Lýkijská stezka: pěší putování největším muzeem pod širým nebem

15/02/2026 Karin Šubrtová

Kde se moře potkává s mýty

Turecko není jen zemí all-inclusive resortů a přeplněných pláží turecké riviéry. Existuje i cesta, na níž si ranní kávu vychutnáte s výhledem na 2 500 let staré skalní hrobky a kde jediným zvukem je cinkání zvonců kozích stád a vlastní kroky na vápencové suti. Lýkijská stezka (Likya Yolu, Lycian Way) není jen obyčejný trek. Je to více než 500 kilometrů dlouhá nit, která propojuje tyrkysové pobřeží Středozemního moře s prachem zaniklých civilizací. S batohem na zádech zde neprocházíte pouze krajinou, ale i vrstvami času. Právem patří k nejkrásnějším dálkovým trasám na světě.

Svobodomyslná Lýkie

Lýkie byla ve starověku skutečným unikátem. Zatímco okolní svět se podřizoval samovládcům, zdejší města vytvořila Lýkijský svaz – první demokratickou federaci na světě, jíž se později inspirovali i tvůrci americké ústavy. Lýkijci byli hrdým národem s vlastním jazykem a písmem. Své mrtvé neukládali do země, ale do skal, co nejblíže k nebi, aby jejich duše mohly snáze vzlétnout. Jejich dějiny jsou směsicí řeckých vlivů, perských válek a římského rozkvětu; dnes je poznáváme už jen prostřednictvím památek vytesaných do kamene.

Sen Kate Clow

Ačkoli samotné stezky mají tisíce let, jako ucelená trasa existuje Lýkijská stezka teprve od roku 1999. Jejím duchovním rodičem je britská nadšenkyně Kate Clow, která roky mapovala staré pastevecké stezky a římské silnice. Jejím cílem bylo zachránit kulturní dědictví oblasti před postupující výstavbou a ukázat, že Turecko se nejlépe poznává pomalu. Díky jejímu úsilí dnes můžeme sledovat červenobílé značení vedoucí od Fethiye až k Antalyi.

Celou trasu lze projít zhruba za měsíc, nebo ji rozdělit do několika etap. My jsme poprvé vyrazili o Vánocích 2021 a během pěti dnů ušli asi 65 kilometrů z Kemeru do Andrasanu. Letos jsme se rozhodli pokračovat z opačné strany, tedy od západu k východu. Tradičně se totiž uvádí, že stezka začíná ve Fethiye, i když ji lze absolvovat v obou směrech. Tentokrát jsme ušli přibližně 180 kilometrů do města Kaş a máme tak hotovo zhruba polovinu trasy. Z vlastní zkušenosti můžu doporučit následující místa…

Místa, která jsme prošli a můžeme doporučit:

📍Fethiye: Brána do světa Lýků

Fethiye, postavená na místě starověkého města Telmessos, je ideálním výchozím bodem. Historie zde sahá až do 5. století př. n. l. Dominantou města jsou do skal vytesané hrobky, z nichž nejznámější je Amyntasova hrobka s monumentálními iónskými sloupy. Kromě hrobek zde najdete i zbytky helénistického divadla přímo u přístavu. Město bylo v roce 1958 téměř zničeno zemětřesením, ale antické památky vytesané do skal přežily téměř bez úhony.

📍Kayaköy: Město duchů

Jen kousek od Fethiye leží mrazivě krásné Kayaköy (antický Levissi). Historie tohoto místa je spíše moderní tragédií – město bylo opuštěno ve 20. letech 20. století v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem po rozpadu Osmanské říše. Před první světovou válkou bylo Levissi prosperujícím městem. Žilo zde kolem 10 000 až 20 000 obyvatel, převážně pravoslavných Řeků. Zatímco Turci žili v údolí a věnovali se zemědělství, Řekové obývali skalnatý svah a byli to vyhlášení řemeslníci a obchodníci. Po odchodu Řeků zůstaly domu opuštěné, takže dnes zde chátrá na pět set kamenných domů a dva velké kostely, které pomalu pohlcuje příroda. Poslední ránu městu zasadilo velké zemětřesení v roce 1957, které poškodilo střechy a konstrukce domů. Dnes je Kayaköy „skanzenem opuštěnosti“, vládne hrobové ticho, které jen občas přeruší vítr nebo cinkání kozích zvonců. Za to je opravdovým rájem pro fotografy…

