Napříč Nova Scotia: Od Peggy’s Cove až po vyhřáté moře v Pictou
Jakmile za sebou necháte rušné nábřeží Halifaxu, jeho historickou citadelu a živé ulicemi provoněné kávou, atmosféra se jako kouzlem promění. Halifax je ideálním výchozím bodem pro objevování zbytku provincie, a tak stačilo jen nasednout do auta, nechat pulzující metropoli Nova Scotia za zády a vydat se vstříc divočejšímu pobřeží, křídově bílým majákům a příběhům vyřezaným do dřeva starých rybářských přístavů.
Pravincie Nova Scotia leží na poloostrově, spojeném se zbytkem Severní Ameriky jen tenkou šíjí, a je doslova obklopený nezkrotným Atlantikem. Místní s oblibou říkají, že kdekoliv v Nova Scotia se ocitnete, nikdy to nemáte k oceánu dále než 67 kilometrů. Moře tu utváří absolutně vše – počasí, historii, kulturu i rytmus každodenního života. Už po staletí se tu protínají osudy domorodého národa Mi’kmaq, francouzských a skotských osadníků i odvaha generací rybářů. Je to krajina, kde vás vítr okamžitě naučí pokoře a lidská pohostinnost zahřeje lépe než nejteplejší svetr.
Moje putování nemohlo začít nikde jinde než v Peggy’s Cove. Zdejší rybářská vesnička vznikla na počátku 19. století, kdy britská správa potřebovala stálou základnu u nebezpečného vjezdu do zátoky St. Margaret’s Bay. Slavný osmihranný maják Peggy’s Point z roku 1915 dnes hrdě ční na obrovských, hladce obroušených žulových masivech, které tu před tisíci lety zanechal ústup pevninského ledovce. Zdejší název je opředen pověstí o dívce Margaret – zvané Peggy –, která jako jediná přežila ztroskotání lodi u těchto zrádných skal. Když jsem tam stála za časného rána, kdy se nad útesy převalovala hustá mlha a o skály se tříštily temně modré vlny, pochopila jsem, proč je toto místo tak magické. Místní lidé dodnes žijí z moře a podél dřevěných mól pořád naskládávají tradiční klece na lov humrů. Jen nezapomeňte na mou zkušenost: nikdy nestoupejte na zvlhčené „černé skály“ přímo u vody, oceán tu umí překvapit nečekaně divokou vlnou.
Jen kousek dál po západním pobřeží leží elegantní jachtařské městečko Chester. Založili ho v roce 1759 osadníci z Nové Anglie na místě původně zvaném Shoreham. Místní si vypráví fascinující historickou perličku z doby americké revoluce: v roce 1782 se k pobřeží přiblížili američtí korzáři s úmyslem vesnici vyplundrovat. Zdejší ženy však vymyslely geniální lest – oblékly si své dlouhé pláště červenou podšívkou ven a s košťaty přes rameno pochodovaly kolem místního srubového opevnění, čímž z dálky dokonale napodobily britské vojáky a nájezdníky zaplašily! Dnes je Chester vyhlášený nejen svou slavnou plachtařskou regatou Chester Race Week, ale i dvěma úžasnými místy, která prostě musíte navštívit. Prvním je vyhlášená hospůdka The Fo’c’sle Pub (založená již v 60. letech 18. století), která drží titul nejstaršího pubu v celé provincii Nova Scotia a místní ji s oblibou nazývají „obývákem Chesteru“. A druhým je Lido Pool – unikátní otevřený mořský bazén vybudovaný přímo na nábřeží, kam se z oceánu pumpuje čerstvá slaná voda. Dát si osvěžující tempo v bezpečí slaného bazénu s výhledem na plachetnice v zálivu a pak zakotvit na poctivém pivu u praskajícího krbového ohně v nejstarší hospodě v kraji, to je zážitek, na který se nezapomíná.
Odtud moje cesta vedla dál na jih do ikonického Lunenburgu, který je nejpůsobivějším historickým klenotem celé provincie. Město bylo založeno v roce 1753 britskou korunou, jež sem záměrně přivedla zhruba čtrnáct stovek takzvaných „zahraničních protestantů“ především z Německa, Švýcarska a Montbéliardu, aby vyvážila silný katolický a francouzský vliv v regionu. Britští inženýři v Londýně tehdy nakreslili plán města na papír, aniž by kdy viděli zdejší zvlněný terén – osadníci tak museli postavit ulice do šachovnice, která příkře stoupá po strmém svahu přímo od mořského nábřeží. Zdejší drsné podmínky však vytvořily mimořádně houževnatou komunitu. První zimu lidé přežívali v provizorních zemnicích a plátěných stanech, přesto dokázali vybudovat architektonický zázrak. Dnes je Lunenburg zapsán na seznamu UNESCO jako nejlepší dochovaný příklad plánovaného britského koloniálního osídlení v Severní Americe.
