Apulií netradičně a bez davů: Gargano

Zatímco zbytek Itálie připomíná elegantní botu, Apulie je tím štíhlým, 400 kilometrů dlouhým podpatkem, který se opírá o hladinu Jónského a Jaderského moře, a poloostrov Gargano se podobá ostruze. Tato poloha z ní vytvořila region, kde od žádného bodu nejste k moři dál než hodinu cesty a kde mořský vítr formuje pobřeží i lidi, kteří tu žijí.

Apulie není jen obyčejný region, je to monumentální vápencové molo, které Itálie vysunula hluboko do Středozemního moře. Postrádá totiž klasické řeky, a nutí tak vodu pracovat v podzemí. Výsledkem jsou hluboké geologické rány – rokle zvané gravine – a jeskynní labyrinty, které po tisíciletí sloužily jako bezpečný úkryt i modlitebny. Apulie je jednou z nejdůležitějších křižovatek Středomoří. Leží přesně na rozhraní latinského Západu a byzantského Východu, kde se tyto kultury setkávaly a ovlivňovaly.

Do Apulie se většinou jezdí v teplém období roku, protože její krásu podtrhují nádherné pláže. My jsme sem vyrazili na konci ledna a užili jsme si ji tak, jak ji většina cestovatelů nezažije – s proměnlivým počasím a bez davů. Celou cestu rozdělím na několik částí a začínáme poloostrovem Gargano.

Gargano

Poloostrov Gargano vystupuje z jadranských vln jako masivní vápencový monolit, který připomíná spíše ostrov než součást pevniny. V lednu je zdejší krajina obnažená a syrová, zbavená nánosu letního turismu, což umožňuje vyniknout dramatickým vápencovým útesům, které se prudce lámou do temně modrého zimního moře. Tato oblast je seismicky aktivní a díky krasovým jevům se zde nachází přes 4 000 jeskyní. Gargano bylo díky své poloze první pevninou, kterou spatřili námořníci plující z východu, což utvrdilo jeho roli v dějinách navigace i obrany.

Monte Sant’Angelo

Vysoko nad mořem, vytesané do skály, leží Monte Sant’Angelo. Od hladiny Jaderského moře vystoupá auto v ostrých serpentinách až do výšky 800 metrů. Fouká tu. Často narazíte na mlhu, která se převaluje přes bílé domy jako hustá smetana. Je to jedno z nejposvátnějších míst Itálie, takže v létě jsou jeho uličky přeplněné tisíci poutníky. V lednu? Jste tu vy, pár místních babiček v černém a toulavé kočky. Vedla tudy slavná Via Sacra Langobardorum. Putovali sem králové, papežové i křižáci, než se nalodili v Manfredonii na cestu do Svaté země. Město bylo klíčovým bodem langobardského království a dnes je zapsáno na seznamu UNESCO jako svědectví o jejich moci a víře.Historie města začíná v roce 490 n. l., kdy se archanděl Michael poprvé zjevil místnímu biskupovi v jeskyni. Od té doby se Monte Sant’Angelo stalo jedním z nejdůležitějších poutních míst křesťanského světa.

Svatyně archanděla Michaela (Santuario di San Michele) je srdcem města. Zapomeňte na barokní chrámy plné zlata. Tady je luxusem syrový kámen a ticho.Zdejší svatyně není katedrálou v klasickém smyslu, ale jeskyní, která sloužila jako duchovní křižovatka pro křižáky směřující do Jeruzaléma. Je to jediný kostel na světě, který nebyl vysvěcen lidskou rukou. Podle tradice ho vysvětil sám archanděl Michael, když se tu zjevil. Proto se mu říká Celeste Basilica (Nebeská bazilika).Sestupujete hluboko do podzemí po 86 schodech (tzv. Scalinata Angioina) do jeskyně, kde se podle legendy v 5. století zjevil archanděl Michael. Hlavní loď kostela tvoří přírodní jeskyně (Sacra Grotta). V lednu je v jeskyni paradoxně tepleji než venku. Klid a ozvěna vašich kroků na dlažbě ohlazené staletími… to vám léto nedá.