📍 Pydnae: Zapomenutá pevnost

Pydnae (nebo Pydnai) byla strategická námořní základna a pevnost chránící západní konec pláže Patara. Dodnes jsou zde k vidění působivé obranné hradby s několika věžemi, které jsou v překvapivě dobrém stavu. Je to místo pro ty, kteří chtějí zažít antiku bez davů turistů, místu vládne jen divoká příroda. Hradby jsou postaveny technikou suchého zdiva, kde do sebe obrovské kamenné bloky zapadají s neuvěřitelnou přesností. Doporučuji prohlédnout si dochované části a vrátit se zpět k silnici. Trasa stezky se tu velmi protahuje, aby trefila jediný most za pevností, a je špatně značená, takže budete určitě dlouho bloudit v šáší.

📍 Xanthos: Hrdinné hlavní město

Xanthos byl kdysi hlavním městem Lýkijské konfederace a je zapsán na seznamu UNESCO, přestože zde k vidění moc není. Historie města je plná vzdoru – obyvatelé se dvakrát raději rozhodli pro hromadnou sebevraždu, než aby se vzdali dobyvatelům (Peršanům a později Římanům). Nejpůsobivější jsou zde pilířové hrobky. Na rozdíl od těch tesaných do skal jde o vysoké monolity s pohřební komorou na vrcholu. Ovšem největší hrobka zvaná „Památník Néreidek“ tu už nenajdete. Celý je přestěhovaný do Britského muzea v Londýně, kde tvoří jednou z hlavních expozic. Uvidíte zde ovšem velké římské divadlo a zbytky byzantské baziliky s nádhernými mozaikovými podlahami. Na místě se nachází tzv. Xanthoský obelisk (Xanthian Stele). Není to jen sloup, ale náhrobek pokrytý nejdelším dochovaným nápisem v lýkijštině, který dodnes pomáhá lingvistům luštit tento zaniklý jazyk.

📍 Patara: Kolébka demokracie a svatého Mikuláše

Pokud byl Xanthos duší Lýkie, Patara byla její pýchou. Jako jeden z nejdůležitějších přístavů Středomoří bohatla z obchodu a námořní dopravy. Přístav byl v průběhu staletí zanesen pískem, což sice město zahubilo, ale zároveň dokonale zakonzervovalo. 18 km dlouhá pláž jednou z nejdelších a nejkrásnějších písečných pláží v Turecku. Nabízí jemný bílý písek, duny a čistou vodu, přičemž je chráněnou oblastí pro želvy karety obecné, což omezuje noční přístup a výstavbu. Město podle legend ji založil Patarus, syn boha Apollóna a byla proslulá svou věštírnou Apollóna, která se vyrovnala té v Delfách. V křesťanské éře se pak stala rodištěm svatého Mikuláše, což z ní činí významné poutní místo. Dnes patří mezi památky chráněné UNESCO.

Byla také místem, kde se scházel lýkijský parlament v budově Bouleuterion, který pojme až 1000 zástupců a byla nedávno krásně zrekonstruována. Můžeme to dokonce považovat za první parlament světa. Zástupci měst se zde scházeli a hlasovali podle velikosti svého města (větší města měla 3 hlasy, menší 1), což je princip, který dodnes využívá například Evropská unie nebo USA.

Může se zde procházet mezi dochovanými a opravenými architektonickými skvosty:

Vítězný oblouk Modesta: Monumentální brána, která vás přivítá při vstupu do města.
Amfiteátr: Jeden z největších amfiteátrů v Anatolii s kapacitou více než 6000 míst. Vchod do amfiteátru se liší od typických římských divadel. Nemá klenutý vchod, takže je příkladem přechodu helénistické tradice do římské architektury.
Hlavní třída: Dlážděná ulice lemovaná sloupořadím, která kdysi kypěla obchodem.
Maják: Patara se pyšní jedním z nejstarších dochovaných majáků na světě. Bronzový nápis uvádí, že maják nechal postavit římský císař Nero mezi lety 64 a 65 n. l. Maják byl vysoký jako pětipatrový bytový dům.

