Dnešní den byl hodně dlouhý a to nejen kvůli brzkému vstávání. Do postele jsme se dostali po půlnoci, dnes ráno jsme vstávali po čtyřech hodinách spánku. Rozhodli jsme se, že kvůli problematickému fungování dopravy do hotelu, pojedeme už prvním shuttlem v nelidských 5:03. Nechtěli jsme riskovat, že nám uletí další letadlo. Před šestou jsme tedy byli na letišti.
Svítání nad pařížským letištěm
V klidu jsme si našli křesílka u gatu a klimbali. Kolem sedmé nás probralo hlášení rozhlasu, že se Subrt Dominik (představte si to ve francouzské výslovností a zkreslené rozhlasem) se má dostavit na přepážku. Neznamenalo to však problém, ale nabídli nám přímý let do Vancouveru bez nutnosti přelétat do Amsterdamu – odlet 10:25. A definitivní letenky – PÁTÉ! Škoda, že s tím nepřišli včera, mohli jsme se vyspat i nasnídat.
Let proběhl v klidu, jen vyrazil o hodinu a půl později. I když se to nezdá, i takhle dlouhý let se dá v pohodě vydržet s filmy, muzikou (dost pozdě jsem zjistila, že diskografie Air France obsahuje i mé oblíbené Systémy i spoustu další skvělé hudby), zbytek času zabere jídlo a spánek.
Po 9 a půl hodinách letu – WELCOME TO CANADA!
Ve Vancouveru nás čekala imigrační kontrola automatem i člověkem, ale také nepříjemné překvapení – ztratili nám jeden batoh. Asi si musíme tentokrát vybrat spoustu nových zkušeností. Air France nám na této cestě hodně zamíchalo plán – přílet jindy a jinam, místo odjezdu návrat na letiště, kde by mohl být.
Po vyzvednutí auto v půjčovně Avis jsme se ubytovali v zamluveném motelu (stejném jako v celé Americe, zkusím je popsat jindy). A zamířili jsme do centra Vancouveru v domnění, že v neděli odpoledne by mohl být provoz klidnější než obvykle. Doprava v úplném Downtownu klidná nebyla, protože v rámci oslav Dne Kanady táhl městem průvod lidí všech národností, které zde žijí. A že jich je! My chvíli vydrželi, ale bylo to hodně amatérské, někdy šlo jen pár lidí s vlajkou, někdy předváděli tance lidé v“krojích“. Centrum města mi nepřipadalo zajímavé, stejné jako v dalších amerických městech, ale zaujalo mě, že hned v úplném centru stojí moderní vysoké domy, ve kterých nejsou obvyklé úřady, ale slouží jako obytné. Stojí na břehu mořské zátoky s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Paráda.
Při cestě zpátky jsme se vyhnuli centru a projeli jsme obrovským Stanley parkem. I když k našemu cíli zbývalo něco přes 10 km, usnula jsem tak tvrdě, že jsem neviděla prý skvělý výhled na město přes zátoku z mostu.
Posledním úkolem bylo sehnat pivo, protože se v normálních obchodech neprodává, ale Zdeněk se doptal na nejbližší liquere store.
Usnuli jsme úplně mrtví kolem půl deváté. Den trvající 33 hodin dá zabrat.