Než vstoupíte do samotné jeskyně, projdete monumentálními bronzovými dveřmi odlitými v roce 1076 v Konstantinopoli. Jsou zdobeny 24 panely s biblickými výjevy vykládanými stříbrem. V jeskyni najdete sochu archanděla Michaela od Andrey Sansovina (16. století), vytesanou z bílého carrarského mramoru. V šeru jeskyně doslova září.Na skále v jeskyni uvidíte otisk, o kterém legenda tvrdí, že je to stopa, kterou tam zanechal sám archanděl. Můžete se kochat zdejší výzdobou, ale spíše doporučuji usednout a nechat na sebe působit toto fantastické místo. Můžete doslova cítit miliony modliteb a tužeb, které se za 1 500 let zapsaly do zdejší skály.

Další významnou stavbou v Monte Sant’Angelo je Tumba di Rotari. Dříve ji považovali za hrobku langobardského krále Rotariho (odtud Tumba). Dnes už víme, že jde o baptisterium z 12. století. Dovnitř jsme se nedostali, ale sousední kostel Santa Maria Maggiore nám to vynahradil. Kostel pochází z 11. století a je nádhernou ukázkou zdejší románské architektury. Už jen portál je mistrovské dílo s jemnými vlysy a postavami, které jako by chtěly vystoupit z kamene. Uvnitř jsou zbytky byzantských fresek ze 13. a 14. století a velmi silná duchovní atmosféra doplněná paprsky světla.

Co ve městě určitě nepřehlédnete, je hrad (Castello di Monte Sant’Angelo). Zaujímá nejvyšší vrcholek a vévodí městu. Hrad je fascinující tím, jak je „promíchaný“. Není to dílo jednoho panovníka, ale výsledek tisíciletého vývoje. Základy položili Langobardi, ale to, co vidíte dnes, je především práce Normanů, štaufského císaře Fridricha II. (ten si potrpěl na bytelné zdi) a později Aragonců. Věž obrů (Torre dei Giganti) má neobvyklý tvar – je pětiboká. Nejstarší část má zdi silné neuvěřitelných 3,7 metru.

Čtvrť Junno je nejstarší částí města. Tvoří ji řady malých bílých domků s komíny, které připomínají seřazené vojáky nad útesem. Všechny domky jsou stavěny kaskádovitě a září bělobou vápenných nátěrů. Všímejte si krásných detailů – malých sošek svatých ve výklencích nad dveřmi nebo starých klepadel na vratech, která pamatují staletí. Je to fascinující, ale i v lednu se mezi domy klenou šňůry s prádlem. Vůně čistoty smíchaná s kouřem z krbů je pro mě definicí zimního jihu. Můžete se jen tak toulat mezi domy nebo přímo ve městě a hledat půvabnou hru světla a stínu, výhledů i autentickou atmosféru města, které žije vlastním životem. Opřete se o barový pult, dejte si kávu a ochutnejte ostie – sladké oplatky plněné mandlemi v medu. Když uvidíte otevřenou trattorii, kde u jednoho stolu sedí parta starších mužů a hraje karty, jděte tam. Objednejte si sklenku dobrého místního červeného vína a jen pozorujte. To je ten největší poklad – nahlédnutí do skutečného, nefalšovaného italského života.Jen pozor – mezi 13. a 17. hodinou se ulice vylidní. Doslova. Všechno je zavřené, ulice jsou prázdné a působí jako město duchů. Dokonce je problém dát si i kávu.

I když jste se vydali na Gargano v lednu, nemůžete vynechat dvě perly na pobřeží, protože zde nedominují pláže. Zatímco Monte Sant’Angelo je duchovní a syrové, Peschici a Vieste působí v zimě jako opuštěné filmové kulisy – krásné, tiché a neuvěřitelně fotogenické.

