Helsinky v souřadnicích dějin: Švédské hradby, carské stopy a zrození finské identity
Cestování pro mě nikdy nebylo jen o odškrtávání památek ze seznamu. Největší kouzlo objevování nového města spočívá v tom, když pochopíte jeho příběh. Helsinky mají svůj příběh neskutečně fascinující.
Příběh finské metropole nepřipomíná osudy starobylých evropských měst, která odvíjejí svou slávu z tisícileté moci králů nebo císařů. Dějiny Helsinek jsou o poznání syrovější, spojené neustálým hledáním vlastní identity na pomezí dvou silných sousedů – Švédska a Ruska. Za počátek švédské vlády nad Finskem je považován rok 1323, kdy Švédsko podepsalo mírovou smlouvu v Nöteborgu s Novgorodskou republikou, která vytyčila hranici mezi Švédskem a Ruskem (Novgorodem).
Historie Helsinek se píše až od roku 1550, kdy švédský král Gustav I. Vasa založil město s názvem Helsingfors. Jeho plán byl jednoduchý: vybudovat obchodní přístav, který by konkuroval bohatému estonskému Revalu – dnešnímu Tallinnu. Jenže původní osada ležela u ústí řeky Vantaa a obchodníci se sem nehrnuli. Teprve posun centra přímo na skalnatý poloostrov u moře dal městu nový impuls.
Když se dnes procházíte ulicemi Helsinek, zjistíte, že každá epochální dějinná změna zde zanechala otisk v podoby konkrétního místa, které můžete navštívit. Tady je průvodce, jak historii města prožít na vlastní kůži skrze jeho ikonická místa.
Švédská éra a vojenská bastila: Pevnost Suomenlinna
Zlomový bod v historii švédského Helsingforsu přišel v polovině 18. století. Vyčerpané Švédsko se rozhodlo vytvořit z města klíčovou obrannou linii proti Rusku. Na šesti skupině žulových ostrůvcích spojených mosty vyrostla masivní námořní pevnost pod švédským názvem Sveaborg. Jenže v roce 1808 po obléhání kapitulovala a na celé století připadla carskému Rusku, které pevnost přejmenovalo na Viapori a proměnilo v předsunutou základnu Petrohradu.
Dnes je pevnost zapsaná na seznamu UNESCO a z přístavu vás k ní za 15 minut doveze městský trajekt za cenu místní dopravy (zóna AB).
Co neminout:
- Katedrála a maják v jednom: Nepřehlédnutelným bodem je kostel na Suomenlinně. Jeho centrální věž totiž neslouží jen jako zvonice, ale dodnáška funguje také jako letecký i námořní maják. V roce 1854 ho nechal postavit car Mikuláš I. jako pravoslavný chrám s cibulovitými věžemi. Po získání nezávislosti v roce 1917 ho Finové přestavěli do strohé luteránské podoby
- Obří carská kasárna: Zářivě růžová a žlutá průčelí klasicistních carských kasáren lemují hlavní přístaviště a centrální ulice pevnosti. Dnes tyto mohutné vojenské stavby ze 19. století stále slouží jako obytné domy pro místní obyvatele, výtvarné ateliéry nebo kavárny.
- Pivovar Suomenlinnan Panimo (Suomenlinna Brewery): Hned u hlavního přístaviště v historické budově mýtnice sídlí místní ikonický mikropivovar s vlastní restaurací. Ochutnat tu můžete tradiční svrchně kvašená ale piva, uzený porter nebo sezónní speciály inspirované místní námořní historií.
- Písečné valy a prašné toulky: Rusové výrazně změnili systém opevnění – namísto vysokých švédských kamenných hradeb vybudovali masivní travnaté a písečné valy se zapuštěnými kryty a prachárnami, které dokázaly lépe pohlcovat nárazy tehdejší moderní dělostřelecké munice. Při procházce po jižních valech ostrova Kustaanmiekka narazíte na obří litinová carská děla z konce 19. století s azbukou odlitou přímo na hlavních.
- Královská brána (Kuninkaanportti): Monumentální žulová brána z roku 1754 na jižním cípu pevnosti stojí přesně v místě, kde kotvila loď švédského krále Adolfa Fridrika během jeho návštěvy stavby.
- Suchý dok a ponorka Vesikko: Projděte se kolem jednoho z nejstarších dosud fungujících suchých doků na světě, kde se opravují historické dřevěné plachetnice, a nakoukněte k restaurované finské ponorce Vesikko z druhé světové války.
- Přes ostrovy vede dobře značená trasa. Pokud chcete být sami, většinou stačí tuto trasu opustit. Posaďte se na divoké západní valy a pozorujte lodě, plující kolem. Jestli máte čas, můžete se seznámit s expozicí v muzeu, kde je k vidění dokument o pevnosti a řada exponátů vztahující se k vojenské historii pevnosti. Ale vlastně celá pevnost je expozící sama o sobě. Pro milovníky vojenství je zde i specializované muzeum Sotamuseo. V pevnosti najdete i přírodní divadlo, park i prostory pro výtvarníky, jako je projekt HIAP.
