John Muir Trail – 17. července – den 12.

Po včerejším náročném dni jsme se rozhodli vyrazit co nejdříve, takže už v šest hodin máme na zádech sbalené batohy a jsme připraveni na poslední den na treku. Noc byla studená a ani teď není příliš teplo, odhaduji tak pět stupňů. Cesta se zvedá hned od prvního kroku. Aspoň se rychle zahřeju. Po chvíli doplňujeme vodu z pramínku – dál by už mohl být problém. Stejně jako včera, i dnes se stezka vine hlubším terénem.

Z trailu je rozryté koryto, plné stop po koních. Jejich přítomnost potvrzují i koňské… suvenýry, které lemují stezku. Žádné romantické podkovy v prachu, spíš tvrdá realita horské logistiky. A když se v takto zkypřené stezce bořím do písku, říkám si, že kdybych toužila po pláži, vyrazila bych rovnou do Karibiku. Nebo aspoň do Bulharska.

A pak to začne znít. Klapání, bouchání, rachtání. Dohoní nás kolona přepravních koní, jeden jezdec vede další dva až tři další koně. Už si to už štrádují celkem nalehko, svůj náklad nechali na rangerské stanici. Prach se zvedá, trail mizí a já přemýšlím, proč ještě ve značení PCT nemají poznámku, že budeme procházet kurtem na beachvolejbal. Písek padá vrchem do bot a za chvíli mám uvnitř pískoviště.

V protisměru se objeví osamělý hiker. Vyměníme si pohled typu „vím přesně, co cítíš“ a on mezi zuby procedí: „I hate this section.“ Nemám co dodat. Písek mi bere většinu zbývajících sil. 

Krajina kolem vyschlá, ztichlá, bez známky vody. Dokonce ani tam, kde mapa slibuje tábořiště. Když vidím místo pramínku jen písek, uvědomím si, že dorazit sem včera by bylo velmi  nepříjemné.

Kolem poledne stojíme na nejvyšším místě dne, odteď už jen dolů. I dnes jsme vystoupali do výšky kolem 3500 metrů nad mořem. První voda po půl dni – jezírko Chicken Spring Lake – připomíná zelenou zarostlou tůň. Tady se voda taky doplnit nedá.

Pod Cottonwood Passem se poprvé po deseti dnech objeví to, čemu se říká civilizace. A taky mobilní signál, tahle moderní iluze, že bez něj svět přestane existovat. Sedneme si na popadaný strom a zjišťujeme, co se za tu dobu stalo. Odpověď je jednoduchá: nic, co by stálo za to rušit ticho hor.

Sedlo je křižovatka světů. PCT pokračuje dál k jihu, zatímco stezka z Cottonwood Pass na kemp u Trailhead míří k silnici a tedy tam, kde na lidi čeká káva, auta a pravděpodobně i klimatizace. 

V ostrých zákrutech klesáme posledních pět set metrů a potkáváme první turisty. Mají velké batohy a v odpoledním vedru těžce stoupají. Nejspíš se nechystají na žádnou dálkovou trasu, působí dojmem, že jdou do hor poprvé. Míjí nás asi dvacetiletá slečna s výrazným make-upem, v bílých kratičkých šortkách a crop topu – neuvěřitelný kontrast oproti zkušeným hikerům, kteří pečlivě chrání kůži před silným sluncem. Opravdu by mě zajímalo, jak se jí bude v náročném terénu dařit.

Ještě naposledy usedáme k pozdnímu obědu. Dojídáme vše, co zbylo – poslední jerky zajídáme zbytky čokolády. Před třetí hodinou vidíme první auto. A je to tady – civilizace, ten velký návrat. Místo úlevy ale cítím něco jiného: jemný smutek. Dvanáct dní, 270 kilometrů, deset tisíc nastoupaných metrů… a člověk by šel dál, jen aby nemusel vyslovit to nevyslovené „konec“.

Po silnici míříme kousek severně a zkoušíme stopnout auto na místě, kde ústí cesta z dalšího kempu. První zastaví, ale jsou plní a na korbě se podle zdejších předpisů jezdit nesmí. Druhé má uvnitř věcí tolik, že by to vydalo na menší stěhování, ale řidič – muž s vlídným úsměvem – vše přerovná, aby nás vzal. Vysvětluje, že sem jezdí lovit zlaté pstruhy, a vůbec nerozumí tomu, co jsme v horách dělali my.

Z výšky tří tisíc metrů sjíždíme do plochého údolí. Za námi hory, před námi druhý horský hřbet – začátek Death Valley, kde se průměrné letní teploty šplhají přes 46 stupňů. A já si říkám, že jestli jsem si ve výškách stěžovala na vedro, tak tady už budu jen tiše vzpomínat.

V městečku Lone Pine, které tvoří vlastně jen jedna ulice, nás náš řidič vysadí a já mám pocit, že jsem vstoupila do otevřené trouby. Pot valí proudem, toužím po ledovém pivu a sprše. K mému překvapení tu klimatizace téměř nechladí, uvnitř je snad třicet stupňů. Špinavých hikerů je tu víc, ve mně touha po sprše roste geometricky.

Whitney Portal Hotel se stává naším dočasným domovem. Teplá sprcha je malý zázrak – připomínka, že i obyčejné věci můžou být luxusem. Přemýšlím o tom, že naposledy jsem si teplou vodu užívala doma před odjezdem. Je to zvláštní pocit… Pak už jen vybalit, vysušit a vyprat.  Laundromat přes ulici nám klade odpor, ale nakonec vítězíme a odcházíme s dvěma pytli čistého a voňavého prádla.

Uléhám na pohodlnou queen size bed a za chvíli už nevím o světě. Třeba se mi o těch nádherných horách bude aspoň zdát…

—————–

Shrnutí:

Rock Creek – Cottonwood Pass Trailhead

délka: 23,4 km

stoupání: 650 m – klesání: 510 m