Procházka jeho uličkami lemovanými pastelově zamračenými i zářivě žlutými, červenými a modrými dřevěnými domy z 18. a 19. století je fascinující přehlídkou stavitelské zručnosti. Na mnoha fasádách si všimnete takzvaného Lunenburg bump – charakteristického viktoriánského arkýře vysunutého nad vchodem, z něhož ženy námořníků vyhlížely návrat svých mužů z oceánu. Zdejší Němci a Švýcaři se neuvěřitelně rychle přizpůsobili moři a proměnili Lunenburg ve světovou velmoc stavby dřevěných plachetnic i lovu tresek. Právě z místních loděnic vyjel v roce 1921 legendární rybářský a závodní škuner Bluenose, který po dvě desetiletí drtil americké soupeře na mezinárodních závodech a stal se kanadským národním symbolem, jehož siluetu nosí všichni Kanďané na deseticentové minci. Na nábřeží dnes kotví jeho věrná replika Bluenose II. Vůně dehtu, slané vody a starého dřeva se tu mísí s historií na každém kroku. Za návštěvu stojí rozsáhlé Fisheries Museum of the Atlantic v nepřehlédnutelných červených budovách na nábřeží, vystoupejte k ikonickému černobílému kostelu St. John’s Anglican Church z roku 1754 a večer zakotvěte v malé hospůdce na misku vyhlášeného seafood chowderu – poctivé smetanové polévky plné čerstvého humra, hřebenatek a ryb.
Jen deset minut jízdy z Lunenburgu leží městečko Mahone Bay. Ikonický pohled na tři kostely stojící těsně vedle sebe přímo na břehu moře, jejichž věže se elegantně zrcadlí v klidné hladině zálivu, zdobí snad každou kanadskou pohlednici. Na fotku je potřeba najít vhodné místo na druhé straně zálivu a počkat na dobré počasí…Takže já tuto krásnou fotku přebírám z Wikipedie… Záliv ukrývá na 365 ostrůvků a vypráví se tu o pirátech, kteří se v nich schovávali – ostatně název města pochází z francouzského mahonne, což byl typ nízké pirátské lodi. Hned naproti leží slavný Oak Island, opředený legendou o zakopaném pokladu, který ze dna země marně dobývají lovci záhad už od 18. století. Po odpoledni stráveném prozkoumáváním lokálních řemeslných dílen a malých pekáren je Mahone Bay tím nejlepším místem, kde si dát skvělou kávu, zpomalit a jen tak sledovat plachetnice projíždějící mezi ostrovy.
Cesta podél atlantických pláží odhaluje další tvář provincie. Toto členité pobřeží s nespočetnými zátokami si v minulosti kvůli hustým mlhám a tisícům ztroskotaných lodí vysloužilo ponurou přezdívku „hřbitov Atlantiku“. V 18. století sloužily tyto odlehlé zálivy jako perfektní úkryt pro korzáry a během americké prohibice ve 20. letech minulého století odtud pašeráci tajně vyváželi kanadský rum. Dnes zde však vládne neuvěřitelný klid. Zastavila jsem se na pláži Martinique Beach, která se táhne v délce pěti kilometrů jemného bílého písku a je vyhlášeným rájem surfařů, kitesurfařů i chráněným hnízdištěm mořských ptáků. Další zastávky na Summerville Beach s jejími písečnými dunami nebo na Risser’s Beach, kde se borovicový les potkává se slanými močály, mi nabídly osvěžující procházky v mořském vzduchu. Voda v Atlantiku má sice i v létě kolem 15 až 18 stupňů, ale ta syrová přírodní krása vás zahřeje na duši.
