Část 2.

Zajímavou zastávku na naší cestě po Newfoundlandu představoval severní poloostrov Bonavista i se stejnojmenným městečkem, které je neodmyslitelně spojené se jménem Johna Cabota. Když se v červnu roku 1497 vynořily z husté atlantské mlhy skalnaté útesy Severní Ameriky, italština na palubě malé anglické lodi protťala ticho nadšeným výkřikem: „O buon vista!“ („O, to je krásný pohled!“).

Místem, kde tento italský mořeplavec — známý jako John Cabot — po pětitýdenním boji s vlnami poprvé vkročil na pevninu nového světa, byl podle tradice severní cíp Newfoundlandu. Cabot vstoupil do služeb anglického krále Jindřicha VII. po neúspěšných pokusech sehnat finance ve Španělsku a Portugalsku. Zvolil na rozdíl od Kolumba výrazně kratší, ale o to drsnější severní trasu. Na padesátitunové karavele Matthew s pouhou dvacítkou námořníků neustále držel přibližně stejnou rovnoběžku. Když 24. června 1497 konečně přistál, vztyčil anglickou vlajku a prohlásil zemi za majetek krále Jindřicha VII. Objevil moře doslova přecpané treskami a položil tím právní i historické základy pro pozdější britské nároky na celou Severní Ameriku.

Dnes se duch této odvážné výpravy vznáší nad celou Bonavistou a na cestovatele tu čeká fascinující pohled do námořní historie. Na samotném větrném mysu Cape Bonavista, hned vedle historického majáku, stojí monumentální bronzová socha Johna Cabota. Shlíží přímo na rozbouřený oceán v místech, kde mořeplavec údajně poprvé vstoupil na břeh.

Po stopách slavných mořeplavců

Druhé klíčové zastavení pro milovníky historie se nachází přímo v srdci městského přístavu v expozici Ye Matthew Legacy. V krytém pavilonu s dokem můžete prozkoumat věrnou, plně funkční repliku Cabotovy patnáctimetrové karavely Matthew. Prohlídka vnitřních prostor vás rychle vyvede z omylu, že objevování nových světů byla nějaká komfortní záležitost. Na vlastní kůži uvidíte, v jak stísněných podmínkách muselo dvacet mužů přežívat, jaké navigační přístroje v roce 1497 používali a jak náročný byl každodenní život na otevřeném moři.

Soudobí námořníci zopakovali Cabotovu cestu přesně o 500 let později a 24. června 1997 dorazili do přístavu v Bonavistě, kde je vítaly tisíce lidí a dokonce i britská královna Alžběta II. Po oslavách v Kanadě se tato plavby schopná lodí vrátila zpět do Anglie a dnes kotví v Bristolu, kde slouží k vyhlídkovým plavbám. Místní loděnice a tesaři ale postavili přímo v Bonavistě druhou, vlastní repliku lodi Matthew speciálně jako muzejní exponát pro nábřežní komplex Ye Matthew Legacy.

My jsem si projeli hezké městečko Bonavista a zakotvili v místním pivovaru na oběd a ochutnávku výrobků zdejšího místního pivovaru. A naše největší překvapení? Na velké obrazovce dávali přímý přenos z Wimbledonu mezi Karolínou Muchovou a Lindou Noskovou 🤩. Dámy musely udělat ve světě obrovský dojem, protože když jsme v kempu hlásili, že jsme z Česka, opakovaně následovala věta o tenise 🎾🔝.

Klauni oceánu a skalní žalář

Nedaleko sochy Johna Cabota na posledním výběžku poloostrova Bonavista se nachází starobylý maják s vzácným historickým katoptrickým systémem, který pomocí rotujícího mechanismu se zrcadly a olejovými lampami naváděl lodě kolem nebezpečných útesů. Nás ale zaujalo něco úplně jiného. Pár metrů od konce pevniny se nachází ostůvek, který se celý hemžil a zněl tisíci ptačími hlasy. Námořní dalekohled potvrdil naše tušení – hnízdí zde nejen rackové, ale v jejich sousedství se usadili i neuvěřitelní papuchalci (anglicky puffins).

Pokud existuje tvor, který vám na cestách po severním pobřeží zaručeně vykouzlí úsměv na tváři, je to papuchalek ploskorohý. Těmto ikonickým ptákům se pro jejich výrazně zbarvený zobák a roztomilý kolébavý krok přezdívá „klauni oceánu“ nebo „mořští papoušci“. Většinu roku tráví jako samotářští mořeplavci na otevřeném oceánu, ale na jaře a v létě zaplaví strmé travnaté útesy, kde se shledávají se svými celoživotními partnery. V hlíně vyhrabávají až metrové hnízdní nory, aby zde vyvedli mláďata. Zářivý oranžovo-modrý zobák si přitom hýčkají jen pro tuto svatební sezónu – na podzim ho shazují a mění za nenápadnější šedou variantu.

