Podzímním Peloponésem: Tři plus jedna antická perla

Podzim je pro objevování řeckého vnitrozemí absolutně ideálním obdobím. Dny už nesálají nemilosrdným letním žárem, turistické autobusy prořídnou a krajina peloponéských hor získává díky stromům zlatavý nádech. Naším hlavním cílem nebylo lenošení na pláži, ale především klidné vnitrozemí zaplněné tisíciletou historií. Na Peloponésu se ukrývá pět památek pod ochranou Unesco. Chtěla jsem stihnout aspoň dvě z nich, protože Peloponés je veliký jako Slovinsko nebo Morava. Navíc je velmi hornatý, takže jsem očekávala složité přesuny. Nakonec jsme projeli tři ikonická místa antiky — Mykény, Epidauros a Olympii — k nimž jsme přidali čtvrtý klenot, který sice leží za Korintským zálivem na pevnině, ale s Peloponésem je svázán hlubokou duchovní pupeční šňůrou: Delfy. Těmto místům se budu věnovat v tomto textu, ostatní zajímavosti (včetně jedné další památky Unesco) si nechám na jindy.

Mykény

Mykény nejsou klasickým řeckým chrámem s elegantními sloupy; je to nepřístupná pevnost z doby bronzové. V 14. až 13. století př. n. l. v době bronzové byla vystavěná na skalnatém ostrohu s nekompromisní vojenskou taktikou.

Zdejší kyklopské zdivo dostalo svůj název od pozdějších klasických Řeků, kteří odmítali věřit, že by lidské ruce dokázaly transportovat a usadit vápencové bloky vážící přes několik tun bez pomoci mýtických obrů. Z místa samotného toho moc nezbylo, vlastně jen kus hradeb se Lví bránou, zbytky velké kruhové hrobky bez střechy a vykopané základy paláců a hrobek. V hrobovém kruhu A Heinrich Schliemann v roce 1876 objevil slavné zlaté posmrtné masky. Jednu z nich nazval tzv. Agamemnonova maska po hrdinovy Trojské války, přestože je ve skutečnosti o staletí starší.

Nejzajímavější je tak vlastně Lví brána. Architektonicky nejpozoruhodnějším prvkem je odlehčovací trojúhelník nad masivním překladem — prázdný prostor zakrytý monolitem s reliéfem dvou lvic obklopujících posvátný sloup, který přenáší váhu zdiva do postranních nosných pilířů a brání prasknutí samotného překladu.

Přímo v areálu naleziště, citlivě zasazené do svahu tak, aby nerušilo okolní krajinu, se nachází skvělé muzeum, které byste rozhodně neměli vynechat. Zatímco na akropoli kráčíte v kulisách někdejší moci, uvnitř muzea ožívá každodenní život a řemeslná dokonalost mykénské civilizace. Kolekce vystavuje úchvatné repliky slavných zlatých masek a šperků z hrobových kruhů (originály střeží Národní archeologické muzeum v Aténách),  ale především originální keramiku, zbraně, fresky a předměty každodenní potravy a obchodu.

Mimořádně cenné jsou zdejší tabulky s písmem Lineární B, které poskytují přímý pohled do administrativního a ekonomického fungování palácového hospodářství z konce 2. tisíciletí př. n. l.  Jde o nejstarší dochované evropské slabikové písmo, které sloužilo k zápisu archaické řečtiny. Nešlo o literaturu ani poezii, ale o čistě administrativní záznamy palácových úředníků vyškrábané do vlhké hlíny – od soupisů dobytka a zbraní až po stav skladů. Tyto tabulky se dochovaly jen díky požárům, které hlínu náhodně vypálily, a jejich rozluštění v roce 1952 mladým architektem Michaelem Ventrisem nakonec odhalilo pravou tvář mykénského světa.

Nedaleko akropole určitě stojí za zastávku Átreova pokladnice. Jde o monumentální tholos — kupolovou hrobku postavenou metodou nepravé neboli konzolové klenby. Než byl v roce 128 n. l. dokončen římský Pantheon, šlo o největší zaklenutý prostor bez vnitřních podpor na světě. Dnes je hrobka prázdná, ale i tak působí neuvěřitelně majestátně.

Epidauros

Zhruba hodinu jízdy východně od Mykén leží amfiteátr v Epidauru. Věděla jsem o něm, že je považováno za nejdokonalejší a nejlépe zachované divadlo starověkého řeckého světa.

