Kyperský sever: Kde gotické katedrály nosí minarety a osli vybírají mýto

Severní Kypr je pro cestovatele mého ražení (čti: s šedivějícími vlasy a slabostí pro rozpadající se památky) naprostý ráj. Je to místo, kde se čas tak trochu zasekl v osmdesátkách, a kde historie není jen v muzeu, ale zakopáváš o ni na každém kroku.

Kyrenia (Girne)

Naše cesta logicky začíná v Girne, kterému my staromilci raději říkáme řecky Kyrenia. Když se ráno procházíš kolem starého přístavu v nádherné přírodní zátoce, cítíš ve vzduchu sůl a vůni čerstvé kávy z malých kaváren, které se tísní v bývalých benátských skladech obilí.  Hrad v Girne je fascinující monstrum z kamene, které jako by vyrůstalo přímo z mořské hladiny. Jeho dnešní podoba je výsledkem staletí trvající architektonické recese, kdy si každá nová mocnost přistavěla to své. Pevnost byla původně postavena Byzantinci v 7. století,  ve 12. století ji výrazně rozšířili Lusignanové a pak dostala svou finální, robustní tvář od Benátčanů. Ti se tak báli osmanské invaze, že původní štíhlé věže obestavěli masivními kruhovými bastiony, které měly pohltit nárazy dělových koulí. Výsledek je unikátní – uvnitř mohutných benátských hradeb se stále skrývají jemnější gotické linie původního královského paláce.

Když projdeš hlavní branou, ocitneš se na obrovském nádvoří, které působí překvapivě klidně v porovnání s rušným přístavem venku. Rozhodně doporučuji vystoupat na široké hradby a obejít hrad po celém jeho obvodu. Z jedné strany pod sebou uvidíš hloubku průzračného moře, které se tříští o skálu, a z druhé strany máš jako na dlani celý historický přístav s jeho rybářskými čluny a jachtami. Právě z hradeb je nejlépe vidět, jak strategicky byl hrad postaven – kdo ovládal tuto pevnost, ovládal celý severní obchod ve Středomoří.

Nejsilnějším zážitkem je ale místní Muzeum vraku lodi. Leží tam zbytky řecké obchodní lodi ze 4. století př. n. l., kterou podmořští archeologové objevili v 60. letech 20 století. Loď byla naložena více než čtyřmi stovkami amfor s vínem z Rhodu a tunami mandlí, které se v trupu zachovaly v neuvěřitelném stavu díky vrstvě bahna a písku. Když stojíš v té zatemněné místnosti hradu a díváš se na původní borovicové dřevo, které pamatovalo Alexandra Velikého, a přečkalo dva tisíce let pod hladinou, běhá ti mráz po zádech. Kromě již zmíněného vraku antické lodi je tu malá byzantská kaple svatého Jiří, která byla původně postavena mimo hradby, ale Benátčané ji při rozšiřování opevnění prostě „spolkli“ dovnitř. Je to zvláštní pocit, najít jemnou sakrální stavbu uvězněnou v útrobách vojenské mašinérie. 

St. Hilarion Castle

Jakmile se nabažíte přístavního ruchu, musíte zamířit vzhůru do kopců k hradu St. Hilarion. Není to jen obyčejná zřícenina, je to architektonický labyrint, který doslova srůstá s vápencovým masivem pohoří Beşparmak. Hrad byl původně postaven jako byzantský klášter v 10. století, pojmenovaný po poustevníku Hilarinovi, který údajně vyhnal z okolních hor démony.  S postupem času byl přestavěn na mocnou pevnost, která měla chránit severní pobřeží před arabskými nájezdy a později sloužila jako letní sídlo lusignanských králů. Za své rozšíření a současnou podobu vděčí především Janu I. z Lusignanu, který z něj v průběhu 13. století vybudoval nedobytnou pevnost a zároveň luxusní královské sídlo. Hrad je rozdělen do tří úrovní a věřte mi, že chcete vidět i tu nejvyšší. Zatímco spodní část sloužila vojákům a koním, střední patro vás zavede do světa aristokracie. Královské apartmány s gotickými okny působí jako kulisy z příběhů o rytířích a dracích.  Najdete tu „Královnino okno“ – elegantní gotický oblouk, ze kterého je výhled na pobřeží tak neskutečný, že zapomenete i na ten prudký výstup. Pokud vám zbude dech, vystoupejte až k věži prince Jana ve výšce 732 metrů. Váže se k ní temná legenda o princi, který odtud ze strachu ze zrady nechal svrhnout své věrné strážce. Když tam stojíte a vítr vám rve slova od úst, ta hloubka pod vámi vám vyrazí dech.

