John Muir Trail – 12. července – den 7.

Odcházíme před sedmou a dlouho to vypadá, že nás čeká jen pověstný choďák podél potoka. Voda zurčí vedle nás a všechno působí idylicky. Jenže jak už to bývá, klid netrvá věčně. Potok se začne ztrácet někde pod námi, stezka se začne klikatit, láme se do svahu a já si připadám, jako bych lezla po rozpálené pánvičce vzhůru.

Jedna serpentina, druhá… žádný mráček, žádný stín, žádná voda. Předbíhají mě i nehybné předměty  a já mám pocit, že se každou chvíli rozteču. Tahle krize má všechny parametry poctivé pouštní přehřátosti. Konečně zastavujeme pod stromy, přitisknutí ke skále, ale místo vůně pryskyřice nás vítá zápach, který napovídá, že tohle útočiště má i jiné využití než odpočinek. Rychle pryč.

Stoupání pokračuje a potok se znovu objevuje – tentokrát hluboko pod námi. Deset metrů dolů, možná víc. Chvíli přemýšlím, jestli bych to zvládla sejít. Naštěstí mi rozum zavelí zůstat, kde jsem. Nakonec se dočkám: přítok! Usedám do tenkého pruhu stínu, namáčím klobouk, hltavě piju studenou vodu s rozpuštěnou šumivkou. Krizové situace vyžadují krizová řešení – a kousek čokolády nikdy neuškodí.

Za chvíli se před námi objevuje Lower Palisade Lake. U jeho břehu se rozvalují trekaři, spí, obědvají, někteří jen tak hledí do dálky. Tábořiště ovšem není na jeho břehu, ale o sto výškových metrů výš. To dám… Ve dvě odpoledne konečně padám na Tyvek, sundávám boty a během pár vteřin nevím o světě. Jídlo mě nezajímá, tělo volá po klidu.

Po krátkém spánku se cítím jako znovuzrozená. Tortilla s tuňákem chutná skoro jako sváteční hostina. Chvíli zvažujeme, že tu zůstaneme na noc, ale je ještě brzy. Do sedla Mather Pass (3 688 m n. m.) je to „jen“ čtyři kilometry a čtyři sta metrů převýšení – čísla, která teď působí směšně snadno.

Ve tři odpoledne už zase kráčím s batohem na zádech. Konečně se objevují první mraky a svět získává trochu milosrdnější odstín. Když se v půl šesté vyškrábu do sedla, nejsem královna rekordů. Ale pořád jdu. A pořád mě to baví.

Ze sedla sbíháme asi sto padesát metrů dolů k jezírkům. Z výšky vypadala jako oáza, zblízka ale zklamou – mělká voda, zelený povlak, louky podmáčené. Vody na pití máme ještě dost, ale na těstoviny ji dlouho vaříme, než pochopíme, že jsme měli raději použít filtr. Snad nás žádná breberka nedohoní.

Den byl dlouhý, horký a vysilující. Mám pocit, že jsem si sáhla na dno. V noci spím neklidně – ale vím, že ráno mě znovu čeká cesta. A právě kvůli tomu všemu ji miluju.

Shrnutí:

Grouse Meadows – South Fork Kings River

délka: 21 km

stoupání: 1230 m – klesání: 227 m