Byl postaveno kolem roku 340 až 330 př. n. l. a jak zaznamenal antický cestovatel Pausanias, navrhl ho slavný sochař a architekt Polykleitos Mladší. Původní helénistická kapacita byla zhruba 6 000 diváků, ale v 2. století n. l. za římské nadvlády bylo hlediště rozšířeno směrem nahoru, čímž se celkový počet míst zvedl na úctyhodných 12 000 až 14 000 diváků. Celá stavba je postavena s obdivuhodnou matematickou přesností. Kruhová orchestra má průměr přesně 20 metrů a hlediště je rozděleno do klínovitých sekcí radiálními schodišti, jejichž šířka se směrem nahoru pravidelně rozšiřuje, aby zachovala dokonalé proporce. Je mistrovským dílem matematické proporce a dokonalého akustického inženýrství.  Díky geometrickému tvaru a specifickému sklonu vápencových řad sedadel (theatronu) funguje hlediště jako přirozený akustický filtr. Struktura sedadel pohlcuje nízkofrekvenční šum (například šumění větru nebo šramot davu) a naopak čistě zesiluje vysokofrekvenční zvuky z kruhové jevištní části (orchēstry). Špendlík upuštěný na scéně, tiché tlesknutí nebo šepot je dokonale slyšet i v té úplně poslední 55. řadě desítky metrů vysoko.

Tohle všechno jsem věděla. Co mě překvapilo, byly rozsáhlé vykopávky nedaleko amfiteátru. Ten totiž tvořil jen jednu část rozlehlého léčebného okrsku zasvěceného bohu lékařství Asklépiovi. Epidauros fungoval jako starověká lázeňská léčebna kombinující duchovní rituály, hydroterapii, cvičení a psychologickou přípravu. Divadelní představení byla chápána jako nezbytná katarze pro duševní zdraví nemocných.

Dominantou celého areálu byl Asklépiův chrám z 4. století př. n. l., v němž stávala vzácná chryselefantinová socha boha lékařství ze zlata a slonoviny. Hned vedle něj stála nejnápadnější stavba svatyně — tholos čili thymelė. Tato kruhová mramorová stavba s vnitřním okruhem korintských sloupů a složitým labyrintem pod podlahou dodnes ukrývá své hluboké tajemství; nejčastěji se předpokládá, že právě zde byli v tichosti drženi posvátní hadi sloužící k rituálům uzdravování. Celý komplex doplňovaly rozlehlé kolonády a abaton (spánková síň), kde nemocní pacienti s napětím očekávali božská vnuknutí ve snu, kdy se jim zjevoval bůh nebo jeho posvátní hadi a udílel pokyny k léčbě.

Olympie

Na téma olympiády v současnosti narazíte na každém kroku, je to možná nejčastější pouto, kterou se vztahujeme k řeckým dějinám. Ani jsem nedoufala, že bude možnost starověkou Olympii navštívit, protože leží u západního pobřeží a v cestě stojí hory. Podle předpovědi počasí mělo hodně pršet a my hledali místo, kde ho bude nejméně. Vyhrála Olympie. Pomohlo i to, že první a třetí neděli v měsících mezi 1. listopadem a 31. březnem je vstupné zdarma do všech státních archeologických areálů, památek a muzeí po celém Řecku. Samotné městečko je malé, vlastně jedna ulice s turistickými obchody a restauracemi, kudy ráno najíždí řada autobusů k archeologickému nalezišti na konci ulice.

Olympie nebyla běžným městem plným domů a trhů, nýbrž výhradně náboženským prostorem zasvěceným Diovi. Zdejší hry, založené podle tradice roku 776 př. n. l., začínaly posvátným oříměřím zvaným ekecheiria. Než začaly soutěže, vyslala svatyně po celém řeckém světě posly, kteří vyhlásili klid zbraní, aby se atleti i diváci znesvářených městských států mohli bezpečně dopravit na místo. Tradice olympijských her pokračovala i po ovládnutí Římany, ovšem skončili v roce 393 n. l., protože je křesťanský císař Theodosius považoval ze pohanský rituál. Dokonce v roce 426 n. l. vydal jeho vnuk Theodosius II. rozkaz ke zničení všech pohanských chrámů v oblasti. Tehdy byl vypálen a zdemolován monumentální Diův chrám.  Zkázu staveb, které ještě stály, dokonala příroda. V letech 522 a 551 n. l. zasáhla Peloponés dvě masivní zemětřesení. Tyto otřesy definitivně srovnaly se zemí zbývající budovy včetně obřích kamenných sloupů chrámu, které se zřítily jako domino. To, že se na přesné místo zapomnělo na více než tisíc let, způsobila vrstva nánosů vysoká 5 až 8 metrů. Tradiční teorie uvádí, že nedaleké řeky Alfeios a Kladeos oblast opakovaně zaplavovaly a postupně ji zanášely bahnem a pískem. Dnes z fascinujících staveb mnoho nezůstalo.

Když vstoupíte do posvátného okrsku Altis v Olympii, ocitnete se v prostoru, který byl ve starověku přeplněný stovkami chrámů, pokladnic, oltářů a tisíci bronzovými sochami vítězů. Dnes sice vidíme především rozvaliny a padlé sloupy zarostlé v trávě, ale i v tomto torzu vyzařují jednotlivé stavby obrovskou monumentálnost a historický význam.

