John Muir Trail – 15. července – den 10.

Po včerejšku se budím docela spokojená a vyspalá. Síly budu potřebovat… Dnešek bude totiž stát za to: čeká nás poslední pořádné stoupání a Forester Pass, nejvyšší sedlo celé trasy. Číslo 4009 m zní úctyhodně, zvlášť když se k němu musí vystoupat tisíc výškových metrů. Od prvního dne mám v hlavě skrytou myšlenku, jak to zvládnu, ale po včerejšku si věřím o něco víc.

Vyrážíme v půl sedmé. Žádné rozcvičování, žádné pozvolné tempo – stezka se zakousne do kopce hned od prvního kroku. Míjíme dnes více lidí než kdykoliv předtím. Jedna slečna jdoucí z opačné strany mi pochválí sladění trička s kloboukem. Tohle bych tu vážně nečekala – většina trekkerů řeší maximálně to, zda jim z batohu nevisí něco navíc. Já zrovna za módní ikonu neaspiruju, ale v duchu se pobavím. Je to náhoda, stejně jako to, že jsem doma nechala brýle, které měly stejnou barvu. Kdybych si je vzala, byla bych na trailu pravděpodobně za Barbie.

Včera mě překvapil turista se starou zrcadlovkou, takovou tou poctivou, těžkou.  Na trailu, kde se počítá každý gram, působí ten aparát skoro jako luxusní přítěž, fotky musí stačit mobil. Dnes jde proti mně celý filmový štáb s malými kamerami a velkými mikrofony…

Dvojice obědvající ve stínu stromů se nás kromě pozdravu ptá, zda nevíme, jestli je průsmyk průchodný. Prý hrozí hodně sněhu. Krčím rameny – nevím. O pár set metrů dál to samé řeším s mladou dvojicí u jezírka. Ti už vypadají informovaněji a uklidňují nás, že to prý půjde, i když sníh se místy ještě drží.

Popravdě – je ho tu hodně.  První pole se dá projít bez větších dramat, ale druhé – monumentální bílá plocha – nás vyhání na kamenitý svah. Šplháme jak kozy, přelézáme balvany a skalky, hledáme si vlastní cestičku. V takovém terénu se sice umím pohybovat, ale stojí mě to spoustu sil. Mám pocit, že sedlo se vůbec nepřibližuje. Mechanické tempo, které mi včera tak pomáhalo, tu nemá šanci. Ale dýchá se mi dobře, a tak ve 13 hodin úspěšně stojíme nahoře na Forester Passu. Je to nádherný pocit. Cítím úplné pohnutí. Oslavujeme velkým obědem – jídlem už šetřit nemusíme, tohle už dojdeme.

V sedle opouštíme Národní park Kings Canyon, který nás opravdu ohromil a nadchl, a vstupujeme do Národního parku Sequoia. Čeká nás dlouhý sestup; stezka je přilepená ke skoro kolmé skále, ale jde se lehce, skoro ladně. Dole nás zastavuje místní rančer Roman, kterého mimo jiné zajímá, zda je v Česku sníh a jestli se u nás lyžuje. Kdyby věděl…

Za průsmykem se krajina opět změnila. Nevím proč, ale mám pocit, že mě někdo přenesl do indického Himaláje – medově zabarvené horské hřbety, široká údolí s trochou trávy, pár stromů čelících nepřízni počasí…

Tábořiště vybíráme u Tindall Frog Ponds. Jezírek je tu několik a jsou velmi mělká, takže příjemně prohřátá. Koupeme se, pereme, ale voda na pití to není – používáme ji jen na čaj a těstoviny. Přišli jsme brzy, a tak odpočívám na prohřátých kamenech. Sleduji modré vážky, jak posedávají na rostlinách kolem vody a užívají si slunce stejně jako já.  Poslední paprsky slunce ještě ozáří borovice na protějším břehu a pak se krajina ponoří do tmy.

Dobrou…

Shrnutí:

Vidette Meadow – Tindall Frog Ponds

délka: 21,1 km

stoupání: 1091 m – klesání: 646 m