John Muir Trail – 14. července – den 9.

Po včerejší vyčerpávající etapě se divím, že jsem vůbec usnula – a ještě víc, že se probouzím odpočatá. Zdály se mi sice podivné, trochu potrhlé sny, ale tělo se cítí překvapivě svěží. Krátce po šesté už stojíme s batohy na zádech připraveni pokračovat. Cesta hned zpočátku pokračuje ve včerejším klesání. Hřebeny na obzoru se barví do teplých žlutých tónů a první paprsky slunce hladí kameny. Den začíná slibně.

Po necelém kilometru nacházíme žlutou bundu. Někdo ji pečlivě složil na kámen a zatížil dalším, aby neuletěla. Co teď? Kdybychom potkali někoho, kdo stoupá nahoru, mohl by ji třeba předat mladíkovi v havajské košili. Jeho si člověk zapamatuje. A protože je ještě brzy ráno, není ta naděje úplně marná.

O půl hodiny později se skutečně z protisměru vynořuje silueta postavy. Na okamžik doufám, že bude mít příběh šťastný konec. Jenže muž se zastaví, zouvá boty a místo k nám kráčí do říčního proudu, který se tu rozlévá mezi kameny. Tak nic, třeba bude ještě šance… Přecházíme Woods Creek po lanovém mostě, pod nohama se houpe tichá hloubka a voda šumí. Za mostem se chystají vyrazit dva další hikeři. Ptám se, jestli míří k Pinchot Passu – ne, jdou stejným směrem jako my. Tak šance poslat bundu za majitelem mizí. Škoda.

Kousek dál se nám naskytne zajímavé divadélko: dvě veverky 🐿️ 🐿️se honí po kmeni, nahoru a zase dolů, evidentně je to baví – a nás taky. Sledujeme je snad pět minut a já cítím, jak se mi zlepšuje  nálada. A pak už zase vzhůru – čeká nás Glen Pass, 3635 metrů nad mořem. Dnes musíme nastoupat přes tisíc výškových metrů 🤔.

Údolím se klikatí potůčky a pramínky, přes které přeskakujeme po kamenech. Vody je tu dost, a zatím i stínu. Jde se mi překvapivě dobře. Lehce jsem změnila způsob, jak držím hůlky, a mám pocit, že postupuju rychleji. Před polednem míjíme rangerskou stanici, vedle cesty leží ručně psaný vzkaz: „Jsou tu často medvědi 🐻. Držte si jídlo.“ Dobře, rozumím. Chápu to tak, že nás kvůli jídlu nenapadnou, ale stejně…. Nemám z toho dobrý pocit. Živého medvěda jsem zatím neviděla – jen stopy a trus v Kanadě – ale i to bohatě stačilo.

Obědváme ve stínu na břehu jezera Upper Rae Lake. Voda se leskne jako obrovský safír. Zdeněk se odvážně noří do ledové hladiny, udělá pár temp a rychle se vrací. „Ledárna,“ zhodnotí. O kousek dál odpočívají další turisté – a vypadá to, že všichni do té ledové vody vlezli. Trochu mě mrzí, že jsem zmrzlina. Nachlazení před stoupáním by se mi ne hodilo, tak budu muset spoléhat jen na namočený klobouk. Naštvaná na sebe začínám stoupat. Kéž bych se dokázala dostat nahoru rychleji…

Stoupám a přemýšlím o dechu. Vždycky jsem si myslela, že dýchám správně – ale co když právě tady je zakopaný pes? Vzpomenu si na jednu poučku z pilates: člověk může zvolit, do které části těla dýchá. Stačí položit dlaň na to místo a dýchat „do ní“. Jenže hůlky držet musím, tak zkouším dýchat do místa, kde se mi opírá spona bederního pásu. Několikrát namočím klobouk, dýchám „do spony“ a najednou cítím, že se jde líp. Nohy, které jsem dosud musela přemlouvat, se zdají lehčí. Jdu pomalu, ale vytrvale. Bez zastávek. A funguje to! Neuvěřitelný pocit.

Po nějaké době za sebou vidím slečnu v kraťáskách, která mě vždycky ve stoupání dostihla a nechala daleko za sebou. Tipuji, kde mě předhoní tentokrát. Stoupám po kamenité cestičce a každou chvíli se mi otevírají nové výhledy na malá jezírka pod námi – krásná modrá očka na pozadí béžových a šedých skal. Jen bych stála s otevřenou pusou a kochala se touhle krásou. To je fantazie, to by měl vidět každý.

Kousek pod sedlem potkávám starší pár, tak zhruba našeho věku. Často se zastavují, aby se rozhlédli. Měníme si pár slov – ano, je to tu krásné, ale také pořádně do kopce. Paní se usměje a říká: „You are our example. Just step by step.“ Souhlasím – pomalu, krok za krokem. A pokračuju. V duchu se musím smát: já že jsem pro někoho vzor? Já, která se ještě ráno bála, jestli to zvládnu? Ale skutečně – jde se mi skvěle. Do Glen Passu dorážím před třetí, s úsměvem od ucha k uchu. Místo vyčerpání cítím euforii. Co dokáže trochu víc kyslíku v krvi! Zdeněk se směje, že mě někdo vyměnil, a já mu dávám za pravdu. To nejsem já – unavená, zničená. Slečna v kraťáskách mě tentokrát nedohonila. Potkáváme se až nahoře. Vypadá, jako by tomu nevěřila – a já vlastně taky ne. Já, která se v horách trápila víc než deset let…Fakt stačila taková drobná změna?

Klesání je tentokrát příjemné. Voda už tu není, jen občas lehký stín. Míjíme odbočku na Kearsarge Pass – nebudeme se zdržovat a zkusíme dojít k jídlu, které máme v bear canistru. Změna přišla ve správný okamžik. Teď už vím, že to zvládnu. Každé údolí je tu jiné: tohle je ploché, jako by ho vytvořily nánosy z řeky, ale ta se teď vytratila. Na jaře to tu musí vypadat docela jinak.

U odbočky na Charlotte Lake visí další vzkaz od rangera, který mě vyděsí ještě víc než ten první. Turisté prý krmili medvědy 🐻 – a ti si zvykli, že potrava se dá získat snadno. Jsou čím dál méně plaší. Pokud je potkáte, píše ranger, musíte je pronásledovat, jako byste je chtěli ulovit. Nestačí řvát, musíte běžet, dokud nepadnete. Jestli narazíte na medvědici s mláďaty, nelezte mezi ně, ale pronásledujte je jako pár. Skvělé. Už se vidím, jak s batohem na zádech běžím směrem k medvědovi do totálního fyzického vyčerpání. Snad na žádného nenarazíme – určitě bych běžela směrem opačným.

Do tábořiště u Bubbs Creek dorážíme kolem šesté. Potok se třpytí v zapadajícím slunci – ideální místo na koupel, jen ta voda by mohla mít o pár stupňů víc. Asi tak o patnáct 🤔…Dnes jsem konečně unavená, ale spokojená. Den končí stejně, jak začal – s pocitem vděčnosti. Dobrou noc, hory ⛰️

Shrnutí:

Woods Creek – Vidette Meadow

délka: 24,4 km

stoupání: 1050 m – klesání: 996 m