Zde jsou klíčové stavby, které v Olympii rozhodně stojí za pozornost:

• Diův chrám: Dominanta celého okrsku vystavěná v 5. století př. n. l.  dórským stylem (6 × 13 sloupů) z místního mořského vápence, který byl původně pokryt jemnou bílou štukovou omítkou. Právě uvnitř tohoto chrámu stála jedna z nejslavnějších soch starověku – monumentalní Diova socha ze zlata a slonoviny od sochaře Feidia, považovaná za jeden ze sedmi divů antického světa. Dnes z chrámu zbyly obrovské ležící bubny sloupů, které svalilo na zem až sériové zemětřesení.

• Héraion (Chrám Héry): Jde o jednu z vůbec nejstarších dochovaných dórských svatyní v celém Řecku, pocházející již z doby kolem roku 600 př. n. l.. Původně byly všechny sloupy dřevěné. Jak dřevem podléhalo zkáze, mniši a správci svatyně je postupně – kus po kuse během staletí – nahrazovali kamennými. Díky tomu je dodnes na chrámu vidět úžasná časová mozaika sloupů, z nichž každý nese trochu jiný tvar hlavice podle toho, v jakém století byl vytesán. Právě v ruinách Héraionu byl při archeologických vykopávkách objeven i slavný Praxitelův Hermés.

• Filippeion: Jediná kruhová stavba (tholos) v posvátném okrsku, kterou nechal postavit makedonský král Filip II. (otec Alexandra Velikého) na oslavu svého vítězství v bitvě u Chaironeie roku 338 př. n. l. Stavba kombinovala iónské a korintské prvky a uvnitř ukrývala chryselefantinové sochy makedonské královské rodiny.

Místo, které nemíte minout, je určitě stadion. Vlastně ten první a jediný opravdový. Když projdete klenutým tunelovým vchodem zvaným krypte, který byl původně postavený kolem roku 350 př. n. l., ocitnete se na samotném stadionu. Na rozdíl od moderních sportovišť zde nenajdete tribuny pro sedící diváky – po stranách se zvedají pouze travnaté svahy, na něž se vměstnalo až 40 000 až 45 000 diváků. Vápencové startovní a cílové čáry (hysplex) jsou na obou koncích dráhy k vidění dodnes. Běžecká trať má délku přesně jednoho stadia (historických 192,27 metrů), což podle mýtu odpovídalo vzdálenosti, kterou dokázal Héraklés uběhnout na jeden jediný nádech. Stát na tomto místě a představit si napětí desítek tisíc lidí v době konání her je jedním z nejsilnějších zážitků z celého Řecka.

Součástí areálu je i nás moderní archeologické muzeum, jenž vtáhlo hlouběji do uměleckého světa antiky, protože ukazuje to nejdůležitější, cose při vykopávkách našlo.. Vzdušným prostorům muzea vévodí naprosté skvosty jako je originál Praxitelovy sochy Hermés s malým Dionýsem. Mramorové socha vypadá tak neuvěřitelně živá a jemně vytesaná, že máte pocit, jako by se bůh s dítětem v náručí každou chvíli pohnul. Z bezprostřední blízkosti jsme si mohli prohlédnout i velkolepou výzdobu štítů Diova chrámů, zachycující dramatické momenty řecké mytologie. Součástí expozice jsou i předměty denní potřeby a také dary v podobě ronzových mečů a štítů jako poděkování za vítěžství.

Naše kroky pak vedly ještě dál, do poněkud stranou položeného, avšak neméně fascinujícího Muzea historie olympijských her starověku. Zatímco hlavní muzeum oslavuje umění, toto místo dává nahlédnout do syrové reality, pravidel a vybavení tehdejších sportovců. Žádné dresy ani moderní technologie – atleti trénovali a závodili úplně nahí, potření olivovým olejem. Prohlíželi jsme si těžké bronzové činky (halteres), které skokani do dálky používali k vymrštění těla, autentické škrabky na stírání potu a špíny, nebo dokonce dochované bronzové desky, které připomínaly tresty a pokuty udělené sportovcům za podvádění či úplatkářství. Právě zde, daleko od nablýskaných moderních olympiád, na nás dýchl opravdový a nezkreslený duch antického soubojů.

