Indie pod srpem a kladivem (a s křížem)

Zažila jsem dobu, kde štíty domů a továren byly polepeny komunistickýmmi hesly a nápisy o smrti všech imperialistů. Jména jako Marx, Engels a Lenin byla stále přítomna. Rudá komunistická vlajka se srpem a kladivem vlála na každém rohu a při každé příležitosti. Jsem ráda, že je tahle doba za námi…O to víc mě překvapilo, když jsem v indické Kérale objevila stejné vlajky na zastávkách autobusů, na stromech i spolu s rudými fáborky natažené v ulicích městeček. Prostě – Kérala je komunistická. Komunisté zde vyhrávají demokratické volby zhruba od roku 1957.

Jo, a abych nezapomněla – největší hrdina je zde Che Guevara.

Kérala je jedním z 29 indických svazových států. Každý ze států má vlastní autonomní vládu, která vzniká podle výsledků regionálních voleb. A zde v Kérale většinou vítězí Komunistická strana Indie (Marxistická) s často viditelnou zkratkou CPI (M). -komunisté v Kérale se neprojevují zákazem politických svobod ani omezováním soukromého vlastnictví. S hlavní myšlenou rovnosti všech lidí nabourávají tradiční dělení na kasty podle původu, což se ve zbytku Indie dodnes nepodařilo. Prosadili dostupnost vzdělávání pro všechny, proto také dosahují nejvyšší míru gramotnosti v celé Indii, kde průměrně činí 74%. V Kérale umí číst a psát 94% jejích obyvatel. Ve více než miliardové Indii představuje kéralských 30 milionů jen trošku, ale její obyvatelé se navíc dožívají nejvyššího věku a mají nejméně dětí. Kérala tak má nejvyšší index lidského rozvoje z celé Indie,

Když jsme projížděli autobusem městečka a vesničky, asi nejvíc mě překvapily části připomínající naše satelitní městečka – obrovské moderní domy, bazény, garáže pro několik aut, udržované záhonky s květinami. Tady?? V Indii…kde většina lidí bydlí v nuzných domcích a spousta z nich nemá přístup k tekoucí vodě (o splachovacím záchodu nemluvě). Pak se vyjasnilo, že jsou to sídla lidí, kteří odešli za prací do zemí Perského zálivu. O levné a zároveň vzdělané pracovníky je velký zájem. Tím se ovšem vysvětlilo, proč jsme na palubě letadla z Dubaje do Kochi byli jediní bílí, ostatní představovali Indové obtěžkáni spoustou zavazadel, takže i palubní zavazadla před vstupem na palubu měřili a vážili. Prostě vozí domů z bohaté ciziny spoustu dárků. Jejich počet se odhaduje na 2 miliony, proto také v tak malém státě jako je Kérala můžete přistát dokonce na třech mezinárodních letištích a uvažuje se o čtvrtém. Mimochodem – letiště v Kochi se chlubí, že je první na světě, které je napájeno pouze z obnovitelných zdrojů, takže na Indii opravudu nezvyklý ekologický přístup.

Další věcí, která mě tady překvapila, bylo množství kostelů. Podle statistik má žít v Kérale 50% hinduistů a asi 20% křesťanů, ale podle letmého pohledu to vypadalo úplně opačně. V každé vesnici stál kostel, kostelík nebo aspoň kaplička, barevné hinduistické chrámy jsme neviděli. Leda tak velký strom ozdobený barevnými vlaječkami a malou soškou. Ale třeba jsem vnímala hlavně křesťanské symboly. Vyznavačů islámu zde žije asi čtvrtina, ale ani jejich typické kopule mešit a věže minaretů jsem moc nezaregistrovala. Původně zde měla žít ještě židovská komunita, ale ta se nedávno přestěhovala do Izraele.

Ze zeměpisného pohledu Kérala představuje 600 kilometrů dlouhou „nudli“ kolem Malabarského pobřeží Arabského moře. V nejširším místě měří jen 120 km. Pohoří Západní Ghát zachycuje spoustu vody, takže zde můžete v období dešťů můžete zažít velmi silné monzuny. Ovšem na druhou stranu je díky nim Kérala neuvěřitelně zelená. Daří se zde čaji i koření, které tradičně vyváží.

Krásná Kérala – zelená, i když rudá.