Část 1. -Mezi barevnými domky St. John’s a řekou Exploits

Do Kanady jsme se podívali už několikrát, ale dnes začneme tím nejaktuálnějším – návštěvou Newfoundlandu. O tomto ostrově jsem věděla vlastně jen to, že leží někde na severu poblíž Grónska a že se po něm jmenuje slavné psí plemeno novofundlanďan. Určitě nepatří mezi vyhlášené destinace instagramerů, což pro mě byl o to větší důvod ho prozkoumat na vlastní pěst.

Dohromady s územím Labrador (další psi 🤔) tvoří Newfoundland nejvýchodnější provincii Kanady. Když se podíváte na mapu, vypadá to, jako by se ostrov snažil odplout dál do Atlantiku směrem k Evropě. A popravdě, zdá se, že mentálně k ní má občas blíž než k Torontu. Osadníci sem začali přicházet po „objevení“ mořeplavcem Johnem Cabotem (ještě se k němu dostaneme) v roce 1497. Po přistání nazval místo Bonavista a referoval o něm, že je zde moře tak plné tresek, že se prý dalo chodit po jejich hřbetech. Anglický král Jindřich VII., který ho na cestu vyslal, byl tak nadšený, že v oficiálních dokumentech nově objevené území jednoduše popsal jako „New Found Launde“ – což v tehdejší angličtině znamenalo doslova „Nově nalezená země“.

Název už ostrovu zůstal, jen se časem spojil do jednoho slova: Newfoundland. Mimochodem, v místní kanadské angličtině má tento název velmi specifickou výslovnost, na které si domorodci zakládají. Neříká se „Ňů-faund-lend“, ale správně se rýmuje se slovem understand. Takže pěkně s důrazem na konec: „Ňůfnd-LEND“! 😉

Ostrov, kterému místní říkají příznačně Skála (the Rock), se sice nehodí pro zemědělství, ale pro rybáře byl úplným rájem. Začali se zde usazovat především lidé z Irska a Anglie, dokonce tu žila i baskická populace, což dodnes připomíná název hlavního trajektového přístavu Port aux Basques. To, co dnes definuje kulturu Newfoundlandu, se zformovalo mezi lety 1750 a 1830. Tehdy na ostrov dorazila obrovská vlna imigrantů, která v podstatě vytvořila dnešní genetický a kulturní kód ostrova. Přicházeli ze dvou velmi specifických oblastí: z jihozápadní Anglie a jihovýchodního Irska. Usadili se v malých, izolovaných zátokách (místní jim říkají outports), kam se často dalo dostat jedině lodí. Dnes jsou všechny vesničky propojené silnicemi, ale pocit izolovanosti stejně zůstává.

Místní mluví brutálním dialektem, který zní jako směsice staré irštiny a pirátské angličtiny. Když na vás v přístavu spustí rybář, budete jen s úsměvem přikyvovat a doufat, že vás právě nepozval na lov velryb. V této izolované krajině se dalo přežít jen díky vzájemné pomoci a solidaritě. A dost možná i díky hudbě – je naprosto běžné vstoupit do hospody nebo restaurace, kde místní na housle nebo akordeon spustí irské písničky o moři, ztroskotaných lodích a těžkém životě rybářů.

Než připluly evropské plachty

Britové ovšem nebyli první, kdo u těchto břehů zakotvil. Dávno před tím, než se na obzoru objevily evropské lodě, byl ostrov domovem původních obyvatel – kmene Beothuků. Jejich příběh je ale nesmírně tragický. Kvůli konfliktům s evropskými osadníky, vytlačování z pobřeží a zavlečeným nemocem tito lidé zcela vyhynuli. Poslední čistokrevná Beothuka, žena jménem Shanawdithit, zemřela v roce 1829. Cestou do Twillingate jsme navštívili Beothuk Interpretation Centre, které se věnuje poznávání jejich kultury a představuje nálezy z archeologických vykopávek jejich tábořiště. Další původní kmeny jako Mikmakové (Mi’kmaq) a Inuité tu naštěstí žijí dodnes a hrdě udržují své tradice.

