Část 3.

Newfoundland má minimálně dvě zcela odlišné tváře. Východní část je sice plošší, pokrytá vřesovišti a zakrslými smrky, ale přímo pod nohama vám tu burácí otevřený a nespoutaný Atlantik. Můžete se kochat výhledy na strmé útesy, které zdejší vlny a vítr vytvarovaly do neuvěřitelných tvarů. Východní pobřeží je rozsekané, roztříštěné a plné nečekaných útvarů. Nemá sice obří výškové parametry západních hřebenů, ale o to je divočejší, členitější a dočista tvarované mořem. Desítky metrů od břehu z vody ční osamocené skalní pilíře a věže, na kterých hnízdí tisíce mořských ptáků. Pobřežní útesy navíc netvoří žádnou souvislou zeď, nýbrž dramatický labyrint skalních bran, odlehlých mořských jehel a hluboce zaříznutých soutěsek.

Gros Morne: Divoká poezie severské přírody

Útesy na západě naproti tomu působí jako z úplně jiného světa. Západní pobřeží utvářela nepředstavitelná síla stlačovaných kontinentů a váha obrovských ledovců. Najdete tu gigantické, kolmé skalní masivy, které ledovec před tisíci lety ohladil jako obří dláto. Zdejší skály nebyly obroušeny jen zevnitř, ale doslova vyzvednuty ze dna praoceánu a naskládány nahoru na kontinent. Nemají charakter pouhých mořských hradeb, ale masivních horských obrů, jejichž úpatí vytrvale omývá Atlantik.

S touto krajinou se mění i celková kultura a tempo života. Západ působí komorněji, odlehleji a drží si drsnou atmosféru rozesetou do malých rybářských osad s francouzskými kořeny – koneckonců celé jméno oblasti dali kdysi francouzští rybáři a mořeplavci.

Na západním pobřeží se rozprostírá národní park Gros Morne, vyhlášený v roce 2005 jako druhý největší národní park v Atlantické Kanadě. Samotný název Gros Morne pochází ze staré francouzštiny a doslova znamená „Velká osamělá hora“. Vrchol této druhé nejvyšší newfoundalské hory sloužil po staletí námořníkům v zálivu sv. Vavřince jako nepřehlédnutelný orientační maják – temný, masivní vrcholek čnící nad pobřežní nížinou. Park v podstatě na dvě části rozděluje hluboký ledovcový fjord Bonne Bay se dvěma rameny (South Arm a East Arm). Okolní krajinu vyřezala přibližně před 10 000 lety dvojice velkých ledovců, které se spojily v centrální části zálivu a pokračovaly dál k otevřenému oceánu.

Tablelands: Procházka po marťanském zemském plášti

Jižní část parku představuje naprostou geologickou raritu, kterou jinde na světě uvidíte jen málokde. Pásmo Tablelands mezi městečky Woody Point a Trout River vypadá jako oranžovo-hnědá, pustá měsíční krajina.

Při srážce kontinentálních desek před stovkami milionů let zde došlo k takzvané obdukci – část zemského pláště tvořená peridotitem byla doslova vytlačena nad zemskou kůru. Hornina pocházející ze svrchního pláště je čerstvě tmavě zelená či černá, ale na vzduchu obsažené železo zrezaví, takže skály získávají charakteristickou rezavě oranžovou až hnědou barvu. Kvůli extrémní koncentraci těžkých kovů, jako je nikl a chrom, které jsou pro většinu rostlin toxické, a naprostému nedostatku vápníku, draslíku či jiných živin tu téměř nic neroste. Roste zde např. masožravá špirlice nachová (Sarracenia purpurea), která získává živiny z lapeného hmyzu. Je oficiálně považována za národní rostlinu provincie Newfoundland a LAbrador, je zobrazena v logu provincie a najdeme ji také na některých SPZ Newfoundalndu.

O tom všem jsme se na vlastní kůži přesvědčili na asi čtyřkilometrové trase Tablelands Trailhead. Vede po dřevěném chodníku údolím Winter House Brook Canyon až k vyhlídkové plošině v ústí ledovcového karu. Cesta je sice nenáročná a vede po rovině, ale také patřičně hojně navštěvovaná. Méně turistů a mnohem proměnlivější krajinu jsme však poznali o kousek dál, při výstupu – či spíše sestupu – k Green Gardens.

Green Gardens: Od pusté oranžové krajiny k zeleným pastvinám

Trek Green Gardens, to byla úplně jiná káva než drsný výstup na Gros Morne. Celý devítikilometrový okruh nám zabral asi tři hodiny a začal na parkovišti u silnice Route 431, kde jsme vstoupili do zmíněné oranžovo-hnědé pustiny Tablelands. Prvních dvacet minut jsme šli po rovném, vyprahlém peridotitu s obnaženým zemským pláštěm pod nohama a připadali si jako na Marsu.