📍Delikkemer: Inženýrský zázrak starověku

Akvadukt Delikkemer nedaleko Patary je místem, které vás donutí smeknout před umem starověkých inženýrů. Nejde o klasický obloukový most, ale o unikátní sifonový systém, který musel překonat hluboké údolí. Hlavní zajímavostí je stěna postavená z obrovských kamenných bloků, které do sebe zapadají s milimetrovou přesností pomocí systému „pero a drážka“. Každý blok má uprostřed vyvrtaný otvor, čímž vzniklo neuvěřitelně pevné kamenné potrubí schopné odolat vysokému tlaku vody. Trasa Lýkijské stezky vede přímo po vrcholu této stavby, takže si uvědomíte, že i před dvěma tisíci lety dokázali lidé zkrotit přírodu bez moderní techniky. Fascinující zážitek.

Technické řešení v Delikkemeru je v podstatě „high-tech“ starověku. Zatímco většina římských akvaduktů fungovala na principu mírného, stálého sklonu (voda prostě tekla z kopce), tady museli inženýři překonat 15 metrů hlubokou a 200 metrů širokou propadlinu. Použili k tomu systém obráceného sifonu:

Kamenné potrubí místo olova: V té době se pro tlakové potrubí běžně používalo olovo nebo pálená hlína. Tady ale byl tlak tak velký, že by to tyto materiály nevydržely. Inženýři proto vytesali roury přímo do masivních bloků vápence. Každý kvádr má uprostřed otvor o průměru asi 28 cm.
Systém „pero a drážka“: Aby roury u sebe držely a nevyletěly tlakem ven, jsou do sebe zaklesnuty. Každý kámen má na jedné straně vypouklý prstenec (pero) a na druhé prohlubeň (drážku). To zajišťovalo dokonalou stabilitu proti bočním posunům.
Geniální těsnění: Spáry mezi kameny byly utěsněny speciální směsí hašeného vápna a olivového oleje. Tato směs časem ztvrdla na kámen, ale zároveň zůstala mírně pružná, aby odolala teplotním změnám. Navíc se věří, že se do spojů přidávala koudel nebo přírodní pryskyřice.

Dodnes je neuvěřitelné, že tyto spoje drží pohromadě vlastní vahou a přesností řezu, i když tudy voda už dávno neteče. Původní systém měřil přibližně 22,5 km a přiváděl vodu z pramenů poblíž vesnice İslamlar. Samotná viditelná část sifonu Delikkemer je asi 200 metrů dlouhá a 12 metrů vysoká.

📍 Horský Phellos a přístavní Antiphellos: dvě města v protikladu

Phellos je místo, kde se zastavil čas. Toto město nebylo postaveno pro pohodlí, ale pro obranu. Nachází se na strmém hřebeni ve výšce téměř 1 000 metrů a nabízí jeden z nejkrásnějších panoramatických výhledů na celé lýkijské pobřeží. Na rozdíl od pobřeží je Phellos syrový – najdete zde desítky monumentálních sarkofágů, které jsou rozesety volně v krajině a rychle zarůstají divokou vegetací. Město vzniklo v 6. – 7. století před naším letopočtem a bylo obklopeno hradbami. Po archeologickém výzkumu velmi rychle opět zarostlo, takže z něj můžete vidět jen zbytky nekropole s lýkijskými hrobkami a pozůstatky. Zbytek hrdého města s agorou je dnes nedostupný.

Na pobřeží vznikl původně jen malý přístav pro Phellos, dostal tak jméno Antiphellos. Postupně přerostl svého hoského bratra a předčil ho v malebnosti a pohodlí. Protože Antiphellos žil z obchodu s řeckými ostrovy, nechal si postavit nádherné helénistické divadlo, jedno z mála v Turecku, které směřuje přímo na moře. Celý urbanismus města s agorou a chrámy už plně odpovídal řeckým standardům. Současné město Kaş stojí na jeho základech. Je to jedno z nejmalebnějších městeček na trase, kde se historické památky mísí s kavárenským životem.

📍 Myra: Skalní nekropole a historie Vánoc

Myra (dnešní Demre) je fascinující svými skalními hrobkami vytesanými do strmé stěny, které vypadají jako malé domky pro mrtvé. Hned vedle se nachází obrovské římské divadlo. Jeho význam potvrzuje zápis mezi památky pod ochranu UNESCO. Pár minut cesty odtud v centru současného Demre stojí kostel svatého Mikuláše, který tu působil jako biskup a kde byl tento světec původně pohřben. V jižní lodi kostela se nachází poškozený mramorový sarkofág, ve kterém byl světec skutečně pohřben. Horní deska je rozbitá – to je památka na italské námořníky z Bari, kteří v roce 1087 kosti ukradli a odvezli. Interiér kostela zdobí nádherné cykly fresek ze života svatého Mikuláše a výjevy z Bible. Na podlaze se nachází vzácné byzantské mozaiky zvané opus sectile – barevné geometrické mozaiky z mramoru, které jsou v tomto regionu velmi vzácné v takovém rozsahu. I když dnes funguje jako muzeum, je stále považován za jedno z nejsvětějších míst pro pravoslavné křesťany, kteří sem jezdí z celého světa. N

