Moje drsné japonskoalpské dobrodružství – Japonsko 2016
Než budu pokračovat v zážitcích z poslední doby, podělím se o jednu starší vzpomínku. Nedávno se mě někdo ptal na špatné zážitky z cestování. Můj muž říká, že zážitek nemusí být pozitivní, stačí, že je dostatečně intenzivní. Naše dobrodružství v Japonských Alpách to splňuje na 100 procent.
Do Japonska jsme jeli už s plánem vylézt někam do Japonských Alp, takže jsme byli vybaveni „na těžko“ – velké batohy, stan, spacáky. Nabízela by se nejspíš posvátná hora Fuji, ale prý je tam moc lidí a stejně není vidět, protože je pořád schovaná v mracích. Vyhlédli jsme si horské středisko Kamikochi, především proto, že tam jezdí přímý autobus z Kjóta a Ósaky. Autobus byl určen na delší noční přejezdy, proto byl patřičně pohodlný (asi jen 30 hodně položitelných sedaček, deka, polštář, zásuvka, pantofle, ..), a také patřičně drahý. I když – zase jsme ušetřili za jeden nocleh…
Do hor jsme dorazili (ne zcela odpočinutí) asi o půl páté ráno. Sice se nám povedlo se ihned neplánovaně rozdělit, ale jedenácti kilometrový „choďák“ podél krásné tyrkysové řeky Azusy jsme zvládli. Cestou nás překvapili cedule varující před medvědy černými (doporučovalo na nich nosit bear bell, tedy takový zvoneček nebo rolničku, která je má odehnat) i před krmením divokých opic. Medvěda jsme nepotkali, ale na opice, nejspíše makaky, jsme na dvou místech narazili. Byly ale plaché, takže klacek, který jsem sebrala hned, jak jsem je uviděla (poučena špatnými zkušenostmi z Indie i Gibraltaru), byl zbytečný.
Druhý den to začalo jako choďák, ale pokračovalo to stále příkřejším stoupáním prokládaným sněhovými poli. Postupně se ochladilo, začalo pršet a přidal se i stále silnější vítr. Závěrečný kilometr byl očistec. Vítr zesílil, že jsem se chvílemi musela chytat kamenů, abych se udržela na nohách. Nárazy mohly mít 130 km/hod., takže opravdu pořádný fučák. Jemný déšť byl stejný, jen pršel vodorovně. Serpentýny byly číslované, takže jsem věděla, kolik mi zbývá do cíle a z hlavy jsem nemohla dostat písničku Když jde blizard s vánicí a já jedu vichřicí…Moc mi nepomáhla. Byla jsem tak utahaná, že jsem koukala, kam bych se mohla schovat do bivaku mezi kameny, kdyby mě zastihla noc. Byla jsem vděčná, že se pro mě Zdeněk vrátil, aby mi pomohl s batohem. Naším cílem byla horská chata Yarigatake Lodge resp. kemp u ní asi 100 metrů pod vrcholem Yarigatake (asi 3180 m. n. m.), jemuž se pro jeho tvar přezdívá japonský Matterhorn. Nakonec jsme se dohodli, že v tomhle vichru nemá vůbec smysl stavět stan (těžko se dalo i chodit) a draze zaplatili pokoj na chatě. Bylo to naše úplně nejdražší ubytování v Japonsku. Chata byla ovšem velmi jednoduchá, dokonce v patře byl suchý záchod, takže vlastně kadibudka. Pokoj byl maličký a prázdný, na zemi tatami (a tudíž se tam nesmělo v botách, i batohy musely zůstat na chodbě), pouze připravené matrace a deky, na stěně jedna polička. V 20:30 celá chata zhasla a spalo se… Ráno se světla rozsvítila v 4:30, v 5:30 se ozvalo hlášení rozhlasu (asi svolávání k snídani). Do půl deváté jsme museli vyklidit pokoj a i ve společných prostorách se tvářili, že překážíme.
Výstup na vrcholek jsem odpískali už včera večer. Vyrazili jsme, ne sice hned dolů jak by se k počasí slušelo, ale zkusili jsme ještě pokračovat v treku po hřebeni. Nepršelo, ale vítr byl pořád hodně silný, občas se přidala mlha. Hřebenová cesta chvílemi prudce stoupala, chvílemi ostře klesla, bylo potřeba překonávat hřebínky a skalky, místy doplněné o řetězy a žebříky. Když nám úsek dlouhý něco přes 3 km trval více než dvě hodiny a vítr nám bral většinu energie, rozhodli jsme se, že přeci jenom sestoupíme do údolí. A následovaly další tři hodiny hřebínků a skalek, řetězů a žebříků, sněhových polí i suťáku. Ale aspoň jsme byli v závětří.
Přespali jsme v prvním tábořišti (záchody byly sice suché, ale prkýnka vyhřívaná pomocé solárů) a druhý den jsme sestoupili až dolů do civilzace do Kamikochi. Poslední etapa už nebyla náročná, ale i tak osmnáct kilometrů mi dalo dost zabrat. Navíc každou chvíli poprchávalo až pršelo. Do kempu jsem dorazila kolem půl šesté, když už zavíraly obchody i restaurace. Zbývaly obvyklé nudle uvařené na plynové bombě, ale předtím skvostný zážitek v podobě japonských lázní. Součástí kempu v Komakochi byl také tradiční lázně onsem, i když úplně jednoduchý. Člověk se nejprve v sedě na plastové stoličce důkladně umyl a pak se naložil do bazénku s teplou vodou. Po čtyřech dnech unavených svalů a prochladlého těla opravdu labůžo! A celkové pocity? Byla jsem ráda, že jsme se vrátili ve zdraví, protože počasí bylo opravdu proti nám.