Bellapais Abbey

Jen o pár kilometrů dál, ve vesničce Bellapais, najdete stejnojmenné opatství. Je to nejčistší ukázka gotiky v celém Středomoří pocházející z 12. století. Opatství bylo založeno augustiniánskými mnichy kolem roku 1200 po jejich útěku z Jeruzaléma po jeho dobytí Saladinem. Za vlády Lusignanů bylo opatství významně rozšířeno a dosáhlo vrcholu své slávy ve 13. století. Většina dnešních ruin pochází právě z tohoto období. Navzdory staletím válek, zemětřesení a zanedbávání si opatství zachovalo pozoruhodnou část své původní krásy a architektonické elegance. Slunce proniká skrz prázdné okenní rámy vytváří fascinující hru světla a stínu. Nejzachovalejší částí jopatství je refektář (jídelna mnichů) s nádhernou gotickou klenbou, která dodnes slouží jako koncertní síň s výjimečnou akustikou. Zřícenina kláštera je obklopena horami, cypřiši, palmami, pomerančovníky a olivami, díky čemuž nabízí nádherný výhled na vzdálené moře i na celou Kyrenii.  

Famagusta (Gazimağusa)

Masivní benátské hradby, které kdysi odolávaly osmanským dělům, dnes chrání historické jádro plné trosek středověkých kostelů. Největší kuriozitou je katedrála svatého Mikuláše, dnes mešita Laly Mustafy Paši. Pohled na čistou francouzskou gotiku, ze které vyrůstá muslimský minaret a jejíž podlahu pokrývají orientální koberce, je nejlepším důkazem toho, jak se zde dějiny přelévaly jedna přes druhou. Je to Severní Kypr v kostce.

Benátské hradby ve Famagustě nejsou jen obyčejnou zdí, je to jeden z nejúžasnějších fortifikačních systémů na světě, který městu vtiskl jeho nezaměnitelný charakter „vězení v čase“. Když po nich kráčíte, uvědomíte si, že jsou místy až patnáct metrů široké a osm metrů vysoké, což z Famagusty ve své době dělalo prakticky nedobytnou pevnost. Benátčané je v 16. století vybudovali s neuvěřitelnou precizností, aby město ochránili před sílící osmanskou hrozbou, a i když nakonec po dlouhém obléhání padly, jejich masivnost bere dech i po pěti stech letech.

Nejzajímavější částí je bezpochyby Mořská brána (Porta del Mare), která vás přivítá ikonickým okřídleným lvem svatého Marka, symbolu Benátské republiky. Je to místo, kde se historie potkává s mořskou hladinou, a pokud máte rádi detaily, všimněte si, jak jsou kameny opracované tak, aby odolaly nejen nepřátelským koulím, ale i neustálé erozi slaného vzduchu. Pokud se vydáte na procházku po horním ochozu hradeb, naskytne se vám pohled, který jinde nezažijete. Na jedné straně pod sebou vidíte labyrint uliček starého města s věžemi mešit a troskami kostelů, a na straně druhé nekonečné moře a přístavní jeřáby.

