John Muir Trail – 11. července – den 6.
Ráno se hřeben za jezerem Evolution převlékl do jiných barev. Slunce se opřelo do svahů a všechno se rozzářilo – i moje chuť jít dál. Je fascinující, jak rychle se hory proměňují – stačí pár paprsků a krajina působí úplně jinak. Lákavě a vstřícně.
Stoupáme pozvolna kolem břehu a otevírají se nové výhledy. Každým krokem se mění záběr a já bych nejraději každou chvíli zastavovala a tu krásu fotila. Sapphire Lake, Huxley Lake, Wanda… Muir Pass je na dohled, ovšem na obloze není jediný mráček a ani kousek stínu. Klobouk, který jsem si ráno namočila, už dávno uschnul a já se zase peču ve vlastní šťávě.
Nejsem v tom sama. Dva postarší hikeři kolem mě neustále zastavují, fotí, posedávají na kamenech – očividně jsme všichni na stejné vlně: kombinace obdivu, únavy a lehkého zoufalství. Když se dozvědí, že jsme z Česka, rozzáří se. A jeden z nich prohlásí, že se jde těžko, protože Sierra Nevada je vyšší než Karpaty. Američan, který ví, že existují Karpaty! Skoro se mi chce mu zatleskat. Jen konstatuji, že v Česku máme hory ještě o poznání skromnější. Zná i pozdrav Ahoj – pro Čechy tak typický. Ráda bych se ho zeptala na to, jestli byl někdy ve střední Evropě, ale dělá mi problémy i komunikace v češtině. Pokračuji v boji s vedrem, které se mi opírá do plic.
Každý, kdo ráno vyrazil směrem k passu, mě už předběhl. Poslední prochází slečna v punčochách a kraťasech – kombinace, kterou bych čekala spíš na festivalu než v horách. Ani pár kilogramů navíc ji nezastavilo, jde jako stroj. Muir Pass má jen 3644 metrů nad mořem, ale zní to jako Everest. Musím si dokonce sednout, abych se pořádně nadechla.
Na vrcholu odpočívají všichni – svačí, zevlují, nebo jen zírají do dálky. Mou pozornost přitahuje první stavba na trailu po dlouhé době. Zvláštní kamenné budově se říká John Muir Memorial Shelter nebo také Muir Hut. Byla vybudována organizací Sierra Club v roce 1933. Při nepřízni počasí se v ní dá schovat nebo dokonce přespat, a zároveň připomíná osobnost Johna Muira. V roce 2016 byla zapsána na Národní seznam historických míst jako památka. Uvnitř mě překvapuje vysoký strop a také „krb“; na kamenných lavicích kolem stěn se sice nedá pohodlně sedět, ale při nepřízni počasí bude každý rád za záchranu. Kovová plaketa nad krbem připomíná Johna Muira a také mecenáše George Schwarze, který útulnu financoval. Opravdu zajímavé a monumentální dílo v jinak pustých horách.
V passu se dlouho nezdržuji; při mé rychlosti si nemůžeme dovolit ztrácet čas, a tak brzy pokračujeme směrem dolů. Vypadá to snadněji, ale každý krok vyžaduje pozornost. Hned pod passem procházíme sněhovým polem, které má asi metr dvacet a vede jím jedna úzká, klouzavá cestička. Dál pokračujeme obdobně – překonáváme spoustu říček a potůčků, skalek a kamenitých polí. A ta nádhera kolem! Kamenitá krajina a v ní modrá oka a očička jezer, ve kterých se zrcadlí okolní skály…
Míjíme jezero Helen, pojmenované po dceři Johna Muira – její sestra Wanda měla své jezero na druhé straně passu. A můj „oblíbený“ suťák… a další klouzavé sněhové pole… a další suťák… a další přeskakování prudkého potoka. Snažím se být plně soustředěná – stačí jedno škobrtnutí a hrozí velký problém. Takhle členitým terénem jsme tu ještě nešli. A já zjišťuji, že mě to vlastně hodně baví. Mnohem víc než monotónní stoupání vyšlapanou cestou. Takovéhle traily znám – ty už jsme dávali všude možně. Tohle umím. Normálně cítím radost.
S vodou tu problém není, takže pořád máčím klobouk (a někde i boty), ale stín se nedaří najít… Když konečně dorazíme k prvním stromům, mám pocit, že jsem právě přežila pečení na kameni, tak konečně dojde na pozdní oběd. Podél Middle Fork Kings River a jejích peřejí směřujeme do údolí. Sklon je docela drsný a jsem ráda, že ho jdu dolů. V rozpáleném odpoledni potkáváme manželský pár kolem sedmdesátky, jak statečně nesou poměrně velké batohy vzhůru. Ještě dlouho na ně myslím – kam asi došli?
Dole v údolí je další rangerská stanice, cesta je z obou stran přehrazena bránou. „Aby jim rangeři neutekli,“ smějeme se. O chvíli později jednoho potkávám. Tedy jednu. Jmenuje se Amanda a prohodím s ní pár slov o tom, odkud a kam jdeme. Když se dozví, že jsme z Česka, jen překvapeně mrkne: „Letos je tu hodně Čechů.“ Je to možné – my nikoho nepotkali…Ale vlastně bychom ho ani nepoznali. Všichni se zdraví „Hello“, „Hi, good trail“… Češtinu jsem zatím nezaslechla.
Na doporučení aplikace FarOut si vybíráme tábořiště u vlhkých luk – prý jedno z nejkrásnějších tábořišť na PCT. A nelžou – je tu krásně. Pár metrů od nás se poklidně pase ušatá srnka, kolem stanu běhá koroptvička s kuřátky. Jen k vodě je to dál a trochu bahnem. Na ledovou vodu si asi nikdy nezvyknu, ale stejně tam lezu – pomalu a opatrně. Myjeme se, pereme, nabíráme vodu na vaření, abychom se sem nemuseli znovu vracet. Vidíme, že po cestě prochází dvojice, kterou jsme si pojmenovali jako „holky“, se kterými se potkáváme už třetí den. Svým strojovým tempem pokračují i večer. Zdeněk pronese, že kdybych šla tak rychle jako ony, můžeme dělat větší pauzy. Grrrrr. On si snad myslí, že jdu pomalu schválně… V pohodě. Zakopu si ho sama.
Život na trailu má jednu obrovskou výhodu. Nemusíme plánovat, co budeme zítra dělat. Víme, že ráno hodíme batohy na záda a vydáme se za dalšími nastoupanými metry a zážitky 🖖.
Shrnutí:
Evolution Lake – Grouse Meadows
délka: 26,4 km
stoupání: 347 m – klesání: 1136 m
