl dřív. Ne zrovna přívětivě nám doporučuje, abychom se posunuli jinam. Nechceme mít „rude neighbour“, takže se skutečně přesouváme. Je to tedy překvapení – první nepříjemný člověk na cestě, zatím byli všichni milí a usměvaví. Den končíme hustou bramborovou kaší a několika kousky jerky.
A taky klidem – protože i když bolí záda a jsme zaprášení a špinaví, ten pocit, že jste uprostřed hor, kde se čas projevuje jako věčnost, za to všechno stojí.
Shrnutí:
Bear Creek – Piute Creek
délka: 25,7 km
stoupání: 630 m – klesání: 985 m