Prvními Evropany na Newfoundlandu byli ovšem Vikingové pod vedením Leifa Eriksona kolem roku 1000 n. l. Na severním cípu ostrova, v L’Anse aux Meadows, se nachází jediné místo v Americe, kde bylo jednoznačně prokázáno vikingské osídlení. Dnes je pod ochranou UNESCO a funguje zde skanzen. Moc ráda bych se tam bývala podívala, jenže jsem podcenila velikost ostrova. Leží na severním výběžku Great Northern Peninsula a cesta by znamenala 400 kilometrů divočinou tam a zase zpět. Takže jsem návštěvu tohoto místa musela se slzou v oku oželet.

Vzdálenosti jsou tu zkrátka gigantické. Newfoundland je se svou rozlohou 108 860 kilometrů čtverečních šestnáctým největším ostrovem na světě, je tedy o 40 procent větší než Česká republika. Obyvatel, kteří sami sebe roztomile nazývají Newfies, je tu přitom jen asi půl milionu. Většina z nich se usídlila na východním konci, na poloostrově Avalon, pojmenovaném po bájném místě z artušovských legend.

Členité pobřeží omezuje místa, kde se dá přistát s trajektem spojujícím „Skálu“ s pevninským Kanadou. Možnosti jsou vlastně jen dvě a obě začínají v provincii Nové Skotsko na poloostrově Cape Breton. V North Sydney se můžete nalodit na trajekt směřující do Port aux Basques (plavba trvá asi 7 hodin) nebo v letní sezóně využít i linku do přístavu Placentia (17 hodin). Dá se sem přiletět i z Evropy, ale častěji to bude s přestupem na kanadské pevnině. Pak ovšem si musíte pronajmout auto, s veřejnou dopravou se tu počítat opravdu nedá.

Jediná větší silnice, která má většinou tři pruhy (prostřední slouží pro předjíždění, přičemž se střídá přednost v obou směrech), spojuje Port aux Basques přímo s hlavním městem St. John’s. Měří úctyhodných 900 kilometrů a vlastně ji nemůžete minout, protože z ní odbočují všechny ostatní cesty. Za deset dní strávených na ostrově jsme podnikli takový rychlý průzkum a najezdili úctyhodných 2 800 kilometrů.

Co všechno jsme viděli?

St. John’s: Město barevných domků a bouřlivé historie

St. John’s je nejstarším místem s doloženým evropským osídlením od 15. a 16. století (oficiálně zabráno Anglií v roce 1583), což z něj dělá vůbec nejstarší město v Severní Americe.

Podle legendy doplul do zdejšího chráněného přístavu italský mořeplavec John Cabot přesně 24. června na svátek sv. Jana Křtitele, od něhož se odvíjí název města. Ačkoliv jde možná jen o legendu, název „Säo Joäo“ se poprvé objevuje na portugalské mapě již v roce 1519. Město fungovalo jako klíčové sezónní překladiště pro rybáře z Anglie, Francie, Portugalska a Baskicka. Bohaté zásoby tresek v oblasti Grand Banks sem lákaly stovky lodí a na začátku 17. století se objevili první stálí osadníci. Propojováním rybářských skladů, mol a přístřešků podél severní strany přístavu vznikla dnešní Water Street – nejstarší komerční ulice v Severní Americe. Pro milovníky historie dodejme, že bitva o Signal Hill v roce 1762 byla posledním střetnutím sedmileté války mezi Anglií a Francií v Severní Americe.

Hlavní město St. John’s s populací okolo 100 000 obyvatel má atmosféru, kterou jinde v Severní Americe nezažijete. Je to také jediné místo na ostrově, kde jsme v centru viděli pár vyšších kancelářských budov; zbytek tvoří, tak jako všude jinde na Newfoundlandu, malebné dřevěné domky. Po velkém požáru v roce 1892 byly v centru vybudovány typické viktoriánské domky, které lidé natřeli těmi nejodvážnějšími, zářivými barvami. Traduje se, že to rybáři dělali proto, aby v husté mlze bezpečně našli cestu domů (a možná i po pár sklenkách rumu).

Signal Hill a Quidi Vidi

Kopec tyčící se nad vjezdem do přístavu se nazývá Signal Hill. Právě odsud v roce 1901 přijal Guglielmo Marconi vůbec první bezdrátový transatlantický signál – z Anglie vyslané písmeno S v morseovce (tedy tři tečky). My jsme si kolem Signal Hill střihli zhruba osmikilometrový trek, přestože jsme si „užívali“ typického newfoundandského počasí: hustá mlha, ostrý vítr a teploty padající k pouhým devíti stupňům.