Nesmíte minout ani tzv. Othellův hrad, tedy citadelu, která hlídá vstup do přístavu. Nad jejím hlavním vchodem opět uvidíte mramorový reliéf okřídleného lva. Benátčané sice pevnost nevystavěli, ale zásadně změnily její vzhled. Původní čtvercové věže hradu nahradili kruhovými věžemi pro umístění modernějšího dělostřelectva. Legenda praví, že právě sem umístil William Shakespeare děj své slavné tragédie o žárlivém mouřenínovi. Podle ní benátský velitel Othello, který byl vyslán na Kypr, aby ostrov bránil před Turky, ze žárlivosti uškrtil svou manželku Desdemonu. I když je to historicky sporné, ta atmosféra vlhkých kamenných chodeb vás o tom přesvědčí. 

Na druhé straně hradeb najdeme Bastion Rivettina (známý také jako brána Land Gate). Právě tady se odehrávaly ty nejtvrdší boje během osmanského obléhání v letech 1570 až 1571. Je fascinující si představit, že tyhle zdi byly svědky konce jedné éry křesťanského Středomoří. Dodnes jsou v kamenech patrné rýhy a stopy po dělostřeleckých koulích, které tu zůstaly jako jizvy z dob, kdy se rozhodovalo o osudu celého ostrova. Po téměř ročním obléhání se poslední obránci vzdali. Lala Mustafa Paša po kapitulaci porušil sliby, zmasakroval obránce a velitele Marca Antonia Bragadina nechal stáhnout z kůže, čímž si Osmané zajistili kontrolu nad celým ostrovem na další staletí.

Z hradeb se ti naskytne ještě jeden zajímavý pohled. Kostel svatého Jiří Řeckého (St. George of the Greeks) je jednou z nejpůsobivějších ruin v celém Středomoří. Kdysi to byla monumentální katedrála, která měla konkurovat katolickému kostelu svatému Mikuláši, ale dnes z ní zbylo jen torzo. Střecha dávno zmizela, a tak se díváš na obnažené lomené oblouky přímo proti sytě modré kyperské obloze. Fascinující je, že na některých stěnách v apsidě jsou stále patrné zbytky původních byzantských fresek, které zázrakem přečkaly staletí dešťů i osmanské ostřelování. Je to místo, které v sobě nese obrovskou tichou důstojnost a je ideální pro ty momenty, kdy chceš jen tak stát a nechat na sebe působit váhu staletí.

Cukrárna Petek je instituce, kterou zná na severu úplně každý. Je to místo, kde se zastavil čas v tom nejlepším slova smyslu. Jakmile vstoupíte dovnitř, obklopí vás vůně růžové vody, pražených pistácií a silné turecké kávy. Interiér připomíná spíše malé muzeum než obyčejnou kavárnu – všude kolem jsou starožitné hodiny, keramika a mosazné nádobí. Je to ten typ podniku, kde cítíte úctu k tradici a kde vás personál obslouží s grácií. Dejte si jejich baklavu a pozorujte ruch na náměstí.

Na jižním předměstí Famagusty najdete něco těžko uvěřitelného. Čtvrť Varosha (Maraş) patřila k nejluxusnějším plážovým resortům v celém Středomoří. Po turecké invazi v roce 1974 byla tato oblast uzavřena a zůstala opuštěná jako město zamrzlé v čase více než 45 let. Návštěvu rozpadajících se luxusních hotelů sice popisuje kdejaký influencer, ale na plotech jsme našli varování před vstupem a focením. Prý je už znovu otevřená…

Salamis

Historie Salamis je v podstatě historií antického světa v kostce, plná vzestupů k nepředstavitelnému bohatství i pádů do zapomnění pod nánosem písku. Podle legendy město založil Teukros, hrdina trojské války, který se nemohl vrátit domů, a tak na kyperském břehu vybudoval nové království. Během staletí se Salamis stala nejdůležitějším a největším městem celého ostrova, skutečným obchodním uzlem, kde se potkával vliv Řecka, Egypta a Persie.

