John Muir Trail – 16. července – den 11.
V noci na dnešek se mi spalo špatně. Hlavou mi vířily myšlenky. Dnes nás čeká jedno velmi důležité rozhodnutí. John Muir Trail končí na Mount Whitney, která je s výškou 4 421 metrů nejvyšší horou USA mimo Aljašku. Na vrchol se dá vystoupat i z opačné strany hřebene, z místa zvaného Whitney Portal nedaleko městečka Lone Pine. Správa parku se však obává přelidnění na tábořištích i na samotném vrcholu, a proto výrazně omezuje počet vydaných povolení k výstupu. To naše se nám získat nepodařilo.
Stále tedy řešíme, zda a jak se na vrchol dostat. Zariskujeme a budeme doufat, že rangeři zůstanou pouze vstřícní a nebudou chtít vidět permit? Nebo se zkusíme domluvit a požádat je, aby nás pustili dál, protože víme, že se sem už nikdy nevrátíme? Možností je víc a do několika hodin se musíme rozhodnout. Pokud se o výstup pokoušet nebudeme, musíme si pospíšit. Dnes bychom rádi došli na poslední tábořiště vzdálené 28 kilometrů.
Balení máme natrénované, přesto se všechno vleče a vyrážíme teprve po sedmé. Krajina kolem nás je vyprahlá, s fotogenickými, ale mrtvými stromy. Jedinou vodu široko daleko představuje malé jezírko a tenký potůček v údolí. Brzy se všechno rozpaluje doběla a mně se jde čím dál hůř, i když terén není zvlášť náročný. Cíl se nepřibližuje.
V poledne usedáme k obědu na kmen u křižovatky cest. Jedna z nich stoupá ke špičatému vrcholu Mount Whitney, který se mezi stromy občas objeví. Na vrchol zbývá jen asi 800 výškových metrů; po noclehu u Guitar Lake bychom tam mohli stanout už zítra ráno. Byl by to krásný závěr našeho putování. Druhá cesta kopíruje trasu PCT a Mount Whitney obchází, protože ani její dálkoví chodci na vrchol směrem odtud nesmějí. Sedíme, koukáme na ty dvě možnosti a vážíme, měříme, přepočítáváme. A pak se rozhodneme pro to méně dramatické — obejít vrchol a neriskovat zbytečný návrat. A víte co? V tu chvíli se mi uleví. Konečně je po rozhodování.
Chystáme se vyrazit, když se objeví překvapení: docházejí nás dvě „holky“, které jsme několik dní neviděli a mysleli si, že svým strojovým tempem už dávno utekly. I ony vypadají překvapeně. Konečně je čas na krátký rozhovor; dosud jsme se jen zdravili. Mladé Kaliforňanky mohou absolvovat celý trek, a tak za chvíli zamíří směrem na vrchol. Teprve když odejdou, napadne mě, že jsme se s nimi mohli společně vyfotit. Strávili jsme vedle sebe skoro týden… Snad bude šance potkat se v civilizaci, protože obě cesty nakonec končí v Lone Pine.
Teď klesáme lesem k Whitney Creek a očekávám už pohodový úsek. A znovu se mýlím. Stoupáme přes rozpálené bílé skalky a poté míříme přes holou planinu s několika zoufalými stromky – bez stínu, bez vody. Z Guyot Passu sestupujeme rozdupanou cestičkou pokrytou přesušenou hlínou a vápencovými kameny. Každý krok víří prach do všech stran, kalhoty už dávno změnily barvu a mně naprosto docházejí síly. O druhém tábořišti, které jsme původně plánovali jako dnešní cíl, už vůbec neuvažuji. Když sotva dopadám na první tábořiště, nechci už nic. Jen nohy do ledové vody, přeprat ponožky a spát.
Máme v nohách jen něco přes dvaadvacet kilometrů a je teprve odpoledne, ale tělo mě vypíná jako pojistku při zkratu. Jsem přehřátá, možná na hraně úpalu. Všude kolem hluk a ruch, skupina mladých se teprve balí a vesele odchází. Já uléhám. A dvě hodiny o mně neví svět.
Pak se cítím o něco lépe. Přinutím se něco sníst, vypiju čaj a jsem zpátky u horizontální polohy. Takový konec dne jsem nečekala. A možná je to naše poslední noc na trailu. Divný pocit, že jsme kousek před koncem velkého dobrodružství… Usínám… a někde v polospánku slyším spoustu koní, jak kráčejí po stezce kolem našeho stanu.
Shrnutí:
Tindall Frog Ponds – Rock Creek
délka: 22,3 km
stoupání: 530 m – klesání: 975 m