Peschici
Peschici vypadá, jako by ho někdo vytesal přímo do vápencového útesu a poté ho polil vápnem. Kaskádovitě se svažuje k hladině jako labyrint orientálních domků s kopulovitými střechami, kterým se říká lamie. Je to vliv Arabů, kteří tu kdysi pobývali, a odráží se v něm silné historické vazby na Blízký východ i řecké ostrovy. V lednu, bez plážových turistů, zde vynikne jeho strategický význam – je to strážní věž nad Jadranem.Na nejzazším výběžku skály stojí hrad. V lednu tam fouká tak, že se vám do očí derou slzy, ale výhled na nekonečný Jadran stojí za každou vteřinu. Uvnitř je muzeum mučení, ale já raději doporučuji zůstat venku a sledovat vlny.

Od tohoto nejvyššího místa sestupte úzkými uličkami se spoustou schodů za hradby. Ten kontrast je fascinující. Pobřeží patří plážovým turistům, kteří v létě zaplňují krásnou pláž se žlutavým pískem a mírnými vlnami. Teď je tu klid a jen pár lidí zde venčí své miláčky nebo korzuje po dlouhém molu, které chrání malý přístav. Před vámi se otevře celé panoráma města. Můžete sledovat, jak tu místní chytají ryby, nebo se jen kochat scenérií.

Vieste
Vieste je větší, vznešenější a má v sobě jistou eleganci, kterou zima jen podtrhuje. Nemá tak dramatickou polohu, ale i ono stojí na vápencových útesech. Nejzajímavější skalou na pobřeží je Pizzomunno. Je to obrovský, 25 metrů vysoký bílý monolit, který stojí osamoceně na pláži Spiaggia del Castello. Legenda říká, že jde o zkamenělého mladíka, který čeká na svou lásku Cristaldu, již unesly žárlivé sirény.

Nad ním zaujímá nejvyšší místo na skále typický hrad, který je v současnosti obsazen armádou, a je tedy nepřístupný. Nechal ho v roce 1242 obnovit Fridrich II. jako součást obranného systému proti Benátčanům. Vieste bylo již v 11. století sídlem biskupství. Katedrála Santa Maria Assunta je ukázkou románského slohu a stojí na základech pohanského chrámu.Vedle najdeme drsnou připomínku zdejší historie – Chianca Amara (Hořký kámen). Zde nechal pirát Dragut v roce 1554 popravit tisíce obyvatel města. Stará čtvrť končí prudkým srázem do moře. Je tu vyhlídka (Ripa), kde se v létě konají svatby, ale v lednu je to ideální místo pro fotografování rozbouřeného moře narážejícího na bílé útesy.

Na pobřeží zde i v okolí najdete podivné dřevěné konstrukce s „chapadly“, které trčí do moře. Vypadají jako kostry prehistorických zvířat. Ve skutečnosti jsou to prastaré rybářské stroje zvané trabucco – složité dřevěné konstrukce s rameny a sítěmi, které umožňovaly rybolov z útesů bez nutnosti vyplouvat na moře. Tato zařízení, chráněná jako kulturní dědictví, jsou ukázkou geniální lidové techniky přizpůsobené specifickému pobřeží.

Monte Calvo
Nejvyšší vrch Gargana, jehož název lze přeložit jako Lysá hora nebo Holý vrch, jsme si nemohli nechat ujít. Dá se na něj vystoupat z městečka San Giovanni Rotondo. My jsme chtěli stihnout ještě další místa, a tak jsme vyjeli autem po úzké cestě téměř až na její konec. Dál můžete pokračovat po značené trase, my jsme však vyrazili přímo vzhůru po travnatém svahu, který zdatně spásají divocí koně. Nahoře, ve výšce 1 055 m n. m., na plochém vrcholu najdete malou poustevnu a krásný výhled téměř na celý poloostrov; někdy je prý dokonce možné zahlédnout až vzdálené chorvatské pobřeží. Na jaře byste tu našli vzácné orchideje, teď v lednu tu ovšem pocítíte skutečnou drsnost kraje s větrem, který nepolevuje.