Pak ale stezka začala prudce klesat k oceánu a krajina se před očima proměnila k nepoznání. Suché skály vystřídal hustý boreální les, vzduch zvlhnul a my jsme se serpentinami proplétali kvetoucími loukami a houštinami tuckamore – zakrslých, větrem ošlehaných smrků.

Když jsme konečně vyšli z lesa na útesy nad Old Man Cove, vyrazilo nám to dech. Svěže zelené louky ostře kontrastovaly s temně modrým Atlantikem a černými vulkanickými útesy. Po více než osmdesáti dřevěných schodech jsme sestoupili přímo na pláž zkoumat fascinující lávové polštáře – kulovité útvary vzniklé před miliony let při podmořských erupcích. Hukot vodopádu stékajícího z útesu do moře, pasoucí se ovce na loukách nad námi (místní farmáři je sem vozí na letní pastvu) a majestátní mořské jehly čnící z vody tvořily až neskutečně idylickou atmosféru.

Zpáteční cesta do vnitrozemí, vedoucí strmě do kopce bujnou vegetací korytem potoka Wallace Brook, byla sice trochu namáhavá a místy blátivá, ale tenhle trek za tu neuvěřitelnou rozmanitost na tak malém prostoru rozhodně stál. (Původně plánovaný návrat podél potoka sice kvůli uzavřenému trailu nevyšel, takže jsme po pobřeží jen nakoukli na vyhlídku s dálnou horou Gros Morne a museli si vyšlápnout 250 výškových metrů zpět stejnou cestou, ale vůbec nám to nevadilo).

Na vrcholu Newfoundlandu: Výstup na horu Gros Morne

Severní část národního parku Gros Morne nabízí dramatickou mozaiku severské divočiny, které dominují strmé žulové stěny pohoří Long Range Mountains a majestátní náhorní plošina hory Gros Morne Mountain. Na rozdíl od jižních geologických pustin je sever pokryt hustými jehličnatými lesy, rozsáhlými rašeliništi a větrem ošlehanými pobřežními lesíky, které lemují oblázkové a písečné pláže Zálivu svatého Vavřince. V této části ostrova žijí dokonce i stáda sobů (karibu). S dalšími obyvateli a celkovou geologií oblasti se můžete seznámit v návštěvnickém centru, kde vám poradí také s tím, jak se vybavit na trek a pobyt v divočině.

A pak už přichází na řadu zlatý hřeb – výstup na vrcholek Gros Morne (806 m n. m.). Je to přesně ten typ túry, na který se nezapomíná, a to jak kvůli neskutečným výhledům, tak kvůli obrovské fyzické náročnosti. Celý šestnáctikilometrový okruh s převýšením přes 800 metrů nám zabral poctivých šest hodin.

Zpočátku jde o příjemnou, pozvolnou procházku boreálním lesem po štěrku a dřevěných lávkách podél potoka Crow Cliff Brook. Pravá výzva ale začíná u základny hory. Nejdříve vás cedule upozorní, abyste si zkontrolovali, zda je vrchol vůbec vidět – pokud se halí do mlhy, stoupat se nesmí. Odtud je trasa průchozí výhradně v jednom směru, a jakmile vstoupíte do úseku zvaného The Gully, okamžitě pochopíte proč.

Čeká vás 1,5 kilometru extrémně strmého výstupu v nestabilním suťovisku tvořeném ostrými bloky kamene. Žádná klasická pěšina tu neexistuje – člověk neustále skáče z balvanu na balvan, dává pozor na každý krok, hlídá špatně upevněné kameny uvolněné turisty nad sebou a bedlivě sleduje značení. Nahoře nás přivítal citelný teplotní skok a ostrý vítr, ale odměna stála za to: ocitli jsme se na rozsáhlé, měsíční náhorní plošině tvořené arkticko-alpínskou tundrou, s unikátním výhledem na ledovcové údolí Ten Mile Pond a kolmé skalní stěny padající strmě dolů. Pohyb po temeni hory probíhá výhradně po dřevěných chodnících, aby se chránila zdejší citlivá vegetace. Na samotném vrcholu si turisté vybudovali zástěny z naskládaných kamenů, aby se před vichrem trochu skryli.

Sestup přes údolí Ferry Gully obchází horu ze severozápadní strany. I když vede z velké části po dřevěných schodech, po takovém stoupání dostanou kolena při zpáteční cestě přes rašeliniště zpět k parkovišti pořádně zabrat. Pokud se na tuto trasu vydáte, nezapomeňte na dostatek vody (na většině trasy není ani kapka, jinde lze nouzově nabírat vodu jen z tenkého proudu potůčku), voděodolné a větruodolné oblečení, pokrývku hlavy a fungující repelent. Místy je to sice pořádná dřina, ale doporučujeme všemi deseti!