Delfy

K dokončení cesty po antických perlách jsme opustili Peloponés po velkolepém lanovém mostu Rion-Antirion přes Korintský záliv a vystoupali jsme do divokých srázů pohoří Parnass na řecké pevnině. Delfy leží v dramatické horské scenérii nad propastí Pleistos a pro staré Řeky představovaly střed světa. A to nejen obrazně, ale doslova. Stával zde omfalos, celém antickém světě známý posvátný objekt, který symbolicky označoval střed světa – střed vesmíru a bod, kde se protíná nebeská, pozemská a podzemní říše. Podle starých řeckých mýtů vypustil bůh Zeus z konců světa dva olytské orly (nebo havrany), kteří letěli proti sobě rychlostí blesku. Místo, kde se nad Delfami setkali, označil Zeus za střed světa a na jeho památku tam nechal shodit posvátný kámen nazývaný omfalos. Vypadá jako kámen vejčitého tvaru, který byl ovinutý kamennou sítí, jež měla symbolizovat pupeční šňůru, která poutá Zemi k jejímu středu.

Celé antické fungování svatyně stálo na moci a vlivu Apollónovy věštírny, kam po staletí mířili králové, vyslanci městských států i obyčejní poutníci, aby získali radu před založením nové kolonie, uzavřením míru nebo vypuknutím války. Zásadní otázky zodpovídala kněžka Pythia, která zasedala v hloubi chrámu nad skalní puklinou, vdechovala omamné výpary a ve stavu tranzu pronášela dvojsmyslné výroky. Ty pak srozumitelněji formulovali a do hexametrů veršovali přítomní kněží. Význam Delf přesahoval náboženský rozměr; byly sofistikovaným diplomatickým centrem, kde se křížily zájmy celého řeckého světa a kde jednotlivé státy budovaly okázalé pokladnice plné zlata, aby oslnily svou mocí a vděkem bohu.

Kromě náboženského a politického vlivu byly Delfy centrem kultury a sportu díky pýthickým hrám, které se konaly každé čtyři roky, vždy dva roky po hrách v Olympii. Tyto celořecké slavnosti nebyly pouze o atletických disciplínách jako v Olympii, ale od počátku kladly obrovský důraz na umělecké a hudební soutěže – v antickém amfiteátru se bojovalo o vavřínové věnce v přednesu poezie, hře na kitharu, flétnu i ve zpěvu. Zahrnovaly také jezdecké závody na místním hippodromu v podhůří. Stejně jako v Olympii zde platilo přísné příměří (ekecheiria), které zajišťovalo bezpečný průchod tisícům návštěvníků směřujících do horské svatyně.

Dnešní archeologický a historický areál Delf nabízí dechberoucí procházku po Posvátné cestě, lemované základy klenotnic v čele s nádherně rekonstruovanou aténskou klenotnicí a množstvím čestných pomníků. Cesta stoupá k impozantním pozůstatkům samotného Apollónova chrámu, z něhož dnes ční k nebi několik osamělých dórských sloupů na pozadí gigantických skalních stěn Parnassu. Ještě výše ve svahu se nachází skvěle zachovalé divadlo, které poskytovalo divákům výhled na celé údolí olivových hájů až k modřícímu se Korintskému zálivu, a zcela nahoře pak leží obdivuhodně zachovalý stadion pro pýthické soutěže, vklíněný do strmého horského terénu.

Jedním z fascinujících symbolů řeckého vzdoru byl Hadí sloup, který původně tvořený třemi propletenými bronzovými těly, která na vrcholu nesla zlatou trojnožku. Tento památník vděčil za svůj vznik vítězství řeckých spojenců nad Peršany v bitvě u Plataj roku 479 př. n. l. Řekové tehdy roztavili část ukořistěných perských zbraní a na tělo sloupu dali vyrýt jména třiceti městských států, které se spojily k obraně svobody. Původně stával přímo před Apollónovým chrámem, dnes na místě najdeme jen jeho moderní kopii. V 4. století n. l. nechal císař Konstantin Veliký přestěhovat originál do Konstantinopole, kde přestavoval velkolepou dominantu uprostřed císařského Hippodromu, a na tomto místě na náměstí Sultanahmet se s ním můžete potkat i v současnosti. Zlatá trojnožka vzala za své už ve starověku, ale zkroucené bronzové torzo bez hlav dodnes připomíná moment, kdy celé Řecko potlačilo vnitřní sváry a postavilo se společné hrozbě.

Poutavou tečkou za celou prohlídkou je Archeologické muzeum v Delfách, které patří k vůbec nejbohatším a nejlépe uspořádaným muzeím v celém Řecku. Jeho sály schraňují unikátní sochařské skvěly a votivní dary vykopané přímo v okrsku, mezi nimiž naprosto dominuje slavný Delfský vozataj (Heniochos) z 5. století př. n. l. – bronzová socha v životní velikosti zachycující vítěze závodu s tak neuvěřitelnou anatomickou precizností, skleněnýma očima a citem pro detail, až se tají dech. Muzeum vystavuje i fragmenty chryselefantinových soch, zbytky architektonické výzdoby a samotný kamenný omfalos ozdobený reliéfní sítí, který kdysi stával v srdci svatyně.