Obrovským kontrastem k otevřenému oceánu na východě je záliv Fundy. Vypadá jako dramatická, téměř mimozemská krajina: tmavě červené pískovcové útesy vyčnívají z hustých smrkových lesů a u jejich paty se rozprostírají nekonečné plochy vlhkého červeného jílu, bláta a obnažených mořských tůní. Díky svému specifickému tvaru připomínajícímu obří trychtýř zde dochází k unikátnímu hydrologickému jevu – rezonanci vody, která vytváří nejvyšší příliv na světě. Každých dvanáct a půl hodiny se v zálivu přelije 160 miliard tun vody a rozdíl mezi hladinou při přílivu a odlivu dosahuje neuvěřitelných 16 metrů. Domorodí Mi’kmaqové věřili, že tento obří příliv způsobil jejich božský hrdina Glooscap, když ve hněvu rozbil přehradu postavenou bobrem. Zdejší červené útesy jsou navíc paleontologickým pokladem – u světového dědictví UNESCO Joggins Fossil Cliffs byly nalezeny nejstarší známé fosilie tvorů žijících čistě na souši z období karbonu.
Při návštěvě Fundy je ale nutné mít obrovský respekt k přírodním silám. Voda se zde nepohybuje jako líný příliv, ale přivaluje se neuvěřitelnou rychlostí – hladina dokáže stoupat o více než metr za hodinu. Největším nebezpečím je takzvané odříznutí: procházíte se po obnaženém mořském dně kolem útesů, a než se nadějete, voda vám odřízne cestu zpět k pevnině. V hlubokém červeném blátě navíc můžete snadno uvíznout jako v tekutém písku. Vždy je proto bezpodmínečně nutné sledovat přesné tabulky přílivu a odlivu (tide charts) a z mořského dna odejít nejpozději dvě hodiny před vrcholem přílivu.
Prozkoumávání tohoto regionu nabízí celou řadu nezapomenutelných míst. Oficiální světový rekord ve výšce přílivu drží Burntcoat Head Park, kde můžete sestoupit po dřevěných schodech na odhalené oceánské dno, zkoumat mořský život a přímo před očima sledovat neuvěřitelnou proměnu krajiny. Na samém západním cípu se rozprostírá divoký provinční park Cape Chignecto s dramatickými túrami po vysokých útesech, odlehlými zátokami a skalními věžemi Three Sisters vystupujícími z moře. Skvělým cílem je i Five Islands Provincial Park, známý svými pěti masivními skalnatými ostrůvky rozesetými v zálivu, kde můžete při odlivu sbírat mušle a kochat se výhledy. Pokud toužíte po troše adrenalinu, na řece Shubenacadie můžete zažít takzvaný Tidal Bore Rafting – natékající příliv tu zatlačí sladkovodní řeku zpět proti jejímu proudu a vy tak na nafukovacím motorovém člunu sjíždíte obří divoké hnědé vlny. Tohle bych chtěla aspoń vidět…
Záliv Fundy je navíc celosvětově proslulý jako jedno z vůbec nejlepších míst na planetě pro pozorování velryb. Zdejší mimořádně výživné mořské proudy totiž v letních měsících přitahují obrovské množství krilu, což sem láká keporkaky, plejtváky i velmi vzácné velryby černé. Lodní výpravy za těmito mořskými obry se pořádají především z legendárního ostrova Brier Island. Ačkoli my jsme tentokrát za velrybami do vln nevyrazili a dali jsme přednost objevování pobřežních útesů a přílivových záhad, pohled na rozlehlý záliv s vědomím, co všechno se pod jeho hladinou skrývá, byl i tak naprosto magický.
Záliv Fundy je však úzce spjat i s jedním z nejdojemnějších příběhů kanadské historie. V oblasti Grand Pré usadili v 17. století francouzští osadníci, kteří si začali říkat Akaďané. Tito neuvěřitelně schopní lidé dokázali využitím unikátních dřevěných stavidel (aboiteau) odvodnit zasolené mořské močály a přeměnit je v mimořádně úrodnou půdu, aniž by do nich pustili slanou mořskou vodu. Když však v roce 1755 vyvrcholil konflikt mezi Británií a Francií, odmítli Akaďané složit bezpodmínečnou přísahu věrnosti britskému králi, aby si zachovali neutralitu. Následovala tragická masová deportace známá jako Le Grand Dérangement. Přes dvě tisícovky obyvatel Grand Pré bylo vyhnáno ze svých domovů, jejich vesnice byly vypáleny a rodiny rozděleny. Mnozí z nich skončili až v dnešní Louisianě, kde dali základ dnešní Cajunské kultuře. Když dnes stojíte v poldrové krajině Grand Pré pod dohledem mysu Blomidon u sochy fiktivní hrdinky Evangeline, cítíte nezlomnost tohoto národa. Dnes můžete navštívit zrekonstuovanou vesnici a interpretační středisko, protože krajina Grand Pré je pod ochranou Unesco.
