Zimní Turecko: Mrazivá mystická Konya
Pokud pojedete do Turecka k moři, skončíte nejspíš někde na jižním pobřeží u Antalye. Pokud ovšem cestujete za krásami této obrovské země, musíte vidět Istanbul, Pamukkale a Kappadokii. Nám už z tohoto seznamu zbývá jen to poslední místo – Kappadokie. Většina turistů sem jezdí v létě, nejlepší období je jaro nebo podzim, ale my sem míříme uprostřed zimy. Napsala jsem si Ježíškovi o novou péřovku, tak ji tady otestuji. Protože neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení 😀.
V pátek večer jsme přiletěli do města Konya (s mezipřistáním na Istanbulském letišti Sebiha Gokcen) a přivítalo nás mrazivé počasí – teplota -6°C a sníh. V Praze bylo určitě o 12 stupňů tepleji. Ještě minulý týden tady byly stejné teploty jak u nás, ale rychle se tu ochladilo. Vypadá to opravdu na zkoušku odolnosti a vybavení. Turecko je tak obrovské, že se vyplatí létat i ve vnitrostátním měřítku. A také to tak hodně lidí dělá. Takže z Istanbulu do Konyi jsme letěli plným airbusem A320, stejným jako při letu z Prahy. Klasické aerolinky Tukish Airlines zde doplňuje nízkonákladovka Pegasus. Přestože název Konya bude znát v Česku málokdo, je to město s 3/4 milionem obyvatel a dlouhou tradicí. Nejznámější je dnes v celém Turecku jako místo působení Rúmího, súfijského mystika z Persie, kterému se zde říká Mevlana. Kolem jeho hrobu vznikl súfijský klášter, kde mniši meditují i prostřednictvím tance, který je známý jako tančící derviši. Dnes je tu velmi navštěvované Muzeum Mevlana, prý bylo v roce 2017 nejnavštěvovanější v celém Turecku, a to je co říct.
Probudili jsme se do velmi mrazivého rána, v -10°C byly ulice skoro vylidněné, kdo musel vystrčit nos z domu, byl důkladně zachmlán. Postupně se ale oteplovalo, tak v poledne ukazoval teploměr už jen -3°C. Na moc velké procházky po ulicích to nebylo, tak jsme zasedli na pravý turecký čaj i pravou tureckou kávu. Muzeum Mevlana bylo zajímavé, a dokonce se tu objevili i další turisté – skupina z Číny a druhá z Indie. Nevím, co pro ně představoval mystik z 13. století, že sem vedly jejich kroky v tomto mrazivém počasí. Pro nás byla Konya jen vstupním letištěm do Kappadokie, pro jsme museli pokračovat autobusem (skvělé turecké autobusy jsou na samostatné téma, takže někdy jindy 😀)dál na východ. Další dva dny strávíme v okolí města Nevšehir.
Tentokrát nás okolnosti donutili, abychom si zajistili ubytování už z domu a nesháněli ho až na místě. V Nevšehiru jsme měli problém najít podle navigace objednaný hotel. Opravdu jsme bloudili. Ptala jsem se mladíků, jestli neznají adresu (čekala jsem, že by mohli umět trochu anglicky, protože jinak se tu s angličtinou nechytáme), ale odpovídali stejně – pomalu, jasně a turecky. Ještě že gesta a tón řeči jsou mezinárodní. V místě, kam nás dohnala navigace, jsem oslovila dva muže, kteří vyšli před čajovnu. Po mnoha diskuzích a telefonování nás naložili do stařičkého auta a odvezli nás k jinému hotelu, kde jim konečně poradili. Po dalších deseti minutách jízdy v pomalé koloně nás naši zachránci vyložili před hotelem. Díky bohu za ochotné lidí. Teď bydlíme v krásně vytopeném pokoji, po skvělé večeři a vařící sprše se připravujeme na zítra – celý den budeme v přírodě.