Městečko San Giovanni Rotondo stojí za návštěvu. Centrum je kruhové s úzkými uličkami, kam se dostanou pouze pěší. Dnes je ovšem místem moderní duchovní kultury spojené s kultem otce Pia. Tento novodobý světec se narodil v roce 1887 a brzy vstoupil do řádu františkánů. Od první světové války se mu na rukou objevovala stigmata, podobná ranám po ukřižování, jaké měl Ježíš Kristus. Působil jako kněz v San Giovanni Rotondo, kde byl vyhledávaným léčitelem a zpovědníkem. Zemřel zde v roce 1968 a v roce 2002 byl prohlášen za svatého; připisovalo se mu mnoho zázraků, například jasnovidectví nebo bilokace (schopnost být na dvou místech současně). S jeho podobiznou jsme se později v Itálii setkávali opakovaně, jeho jméno mi však nic neříkalo, a tak jsme se ani nešli podívat do nového kostela San Pio, v jehož kryptě je umístěna hrobka.

Bohužel až dodatečně jsem zjistila, že jeho architektem je věhlasný Renzo Piano. S kapacitou až 6 500 sedících je kostel jednou z největších církevních staveb v Itálii. Jeho klenbu tvoří 21 nosných oblouků z místního kamene Apricena, přičemž největší z nich má rozpětí 45 metrů. Interiér zdobí díla předních umělců, jako jsou Arnaldo Pomodoro či Giuliano Vangi. Jako nadšenec do moderní architektury bych si ho ráda prohlédla. Tak musíme přijet ještě jednou.

Foresta Umbra
Kontrastem k pustým vrcholům je Foresta Umbra, fascinující pozůstatek pralesa, který kdysi pokrýval celou Apulii. V zimě, zbaven listí, odhaluje tento les své gotické nitro; staleté buky a duby zde v lednové mlze vytvářejí příšeří, které dalo místu jméno (umbra – stín). Procházka těmito tichými hvozdy v lednu připomíná spíše cestu severní Evropou než italským jihem. Foresta Umbra je jádrem Národního parku Gargano a rozkládá se na ploše přibližně 10 000 hektarů v nadmořské výšce kolem 800 metrů. Unikátem je zde takzvaný „bukový fenomén“ – buky zde rostou v mnohem nižších nadmořských výškách, než je běžné, díky specifickému mikroklimatu a vysoké vlhkosti zadržované krasovými depresemi. Některé exempláře dubů a buků zde dosahují stáří přes 500 let. Zdejší lesy jsou součástí světového dědictví UNESCO „Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy“, které zahrnuje nejvýznamnější bukové pralesy v několika evropských zemích; mimo jiné k nim patří bučiny Jizerských hor.

Naší základnou pro pobyt na Garganu se stala Manfredonia, město pojmenované po svém zakladateli Manfredovi z německého rodu Štaufů (italsky Svevo), kteří zde vládli ve 12. a 13. století. Původně zde stálo římské přístavní město Sipontum, které bylo zničeno v 7. století, a město definitivně poznamenalo zemětřesení ve 13. století. Ze středověké minulosti zde zůstal štaufský hrad, kde dnes sídlí archeologické muzeum. Kolem vyrostlo příjemné město, které lemují malé pláže mezi vápencovými skalami, a na jihozápadě začíná dlouhá písečná pláž Manfredonského zálivu. Na jihu se nacházejí i pozůstatky významné baziliky Siponto v románském stylu. Její původní podobu naznačuje dostavba z kovových konstrukcí. Bohužel ani zde nebylo otevřeno.