📍 Olympos: Město pirátů v džungli

Olympos je jedním z nejromantičtějších míst na stezce. Zříceniny tohoto kdysi mocného člena Lýkijské konfederace jsou dnes pohlceny bujnou vegetací, oleandry a divokými fíkovníky podél ledového potoka, který ústí přímo na pláž. Procházka vás zavede k monumentální bráně římského chrámu, zbytkům lázní a sarkofágům, které vykukují z hustého křoví. Nejznámější je sarkofág kapitána Eudema, na kterém je vytesán reliéf lodi – jasný odkaz na námořní minulost města. Olympos byl ve 2. století př. n. l. obávaným doupětem kilických pirátů. Jejich vůdce Zenicetes zde dokonce nechal vybudovat pevnost a ovládal odtud námořní cesty. Pirátskou éru ukončili až Římané, kteří město dobyli a začlenili do své říše. Později zde vzkvétalo křesťanství, což dokazují zbytky byzantských bazilik.

📍 Chiméra (Yanartaş): Věčný oheň

Kousek nad Olympem se nachází magické místo Yanartaş. Ze země zde díky unikátnímu geologickému složení (únik metanu) vyvěrají přirozené plameny, které hoří už tisíce let. Ve starověku toto místo dalo vzniknout legendě o Chiméře – příšeře s lví hlavou, kozím tělem a hadím ocasem. Ve starověku sloužily tyto ohně námořníkům jako přirozený maják pro navigaci k pobřeží.

📍Phaselis: Elegantní přístav provoněný borovicemi

Phaselis je mezi ostatními městy na Lýkijské stezce naprostým unikátem. Zatímco ostatní města byla hrdě lýkijská, Phaselis byl od počátku čistokrevnou řeckou kolonií, kterou založili osadníci z Rhodu. Tato starověká elegantní kolonie leží na poloostrově se třemi přírodními přístavy (Severní, Vojenský a Jižní) a to z něj udělalo nejdůležitější obchodní uzel mezi Řeckem, Egyptem a Fénicií. Vyváželi hlavně růžový olej, parfémy a cedrové dřevo z okolních lesů.

Pokud bychom měli město k něčemu přirovnat, je to „antické Monako“ – bohatý, luxusní přístav, který si žil vlastním životem a na lýkijské vnitrozemí se díval trochu spatra. V Phaselisu se údajně nacházel chrám Athény, kde byl uložen kopí hrdiny Achilla. Phaselis byl prostě město, které si potrpělo na legendy a prestiž.

Město bylo tak prestižní, že když k němu dorazil Alexandr Veliký, obyvatelé mu nekladli odpor, ale uvítali ho jako celebritu se zlatými věnci. Alexandr si město tak zamiloval, že v něm strávil celou zimu (údajně tu i „pařil“ a relaxoval před dalším tažením). Město vzkvétalo i za Římanů, navštívil ho i císař Hadrián, ale později ho začali trápit piráti a malárie z okolních bažin, až bylo v 13. století definitivně opuštěno.

Phaselis je dnes jedním z nejfotogeničtějších míst, protože ruiny leží přímo v borovicovém lese, který sahá až k moři.

Hadriánova brána: Postavená na počest návštěvy císaře Hadriána v roce 129 n. l. Je to monumentální vstup do města z jižního přístavu.
Hlavní třída (Průplav): Neuvěřitelně široká (24 metrů!) dlážděná ulice, která spojuje Severní a Jižní přístav. Po stranách uvidíš zbytky obchodů, lázní a veřejných záchodků (latrin).
Akvadukt: Jeden z nejdelších a nejzachovalejších v Turecku. Přiváděl čerstvou vodu z hor přímo do centra města.
Divadlo: Malé, ale velmi intimní divadlo vytesané do svahu s výhledem na moře a horu Tahtalı (antický Olympos).
Koupání v historii: Tohle je největší tahák – můžeš se koupat v mělkých vodách starověkých přístavů přímo mezi potopenými kamennými bloky a moly.