Pod kopcem jsme dorazili do rybářské vesničky Quidi Vidi (místními vyslovováno jako „Kity Vity“), která je dnes součástí města. Jde o jedno z nejstarších rybářských sídel v Severní Americe, jež dodnes vypadá jako odlehlá pobřežní osada s typickými barevnými dřevěnými moly a chatami (fishing stages) přitisknutými k divokým skalám. Stojí tu Mallard Cottage, jeden z nejstarších dochovaných dřevěných domů v Severní Americe postavený v letech 1820–1840. Srdcem vesnice je extrémně chráněný úzký přírodní kanál zvaný The Gut, který spojuje Atlantický oceán s vnitřním přístavem. Právě toto bezpečné útočiště sem už v 16. a 17. století lákalo první anglické a irské rybáře. Kanál zároveň propojuje přístav s jezerem Quidi Vidi Lake, kde se od roku 1818 koná nejstarší nepřetržitá sportovní událost v Severní Americe – vyhlášená Royal St. John’s Regatta.

Dnes je tato čtvrť známá také díky svému oceňovanému řemeslnému pivovaru sídlícímu v budově bývalé továrny na zpracování ryb. Jejich nejslavnějším produktem je Iceberg Beer – pivo vařené z čisté vody získávané z deset tisíc let starých ledovců, které každé jaro proplouvají kolem pobřeží. Své pobočky tu mají i giganti jako Molson Coors a Labatt, protože provincie Newfoundland a Labrador chrání místní trh přísným pravidlem: pivo prodávané v běžných obchodech (convenience stores) musí být uvařeno přímo na ostrově. Jiné značky a tvrdý alkohol seženete výhradně ve speciálních obchodech NLC Liquor Store.

Na vrcholek Signal Hill jsme se vraceli přes přístav a malebnou rybářskou čtvrť The Battery tvořenou barevnými dřevěnými domky doslova přilepenými na strmých skalních útesech. Právě tady začíná North Head Trail, který patří k nejkrásnějším městským túrám v Severní Americe. Z dřevěných chodníčků a upravených skalních říms přímo nad divokým mořským průlivem The Narrows, propojujícím velký přístav s otevřeným Atlantikem, kde se otevírají úchvatné výhledy na proplouvající lodě a obří útesy s majákem na protější straně. Dál trasa pokračuje sérií strmých dřevěných schodů až k parkovišti u ikonického symbolu města – Cabotově věži.

North Head Trail je přitom jen zlomkem slavné stezky East Coast Trail, které se táhne, jak název napovídá, po celém východním pobřeží v délce asi 270 km. My jsme prošli i pár dalších kousků, třeba v okolí Torbay nebo v provinčním parku La Manche k vyhlídce Doctors Cove.

Ikonický Cape Spear

Asi 10 kilometrů od St. John’s se nachází nejvýchodnější bod celé provincie – a pokud nepočítáme Grónsko – také nejvýchodnější bod celé Kanady a Severní Ameriky: Cape Spear. Když se postavíte na vyhlídkovou plošinu, otočíte se zády ke kontinentu a uvědomíte si, že před vámi jsou už jen tisíce kilometrů širého oceánu a pak rovnou Irsko.

Díky své poloze na 52°37′ západní délky je Cape Spear tak místem, kde uvidíte slunce jako vůbec první lidé na celém severoamerickém kontinentu. Na útesu stojí nejstarší dochovaný maják na ostrově – Cape Spear Lighthouse, postavený v roce 1836. Dnes funguje jako muzeum, které věrně přibližuje drsný a izolovaný život generací zdejších strážců v 19. století.

Cape Spear v sobě nese i stopy moderní historie, protože během druhé světové války mělo toto místo klíčový strategický význam. Spojenci zde vybudovali pobřežní dělostřeleckou baterii (Fort Cape Spear), která chránila vjezd do přístavu St. John’s a konvoje lodí před útoky německých ponorek (U-bootů). Dnes se tu můžete volně procházet mezi zbytky betonových bunkrů a podzemních chodeb.

Vnitrozemí a velkolepá show s lososy

Další větší města jako Conception Bay South nebo Mount Pearl leží nedaleko hlavního města, ale ničím zvláštním zaujmout nedokážou. Zhruba 20 tisíc obyvatel má Corner Brook na západním pobřeží, o něco menší je pak Grand Falls-Windsor ve vnitrozemí, zhruba uprostřed cesty ze západu na východ. Sám o sobě by běžného cestovatele asi nechal chladným, ovšem má jednu naprosto skvělou výjimku.