Když se vydáte dále do vnitrozemí, vstoupíte do údolí Annapolis Valley, které před chladnými oceánskými větry chrání hřebeny Severního a Jižního pohoří. I v tomto vnitrozemském srdci provincie vás však neopustí vědomí, že slané pobřeží leží těsně za kopcem. Projela jsem městečkem Windsor na břehu řeky Avon, které je historickou pevností Fort Edward z roku 1750 chráněno jako strážce regionu. Navíc se hrdě prohlašuje za kolébku ledního hokeje, jenž se zde poprvé hrál na zamrzlém rybníku Long Pond už někdy na začátku 19. stoeltí. Na nábřeží přímo na Water Street stojí za zastávku minipivovar Schoolhouse Brewery, který sídlí ve staré školní budově z 19. století. Celý pivovar si hravě drží školní tematiku – piva nesou vtipná jména jako Cheater IPA nebo Recess Pilsner a z jejich venkovní terasy u vody můžete se sklenicí v ruce pozorovat, jak příliv ze zálivu Fundy neuvěřitelným způsobem zvedá hladinu řeky Avon.
O kousek dál leží elegantní a živé univerzitní městečko Wolfville. Původně se jmenovalo poněkud nelichotivě Mud Creek neboli Blátivý potok kvůli silným nánosům jílu při odlivu, dnes však platí za kulturní i gastromické srdce celého údolí. Po deportaci Akaďanů sem přišli protestantští osadníci z Nové Anglie a založili bohatou tradici pěstování jablek, kterou dnes doplňují vyhlášená slunná vinařství. Vychutnat si sklenku zdejšího osvěžujícího, minerálního vína Tidal Bay s výhledem na zvlněné vinice a záliv v pozadí patří ke krásným okamžikům.
Wolfville vás navíc na první pohled okouzlí svou jedinečnou atmosférou, kde se akademický duch potkává s přírodou a skvělou gastronomií. Přímo v areálu Acadia University se ukrývají nádherné Harriet Irving Botanical Gardens a návazné centrum K.C. Irving Environmental Science Centre. Zdejší botanická zahrada se zaměřuje výhradně na původní flóru takzvaného akadského lesa a na šesti hektarech nabízí klidné procházky přes devět různých ekosystémů, zatímco skleníky vědeckého centra a prosklené atrium lákají k odpočinku v bujné zeleni bez ohledu na počasí.
Když ve Wolfvillu dostanete chuť na poctivé pivo a něco dobrého k jídlu, zamíříte do místa, které nemá v celé Kanadě obdoby – do pivovaru The Church Brewing Company. Sídlí v kamenném kostele sv. Ondřeje z roku 1914, který prošel neuvěřitelnou citlivou rekonstrukcí. Sedět pod původními vysokými klenbami, sledovat světlo pronikající skrze barevná vitrážová okna a vychutnávat si lokální craft beer s vtipnými narážkami na kostelní historii vsazenými do jídelních lístků ze starých zpěvníků, to je zážitek, který si z Nova Scotia prostě musíte odvézt.
Své putování zakončím na severním pobřeží ve městě Pictou u průlivu Northumberland. Název pochází z jazyka Mi’kmaq, kde Piktuk znamená „bublající plyn“, což odkazuje na přírodní úniky plynu z místních uhelných slojí. Právě sem v září 1773 dorazila po trýznivé jedenáctitýdenní plavbě přes oceán trojstěžňová plachetnice Hector s téměř dvěma sty skotskými osadníky. Přestože našli jen neprostupnou divočinu a první zimu přežili s velkými oběťmi, dali základ masivní skotské imigraci, díky níž provincie získala své jméno Nova Scotia – Nové Skotsko. V přístavu Hector Heritage Quay je k vidění na replika této historické lodi, a tak se na chvíli můžete vžít do kůže těch odvážných rodin. A co je na Pictou úžasné na závěr? Na rozdil od chladného Atlantiku je moře v chráněném průlivu vyhřáté sluncem a v létě dosahuje neuvěřitelných 22 stupňů. Je to nejlepší místo, kde smýt prach z cest, poslouchat vzdálený zvuk skotských dud a přemýšlet o tom, jak nádherně rozmanitý náš svět dokáže být.