Ruský car a neoklasicismus: Senátní náměstí a Národní knihovna
V roce 1809 připadlo Finsko jako velkoknížectví pod Ruské impérium. Car Alexandr I. v roce 1812 prohlásil Helsinky novým hlavním městem místo dosavadního Turku. Po zničujícím požáru dostal architekt Carl Ludvig Engel volnou ruku a proměnil dřevěné městečko v neoklasicistní perlu – „Malý Petrohrad“. Srdcem této éry je Senátní náměstí (Senaatintori) se sněhobílou katedrálou Tuomiokirkko. Náměstí má symetrický obdélníkový půdorys, kterému dominují čtyři klíčové stavby představující instituce tehdejšího státu:
Helsinská katedrála (Tuomiokirkko) – Náboženská moc: Dominuje celému prostoru z vyvýšené terasy na severní straně. Katedrála s čistě bílou fasádou a pěti zelenými baňatými kopulemi byla dokončena v roce 1852. Monumentální žulové schodiště vedoucí od náměstí ke katedrále se stalo oblíbeným místem setkávání místních i turistů. Za vstup se platí, ale podle naší průvodkyně není nutné ji navštívit, protože interiér není nijak zajímavý. Zatímco zvenčí působí katedrála jako pompézní carský monument, uvnitř je luteránsky strohý. Tak jsem jen nakoukla do jednoduchého bílého prostoru, pro představu to stačí.
Vládní palác (Valtioneuvostonsatama) – Státní moc: Východní stranu náměstí tvoří bývalá budova Senátu z roku 1822, dnes zde sídlí vláda a premiér. Právě odsud pochází název celého náměstí.
Hlavní budova Helsinské univerzity – Vzdělání a věda: Západní stranu zaujímá univerzita z roku 1832, jejíž fasáda tvoří zrcadlový odraz Vládního paláce naproti. Spolu s přilehlou knihovnou tvoří akademické zázemí města. Můj nejsilnější zážitek ale skrývá Finská národní knihovna (Kansalliskirjasto). Zvenku nenápadná budova, ale uvnitř vás čeká chrám starých knih s mramorovými sloupy, freskami a dřevěnými galeriemi v Kupolovém sále. Vstup je zdarma, větší zavazadla je nutné odložit v šatně.
Zatímco většina okázalých budov na náměstí pochází z 19. století, jihovýchodní roh (na adrese Aleksanterinkatu 16) skrývá unikátní historický klenot – Sederholmův dům. Jedná se o nejstarší dochovanou kamennou budovu v historickém centru Helsinek. Dům nechal v roce 1757 postavit bohatý kupec a průmyslník Johan Sederholm. V době, kdy byly Helsinky ještě převážně dřevěným městem spadajícím pod Švédské království, byla stavba z kamene a cihel symbolem obrovského majetku a prestiže. Dvoupodlažní dům postavený v barokním stylu má charakteristickou mansardovou střechu a světlou fasádu. Přežil masivní požár města v roce 1808 i rozsáhlou asanaci okolí během stavby nového carského centra. Dnes v budově sídlí Městské muzeum Helsinek (Helsingin kaupunginmuseo), které je zaměřené zejména na rodiny s dětmi a historii každodenního života ve městě (Children’s Town). Vstup do muzea je zdarma.
Socha cara Alexandra II. – Středobod náměstí: Uprostřed náměstí stojí bronzová socha z roku 1894. Přestože Finové měli k ruským carům komplikovaný vztah, Alexandr II. si uchoval jejich úctu, protože obnovil finský sněm a potvrdil finskou autonomii i jazyková práva.
Nedaleko na skalnatém poloostrově v historické čtvrti Katajanokka, hned vedle Tržního náměstí (Kauppatori) se tyčí další pozůstatek na ruskou nadvládu, který tvoří výrazný kontrast k bílé katedrále. Chrám věčného spánku Panny Marie (finsky Uspenskin katedraali) je hlavní pravoslavnou katedrálou v Helsinkách a zároveň největším pravoslavným chrámem v západní Evropě. Byla postavena v letech 1862–1868 a reprezentuje ruský novobyzantský styl kombinovaný s prvky tradiční dřevěné i kamenné ruské architektury 16. století. Zajímavostí je, že obvodové zdi tvoří charakteristické červené cihly, z nichž značná část pocházela z pevnosti Bomarsund na Alandských ostrovech, která byla zničena během krymské války v roce 1854. Chrám zdobí 13 pozlacených kopulí s kříži, které symbolizují Ježíše Krista a 12 apoštolů. Dovnitř se mi nepovedlo dostat, podle průvodkyně to lze hlavně při mších.
