John Muir Trail – 13. července – den 8.
Noc byla neklidná, ale alespoň jsme ji protáhli. V klidu snídáme instantní ovesku a vyrážíme dolů do údolí až kolem osmé. Slečna v kraťáskách, která nás už několikrát předběhla, už je dávno na trailu. V deset se cesta obrací a my stoupáme dalším bočním údolím k nádherně modrému jezeru Marjorie. Horské hřebeny nás obklopují ze všech stran. Krajina je naprosto dechberoucí.
Nahoru to máme šest kilometrů a šest set výškových metrů, takže vlastně nic obtížného – cesta stoupá pozvolna a pohodlně. V pohodě ovšem nejsem já. Šlape se mi špatně, jako by mi došla síla. Vlastně se vleču. Zdeněk na mě naléhá, ať se víc snažím, ale já už opravdu nevím, co víc dělat. Dokonce si říkám, jestli třeba nemám málo červených krvinek nebo jiný „fyziologický“ důvod. Fyzičku mám přiměřenou věku; i když jsem se ji snažila zlepšit od chvíle, kdy jsem věděla, že trek půjdeme, příliš se nezvedla. V horách kráčím hlavně „na morál“. Vyjdu vše, nezhroutím se, neodpadnu, ale jsem prostě zoufale pomalá. Do průsmyku Pinchot Pass (3697 m) přicházím někdy po půl třetí. Vydýchneme se, pokocháme a pokračujeme dolů. Zdeněk se při čekání baví focením svišťů, kterých je tu opravdu hodně – jsou zvědaví a zároveň lekaví. Je s nimi legrace.
Potkávám pána, který statečně kráčí dolů s protézou místo jedné nohy. Vůbec netuším, jak se mohl dostat tak vysoko a daleko. I kdyby šel jen krátký úsek, klobouk dolů. Dlouho na něj myslím. Na co si vlastně stěžuji? Myslím na něj i na lehkém štěrkovém svahu, kde mi podjedou nohy a já přistanu na zadku. Dokonce se i kousek svezu dolů. Zatraceně, jak to zvládá on? Já mám dvě nohy a náladu na bodu mrazu. Cestičky se tu různě klikatí, opatrně pokračuji po jedné dál. Po chvíli si všimnu, že turisté, kteří jdou nahoru do sedla, mě pomalu dohánějí. Vybrala jsem si špatný směr! No jistě – místo dolů stoupám! Dneska je to prostě velký špatný.
Z průsmyku je to na první tábořiště u vody ještě šest kilometrů a pět set výškových metrů. Naštěstí už klesáme. Místy docela prudce, přes velké kameny, někde jsou dokonce vybudovány i schody. Potřebovala bych si na chvíli odpočinout ve stínu (pravidlo „stín, citrony, šumivka“), ale žádný tu není. Stín nikde, voda nikde, síla nikde. Klesáme a klesáme – po kamenných stupních, po zpevnění dřevem, pořád dál. Začínám cítit svaly na nohou… První tábořiště je kousek od říčky, ale je tu hodně lidí a skoro žádná rovina. Tak ještě tři kilometry a tři sta výškových metrů. Už opravdu padám na ústa. Jdu mechanicky, jak stroj, který zapomněl, proč běží.
Cesta se vine podél divoké říčky, místy těsně po břehu, jindy vysoko nad ní. Prodíráme se šáším a já přemýšlím, jestli to není ideální terén, kde potkat medvěda. Co bych dělala, kdyby z těch křovisek vylezl? Dneska asi nic – jen bych doufala, že mě sežere co nejrychleji.
Naštěstí místo medvěda se z křoví vynoří mladík v havajské košili, který hledá žlutou větrovku. Před chvílí šel v protisměru nahoru s batohem, teď skoro běží dolů bez něj. Bohužel, bundu jsem neviděla. Kolem šesté dorážíme téměř mrtví do tábořiště. Nálada je na bodu mrazu. Stavíme stan na stráni nad řekou, přístup mizerný, ale voda je život – a taky pračka, vana a dřez v jednom. Ještě jednou zahlédnu mladíka v havajské košili – vrací se nahoru, stále bez bundy. Snad ji opravdu nebude nepotřebovat.
Po večeři řešíme, co nás čeká. Zásoby se tenčí, i když s nimi šetříme, a máme před sebou tři možnosti. Před námi tři možnosti. První: přejít přes Kearsarge Pass (3 569 m) do Onion Valley, stopnout auto do Independence, dokoupit jídlo a vrátit se. Zabere to dva dny. Druhá: udělat to samé, ale už se nevracet. Třetí: zkusit dojít s tím, co máme. Upřímně? V tuhle chvíli si neumím představit ani jednu.
Na trase jsou před námi dvě sedla. Na jedno je to tisíc metrů převýšení, na druhé ještě o sto víc. Slyším příjemné hučení vody, která přeskakuje peřeje a tvoří nedaleký vodopád. Usínám s tísnivými myšlenkami.
Shrnutí:
South Fork Kings River – Woods Creek
délka: 22,9 km
stoupání: 591 m – klesání: 1284 m