V národním parku Gros Morne se můžete ubytovat v pěti kempech, které ale bývají brzy plné, protože představují nejvýhodnější variantu. Určitě se vyplatí zamluvit si místo s předstihem na webu Parks Canada.

Alternativou jsou dražší komerční kempy dál od přírody, kam míří hlavně obytná auta. . Na několika místech parku jsou i primitivní tábořiště, která se skládají (co jsme viděli) ze suchého záchoda a několika dřevěných plošin na stan. Jsou ureny převážně pro turisty, kteří jsou několikadenní treky, ale i tak je potřeba si je zamluvit. Vše najdete na stránkách národních parků. Počítejte také s tím, že mobilní signál funguje spolehlivě jen v osídlených oblastech, jinde je velmi skromný. Vyplatí se mít vše zařízené dopředu a stažené offline mapy v telefonu

Blow Me Down: Po stopách kapitána Cooka a divokých větrů

Jižně od Gros Morne leží výrazně klidnější Blow Me Down Provincial Park. Když jsem poprvé narazila na tento název, říkala jsem si, jestli si z nás místní nedělají legraci. Není to ale žádný moderní vtip, nýbrž ryzí námořnické dědictví, které přesně vystihuje povahu tohoto úchvatného koutu země.

Když se dřívější britské plachetnice snažily vmanévrovat do hlubokého zálivu Bay of Islands, nad kterým se zvedají masivní hory vysoké až 800 metrů, vítr z otevřeného moře narazil na tyto strmé skalní stěny, stlačil se a s neuvěřitelnou silou se převalil přes jejich hrany dolů na hladinu. Zčistajasna tak přicházel brutální, nárazový vítr – meteorologové hovoří o katabatickém větru, ale námořníci pro něj měli mnohem jadrnější výraz:„Well, blow me down!“ (Tedy volně přeloženo: „Ať mě to srazí k zemi!“ nebo „To mě podrž!“), vyjadřuje absolutní úžas a překvapení.

Vítr byl v těchto místech tak nevyzpytatelný, že se z námořnického varování stal oficiální zeměpisný název pro celé pohoří, přilehlý poloostrov i dnešní provinční park. Cesta sem vede po scénické silnici Route 450, zvané též Captain Cook’s Trail. Právě v zálivu Bay of Islands totiž v létě roku 1767 působil slavný kapitán James Cook. Ještě než se proslavil svými tichomořskými výpravami, mapoval newfoundlandské pobřeží pro britskou Admiralitu s takovou přesností, že jeho mapy sloužily ještě dalších sto let. Právě brilantní práce na Newfoundlandu mu vynesla důvěru britské Admirality i Royal Society a v roce 1768 i velení nad lodí HMS Endeavour.

Přes schody a útesy až na humří oběd

Přímo z provinčního kempu vede výstup na vyhlídkovou plošinu, kam se dostanete po zdolání dřevěných schodů Governors Staircase. Z vrcholu ve výšce kolem 135 metrů nad mořem se otevírá kruhový výhled na celý labyrint Bay of Islands – zelené ostrovy Governor’s Island a Guernsey Island rozseté na modré hladině, dramatické útesy pobřeží i mlhou zahalenou osadu Lark Harbour.

My jsme pokračovali ještě o sto výškových metrů výš po dřevěných chodnících a pěšinách, které časté deště a mlhy proměnily v pravou bažinu, až na další vrchol – Tortoise Mountain (232 m n. m.). Prošli jsme se ale i na nenáročné vyhlídky mimo provinční park. Zavítali jsme k vodopádu Copper Mine Falls a na stezku Bottle Cove Trail. Na konci poloostrova jsme prošli z pláže v chráněné zátoce Bottle Cove skrz zakrslé, mořským větrem vytvarované smrkové porosty a rašelinné louky směrem k otevřenému oceánu v Zálivu svatého Vavřince a vyšplhali na strmý skalní ostroh Sunset Rock, jenž se tyčí přímo nad průzračnou vodou zátoky.

Poslední osada na silnici Route 450 se jmenuje Lark Harbour a i její jméno souvisí s kapitánem Jamesem Cookem, který ji pojmenoval po své průzkumné lodi HMS Lark. Zdejší malý přístav je známý svými barevnými dřevěnými loděnicemi a dlouhou tradicí rybolovu – především lovu tresek, humrů a krabů.

Samozřejmě jsme neodolali a jednoho zdejšího humra museli ochutnat. Živé kousky tu uchovávají v pastích na mole hned vedle restaurace Myrtles On The Bay. Dostali jsme rychlý výklad, jak se pozná humří samec od samice, a po chvíli rozhodování si vybrali našeho favorita. Byl naprosto výborný, stejně jako předkrm v podobě zapečených hřebenatek se sýrem. Dokonalá tečka za objevováním nespoutané tváře Newfoundlandu.