Městem Grand Falls-Windsor protéká Exploits River, nejdelší a největší řeka na ostrově, do které se od moře vracejí tisíce lososů za účelem tření. Jak už samotný název napovídá, v cestě jim stojí vodopády Grand Falls. I když mají výšku „jen“ kolem 15 metrů, v kombinaci s obrovským proudem tvořily pro divoké ryby neprostupnou bariéru. Právě proto zde musel vyrůst dlouhý rybí přechod (salmon ladder), který lososům pomáhá toto převýšení zdolat.

U tohoto přechodu vzniklo Salmonid Interpretation Centre – unikátní návštěvnické centrum a ekologický projekt zaměřený na výzkum a ochranu lososa obecného (atlantického). Je naprosto neuvěřitelné pozorovat, jak lososi s neuvěřitelnou silou skáčou proti proudu a překonávají výškový rozdíl pomocí systému postupných bazénků a kanálů. V podzemí centra navíc můžete přes obří okno sledovat divoké ryby v jejich přirozeném prostředí doslova tváří v tvář, jak odpočívají nebo bojují s proudem.

Před vybudováním rybích přechodů v Grand Falls a dále po proudu v Bishop’s Falls se lososi dál nikdy nedostali. Díky tomuto ekologickému projektu se jejich migrační trasa prodloužila o více než 200 kilometrů říčního systému, čímž se horní tok Exploits River proměnil v jedno z nejbohatších trdlišť lososa atlantického v celé Severní Americe. Po překonání vodopádů pokračují ryby dál proti proudu do jezera Beothuk Lake (historicky známého jako Red Indian Lake) a odtud se rozptylují do menších přítoků (jako jsou Victoria River, Buchans Brook nebo Lloyds River). Po vytření na štěrkovém dně se část dospělých lososů vrací zpět do moře a celý koloběh se příští rok opakuje.

Když už jsme byli v sousedním městečku Bishop’s Falls, museli jsme se zastavit u jedinečné technické památky. Jde o nejdelší příhradový most (trestle bridge) na východ od Québecu, kterému místní familiárně přezdívají „The Trussell“. Most se klene nad divokou řekou Exploits River v délce přibližně 282 metrů (927 stop) a postaven byl v letech 1900–1901 pro historickou newfoundlandskou železnici (Newfoundland Railway). V minulosti po něm projížděl legendární ostrovní expresní vlak zvaný „Newfie Bullet“. Ačkoliv byla železnice v roce 1988 zrušena, most se podařilo zachránit a dnes slouží jako klíčová součást turistické stezky Newfoundland T’Railway, která protíná ostrov v délce téměř 900 kilometrů.

Smutná československá stopa v srdci Newfoundlandu

Když se člověk ponoří do historie Newfoundlandu, narazí na jednom z nejnečekanějších míst také na českou stopu – byť velmi smutnou. Zdejší odlehlé mezinárodní letiště v Ganderu, které za studené války sloužilo jako klíčová technická zastávka pro lety mezi Evropou a Amerikou, se totiž 5. září 1967 stalo dějištěm obrovské tragédie. Právě tady tehdy krátce po natankování a během nočního vzletu na pravidelné lince z Prahy do Havany zřítil československý turbovrtulový letoun Iljušin Il-18D (s registrací OK-WAI). Stroj z dosud ne zcela vyjasněných příčin zavadil o dráty radiomajáku, ztratil výšku a v bahnitém terénu nedaleko dráhy explodoval. Při neštěstí tehdy zahynulo 35 lidí z řad posádky i cestujících. Místní obyvatelé z Ganderu však tehdy projevili neuvěřitelnou vlnu solidarity – okamžitě spěchali na pomoc do hlubokého bahna, pomáhali s vyprošťováním přeživších a dokonce dobrovolně darovali krev, což je pouto, na které se v tomto drsném konci světa nezapomíná ani po desítkách let. Ačkoliv od té doby uplynulo už mnoho let, na tuto černou chvíli v Ganderu dodnes nezapomněli. Přímo na místě tragédie a v místním muzeu vznikl tichý památník, který připomíná lidské životy vyhaslé v kanadské divočině. Pro našince je nesmírně dojemné zjistit, že i na tomto zapomenutém kousku světa, tisíce kilometrů od domova, má československá historie své důstojné a opečovávané místo.