Na obloze sice působí trochu neohrabaně a jejich malá křídla musí kmitat nepředstavitelnou rychlostí až čtyřikrát za sekundu, aby zavalité tělíčko udržela ve vzduchu. Jakmile se ale ponoří pod hladinu, mění se v neuvěřitelné akrobaty. Křídla používaná jako ploutve je dokážou potopit až do šedesátimetrové hloubky, kde loví malé sleďovité rybky. Ty si díky speciálním ostnům na patře rovnou skládají do zobáku vedle sebe. Prý zahlédnout papuchalka, jak se vrací k noře s více než desítkou rybiček rovnou v jednom úlovku, představuje pro nadšené biology i fotografy neskutečnou podívanou. My jsme je sice pozorovali z větší dálky, ale vypadalo to, že jeden z kolonie drží hlídku na druhém, nám bližším břehu, takže jsme se k němu mohli přiblížit na pár kroků a důkladně si ho prohlédnout. Druhé vyhlášené místo na sledování papuchalků je mimochodem u nedalekého městečka Elliston, kde ovšem bývá mnohem víc lidí.

Nedaleko majáku najdeme také Dungeon Provincial Park. Projedeme na pobřežní cesty, kolem nichž se rozprostírají rozlehlé, zvlněné louky a vřesoviště, kde se volně pasou koně a krávy, stromy tu vlastně nenajdeme. Park leží na vyvýšeném pobřeží tvořeném starými, zvrásněnými sedimentárními skalami, které strmě padají do divokých vod Atlantiku. Vlny zde neustále narážejí do pobřeží a vytvářejí úchvatnou scenérii. Největší atrakcí je útvar zvaný Žalář neboli The Dungeon – obrovská přírodní propast v zemi o šířce přes 90 metrů. Vznikla tak, že silné vlny oceánu v průběhu tisíciletí vymlely do křehkých pískovcových útesů dvě hluboké mořské jeskyně. Když se jejich stropy náporem vody prolomily dovnitř, vznikla tato unikátní struktura s přírodním skalním mostem. Dvě původní jeskyně stále vedou skrz skálu ven do oceánu a při přílivu do nich divoce narážejí vlny.

Ledovcová ulička a Twillingate

Bonavista leží přímo v trase pohybu ledovců z Grónska, které se říká ledovcová ulička neboli iceberg alley. Od pozdního jara do července zde lze často přímo z pobřeží nebo od majáku pozorovat masivní ledové kry staré tisíce let, které driftují kolem pobřeží. Přijeli jsme už ale pozdě, žádný ledovec nebyl na obzoru, i když pár jsme jich předtím viděli z letadla. V červenci bývá stejná trasa hojně využívána také velrybami, především keporkaky (humpback whales), plejtváky obrovskými či malými, a různými druhy delfínů. I tady jsme měli bohužel smůlu.

O něco úspěšnější jsme byli u Twillingate, což je malebné, historické pobřežní městečko ležící na souostroví v zálivu Notre Dame Bay na severovýchodním pobřeží. Často se mu přezdívá „Hlavní město ledovců“ (Iceberg Capital of the World) a patří k vůbec nejfotogeničtějším místům celého ostrova. Dlouho patřilo k nejvýznamnějším rybářským přístavům v oblasti a dodnes si zachovalo autentickou ospalou atmosféru tradiční rybářské komunity, kde můžete ochutnat třeba víno z místních bobulí (které mimochodem přidávají i do zdejších kyseláčů).

Na sto metrů vysokém útesu za městečkem stojí historický maják Long Point Lighthouse, postavený v roce 1876. Z několika vyvýšených plošin se dají na jaře pozorovat ledovce a v létě velryby. Místní nás upozornil na místa v moři, kde se velryby zdržují, ale na jejich vynoření jsme čekali marně. Několikrát se nad hladinou mihla jen hřbetní ploutev (prý mláděte), a to bylo vše. Nějak podobně to vypadalo i na palubě trajektu při zpáteční cestě – jen pár hřbetů kousek od lodi. Ale určitě tu jsou!

Skerwink Trail: Ráj na útesech

Vidět velryby by mělo být možné z celé řady míst, mimo jiné z trasy vyhlášeného treku Skerwink Trail na poloostrově Bonavista, který mě opravdu bavil. Začíná nedaleko městečka Trinity a vede po samém okraji vysokých červených a šedých útesů, které spadají do hlubokého Atlantiku. Cesta je skvěle udržovaná, střídají se na ní lesní pěšiny, travnaté svahy a dřevěné chodníčky se schody. Během chůze se otevírají parádní výhledy na skalní útvary v moři, úchvatné mořské pilíře (sea stacks), hluboké pukliny a jeskyně.