Největší rozkvět však město zažilo v dobách římských, a právě z této éry pochází většina toho, co tam dnes obdivujeme. Římané Salamis milovali a proměnili ji v přepychovou metropoli s dlážděnými ulicemi, monumentálním amfiteátrem pro patnáct tisíc diváků a rozsáhlými lázněmi, které měly podlahové vytápění a stěny zdobené mozaikami. Když se dnes procházíte mezi zbytky sloupoví tamního gymnasia, uvědomte si, že tohle bylo centrum společenského života, kde se nejen cvičilo, ale i filozofovalo a uzavíraly se klíčové politické obchody. A pak jsou tu ty latríny, které se nacházejí hned u gymnasia. Možná to zní úsměvně, ale pro nás, milovníky historie, je to fascinující ukázka římské praktičnosti a společenského života. Jde o velkou půlkruhovou místnost s mramorovými sedadly, kde vedle sebe mohlo sedět až 44 lidí najednou. Římané neměli naše moderní zábrany; toalety byly místem, kde se probírala politika, drby z trhu nebo nejnovější zprávy z Říma. Pod sedadly neustále protékala čerstvá voda, která splachovala nečistoty do propracovaného kanalizačního systému ústícího do moře. Před sedadly byl navíc žlábek s čistou vodou, kde se namáčely houbičky na holi, které sloužily místo toaletního papíru. Je to neuvěřitelný důkaz toho, že zatímco zbytek světa žil v hliněných chýších, v Salamis si lidé užívali hygienický standard, který se do Evropy vrátil až o patnáct století později.

Dramatický zlom přišel ve 4. století, kdy město zasáhla série ničivých zemětřesení, po kterých část Salamis dokonce zmizela pod hladinou moře (mimochodem, pokud si vezmete šnorchl, kusy antických zdí můžete vidět i dnes pod vodou). Císař Konstantin sice město nechal obnovit pod jménem Constantia, ale jeho sláva už nikdy nedosáhla původní velikosti. Konečnou ránu mu zasadili arabští nájezdníci v 7. století, po jejichž útocích zbylí obyvatelé město definitivně opustili a přestěhovali se do nedaleké, lépe bránitelné Famagusty.

Na Salamis je unikátní to, že po jejím opuštění ji na stovky let „zakonzervovaly“ písečné duny a nánosy řeky Pedieos. Teprve moderní vykopávky v polovině minulého století odhalily světu tuto kyperskou Pompeje v celé jejich kráse. Když tam stojíte dnes, fascinuje vás ten kontrast mezi kdysi kypícím velkoměstem a dnešním tichem, které přerušuje jen šumění nedalekého moře a cvrkání cikád. Je to místo, kde historie netleje v muzeu, ale dýchá přímo pod vašima nohama. Pokud vás zajímá historie, Salamis vás dostane na 100%.

Poloostrova Karpas

Když už máte dost historie, jeďte až na úplný konec poloostrova Karpas. Tady končí asfalt a začíná svoboda. Ve vesnici Dipkarpaz uvidíte unikátní obraz: pravoslavný kostel a mešita stojí kousek od sebe a v kavárnách spolu staříci obou vyznání pijí čaj.

Cesta pokračuje k mysu Zafer Burnu, na samotnou špičku ostrova k poslední skále Kypru. Tady končí veškerý spěch. Silnice se klikatí mezi jalovci a olivovníky a končí u kláštera Apostolos Andreas (apošlola Ondřeje) na stejnojmném mysu. Zlatá pláž pod klášterem je pak už jen třešničkou na dortu, kde kilometry jemného písku patří jen tobě a želvám, které sem připlouvají klást vejce.

Skutečný konec ostrova leží ještě o pár kilometrů dál na severovýchod. Cesta tě dovede až k mysu Zafer Burnu, což je ta pověstná poslední skála Kypru. Zde končí veškerá pevnina a před tebou je už jen nekonečná modř Středozemního moře směrem k syrským břehům. Je to větrné, syrové místo, kde se tříští vlny o ostré útesy a kde máš pocit, že jsi dosáhl okraje světa. Právě tady narazíte na „státní úředníky“ poloostrova – divoké osly. Jsou nesmírně chytří, zastaví vám cestu a neuhnou, dokud nedostanou mýtné v podobě mrkve nebo jablka.. Jsou to potomci zvířat, která tu zemědělci nechali po roce 1974 napospas osudu. Dnes jich tu žijí stovky.