Tradiční život u moře: Tržnice Vanha Kauppahalli
S růstem carského hlavního města v 19. století vzkvétal i městský obchod a mořský průmysl. V roce 1889 byla přímo u přístavu otevřena krytá tržnice, která dodnes uchovává atmosféru starých časů. V historické hale se skrývá mnoho malých bister, kde můžete ochutnat finské speciality. Nabízí se čerství i uzení lososi, sledi, kaviár, krevety a nejrůznější mořské saláty, špičkové chlebíčky s krevetami či lososem nebo zažít soba na mnoho způsobů. Mimo suvenýrů s mumínky, ručně vyráběných nožů, výrobků ze sobí kůže a paroží a vlněného oblečení, si můžete odvézt i vakuované sýry, salámy nebo sobí jerky. Na nábřeží se pod stany ukrývají další laskominy. Na venkovním tržišti Kauppatori (Trhové náměstí) nakoupíte vše od ovoce a zeleniny, v letních měsících jsou stánky plné čerstvých severských lesních plodů (jahody, borůvky, maliny), hráškových lusků, které Finové jedí syrové jako svačinu, a hub. Určitě za ochutnání stojí plody unikátní ostružiny moruška, které jsou velmi šťavnaté, lehce nakyslé s velkými semínky. I tady se lze dopřát í smažené malé rybky muikku s česnekovou omáčkou, grilovaného lososa s bramborami nebo tradiční hustou finskou lososovou polévka (lohikeitto) s žitným chlebem. Můžete ochutnat tradiční pečivo jako jsou masové koláče lihapiirakka, karelské koláče (karjalanpiirakka) nebo sladké skořicové šneky (korvapuusti) s fitrovanou kávou.
Žulová brána do svobodného Finska: Nádraží Steissi
Příběh helsinského hlavního nádraží přesně zrcadlí cestu Finska od carské nadvlády k suverénní republice. První dřevěná stanice z roku 1862 symbolizovala průmyslový rozmach a spojení s Petrohradem, architektonická soutěž na novou budovu v roce 1904 se proměnila v symbol boje o národní identitu. Architekt Eliel Saarinen pod tlakem veřejnosti přepracoval původní národně-romantický návrh v geometricky monumentální dílo z finské žuly s ikonickými sochami gigantů (Kivimiehet), které ztělesňovaly sílu a pokrok národa. Budova, jež během 1. světové války sloužila jako ruský vojenský špitál a za občanské války v roce 1918 byla strategickým bojištěm, se po svém slavnostním otevření v roce 1919 stala jedním z nejsilnějších symbolů nově zrozeného, nezávislého demokratického státu. Perličkou je přeměna soukromého carského salónku na reprezentační prostory finského prezidenta. Dominantou prostoru původní čekárny je nástěnná malba, která zobrazuje jezerní krajinu Koli u jezera Pielinen, motiv, který se stal jedním z ikonických národních symbolů Finska. Nádraží neslouží pouze jako nejvýznamnější dopravní uzel Finska, spojující příměstské i dálkové vlakové linky s metrem a tramvajovou sítí, ale svou nepřehlédnutelnou siluetou platí za jeden z hlavních vizuálních symbolů města a přirozené centrum veřejného života v Helsinkách. Hlavní nádraží se finsky jmenuje Helsingin päärautatieasema (ve švédštině Helsingfors centralstation). V běžné mluvě mu místní říkají zkráceně Steissi (případně Päärautatieasema), stejně jako celé čtvrti okolo něj.
Hned naproti hlavnímu nádraží na náměstí Rautatientori stojí nepřehlédnutelná novorenesanční budova Ateneum, která představuje nejvýznamnější muzeum výtvarného umění ve Finsku. Základ stálé expozice tvoří klíčová díla takzvaného zlatého věku finského umění (1880–1910) od autorů jako Akseli Gallen-Kallela, Eero Järnefelt či Helene Schjerfbeck, jejichž plátna zásadním způsobem utvářela národní mytologii a identitu v období před vyhlášením nezávislosti. Kromě finských mistrů muzeum vystavuje i vzácná mezinárodní plátna – mimo jiné práce Vincenta van Gogha, Paula Gauguina nebo Paula Cézanna. Na návštěvu expozic my nezbyl čas, ale vyzkoušela jsem alespoň vyhlášené Ateneum Bistro, které je na poměry v centru Helsinek cenově velmi dostupné a nabízí skvělé jídlo. Pravým finským fenoménem pro cenově výhodné stravování jsou pracovní obědy (lounas), které zde podávají ve všední dny (úterý–pátek) mezi 11:00 a 14:00. V této době si můžete vybrat ze dvou výborných variant. Teplý obědový bufet (kolem 15,70 €) zahrnuje kompletní teplé jídlo (výběr z tradiční finské i mezinárodní kuchyně včetně vegetariánských variant) společně se salátovým bufetem, na malý hlad postačí jen polévka a salátový bufet (kolem 12 €). Na bistru je příjemné i to, že je přístupné přímo z ulice (z Kaivokatu), takže nemusíte kupovat vstupenku do samotného muzea. Moc jsem si pochutnala, velmi doporučuji.