Divočina v kanadských parcích

Příroda na Newfoundlandu je krásná a nedotčená, o čemž svědčí i množství provinciálních parků. Do provinčních parků přijíždějí návštěvníci na krátké treky, za krásnými vyhlídkami nebo jen na piknik. Několik z nich jsme navštívili, mimo jiné proto, že tu bývá nejlevnější ubytování v kempu. V této sezóně zaplatíte za místo pro stan a dvě osoby 20 CAD, přičemž se platí ještě vjezd auta do kempu na noc (7 CAD). Pokud byste chtěli do parku zavítat jen přes den bez nocování, zaplatíte 10 CAD, a pokud byste tu trávili víc času, může se vám využít celosezónní povolenku za 50 CAD. Některé kempy bývají velmi obsazené, takže se vyplatí před cestou zkontrolovat dostupnost na webových stránkách https://www.parksnl.ca/ a místo si rovnou zarezervovat (rezervace stojí minimálně 3 CAD). Kempy v parcích vypadají v celé Severní Americe stejně – relativně velké místo oddělené stromy a keři od ostatních, kempingový stoleček a gril. Všude v ceně teplé sprchy a splachovací záchdy, občas navíc najdete i suché (čisté a voňavé), aby se nemuselo chodit daleko.

Pokud chcete vidět opravdovou divočinu, najdete ji v národních parcích, které stejně jako jinde v Kanadě spravuje agentura Parks Canada. Běžně je vstup placený: denní vstupné představuje 11 CAD na člověka a den (platí od 4 odpoledne do večera druhého dne), případně si můžete pořídit celoroční vstupné do všech více než 80 národních parků v Kanadě za cca 70 CAD. Letos díky vládní iniciativě k podpoře cestovního ruchu jsou všechny vstupy od 19. června do 7. září úplně zdarma, dokonce jsou zlevněné i kempy a po mladí i cestování po železnici a vstupy do muzeí.

Tip do budoucna: Zdarma vstupy do národních parků jsme už zažili v roce 2017 u příležitosti výročí 150 let vyhlášení Kanady. Tehdy bylo potřeba zažádat o kartičku, která nám přišla domů. Už uplynulo dalších deset let, tak je možné, že na příští rok výročí bude připravena nějaká další výhodná akce. Sledujte aktuality na https://parks.canada.ca/pn-np.

Na Newfoundlandu najdeme národní parky dva – Gros Morne na západním pobřeží a Terra Nova ve středu ostrova. Oba jsme navštívili, takže můžeme s čistým svědomím říct, že každý je úplně jiný.

Terra Nova National Park

Národní park Terra Nova se nachází na východním pobřeží Newfoundlandu a chrání jedinečnou přírodu pobřežních lesů, hlubokých zálivů a členitých mořských kanálů. Největší část parku tvoří tzv. boreal forest neboli boreální les, kterému se říká také tajga. Přestože si to málokdo uvědomuje, jde o největší suchozemský biom na světě, který se táhne napříč severní Kanadou, Aljaškou, Skandinávií, Finskem a obrovskou částí Sibiře.

Je to vlastně rozsáhlý pás jehličnatých lesů tvořený odolnými smrky, jedlemi, borovicemi a modříny, které snášejí dlouhé a kruté zimy. Ty trvají často i šest až osm měsíců, zatímco léta bývají krátká, mírná a poměrně vlhká. Půda pod lesem bývá velkou část roku promrzlá a lesy se střídají s rašeliništi, vřesovišti, jezery a skalnatým pobřežím. Celá oblast je protkaná mořskými rameny a zálivy podobnými fjordům – určitě je zajímavé projet je kolem pobřeží na mořském kajaku, což jsme my bohužel nestihli.

Jak se můžete dozvědět v návštěvnickém centru, žijí zde zvířata skvěle přizpůsobená chladu: losi, medvědi černí i hnědí, vlci, rosomáci, rysi, bobři a obrovská množství stěhovavých ptáků, kteří sem na léto přilétají hnízdit. My jsme sice neměli štěstí na medvědy (kteří jsou zde prý velmi plaší), ale zato jsme narazili na největšího obyvatele ostrova.

Zapomeňte na medvědy, největším nebezpečím na ostrově jsou losi. Byli sem dovezeni na začátku 20. století a dnes jich tu žije přes 110 tisíc. Srážka s tímto tunovým kolosem v noci na dálnici končí většinou fatálně pro obě strany. Vyplatí se dávat velký pozor při stmívání a v některých místech se dokonce nedoporučuje jezdit za tmy. Na nejfrekventovanějších úsecích kolem silnic vybudovali „protilosí“ ploty a cedule u silnic varují řidiče před střety. Viděli jsme ceduli, kde stálo, že v loňském roce na tomto úseku způsobili losi 13 nehod a letos už 10. Když jsme se vraceli stejnou cestou za dva dny zpátky, tabule už ukazovala 11 nehod!

Losa jsme nakonec opravdu zahlédli nedaleko národního parku, když pil z potoka tekoucího pod „dálnicí“ – je to vskutku majestátní zvíře. V parcích jsme viděli i varování před medvědy, kojoty či karibu, ale ty se nám osobně poštěstilo spatřit méně. Společnost v kempech nám tak dělaly hlavně oprsklé veverky a krotcí divocí králíci, kterým naší přítomnosti vůbec nebyli na obtíž.