Podzimním Peloponésem: Od jeskyní přes byzantské kláštery až po technické zázraky
Zapomeňte na přeplněné pláže, rozpálený asfalt a nekonečné fronty na památky. Když na Peloponés a do středního Řecka vyrazíte na přelomu října a listopadu, otevře se před vámi úplně jiný svět, než jaký znají letní turisté.
Naše podzimní výprava začala klasicky: pouze letenky v kapse, na letišti zamluvené auto a v mobilu mapa nabitá špendlíky míst, která se na Peloponésu nabízela. Podzimní Řecko si na striktní harmonogramy nepotrpí. Brzy jsme pochopili, že naším hlavním parťákem na cestě bude improvizace – a ochota přijmout každou výzvu, kterou nám vrtkavé počasí postaví do cesty. Tradičním výšlapům do hor jsme tentokrát museli dát sbohem. Vrcholky se halily do neprostupné mlhy a těžkých dešťových mraků. Noc co noc se nad našimi hlavami spouštěly pořádné slejváky, ale jakmile ale vyšlo slunce, vzduch se příjemně prohřál a země voněla podzimem.
Právě tahle nutnost měnit plány za pochodu nás ale přivedla k těm nejlepším zážitkům. Kromě hlavních taháků, o kterých už byla řeč minule, jsme začali objevovat poklady úplně náhodou – prostě jsme jen sjeli z hlavní silnice, protože nás zaujala odbočka. Během pár dní jsme tak procestovali staletími. Stáli jsme u tichých pravěkých památek, bloumali uličkami starobylých měst a dobývali opuštěné středověké pevnosti. Objevili jsme horské kláštery přilepené ke skalám i divoké přírodní scenérie. Ať už jsme ale odbočili kamkoliv, jedno zůstávalo stejné: na obzoru se vždycky třpytilo moře.

První zastávka se uskutečnila těsně před příjezdem na Peloponés. Korintský průplav je taková nezvyklá jizva v krajině. Stačí vystoupit z auta, přejít po mostě a podívat se dolů – najednou před vámi leží úzký, dokonale rovný zářez ve skále, kde se hluboko pod nohama třpytí voda spojující Korintský a Sarónský záliv. Tahle vodní cesta dlouhá necelých 6,4 kilometru a široká jen kolem 21 až 25 metrů je vykopaná přímo v úrovni moře, takže se obešla bez zdymadel, ale boční stěny se tyčí až do výšky kolem 80–90 metrů. Myšlenka prokopat šíji je stará tisíce let – už v 7. století př. n. l. ji zvažoval korintský tyran Periandros a místo ní vznikl dlážděný diolkos pro přetahování lodí přes pevninu, později se o výkop pokusil císař Nero a nakonec se dílo podařilo dokončit až v roce 1893. Dnes už je průplav pro moderní námořní obry příliš úzký a mělký, protože má hloubku zhruba osm metrů a občas ho potrápí sesuvy svahů i údržba. Je to takový ten typický řecký moment, kdy na vteřinu ztichnete, koukáte dolů na obří geologický řez a uvědomíte si, že jste se právě ocitli na hraně „ostrova“, kterým se Peloponés díky průplavu fakticky stal.


Poloostrov Argolida
První zastávkou na východním výběžku Peloponésu byla vesnice Didyma. V krasovém terénu nad ní se otevírají dva obří závrty – propasti, které vznikly zřícením stropů podzemních jeskyní. Větší z nich má v průměru téměř sto padesát metrů, ale fascinující je především ta menší. Vstupuje se do ní úzkým, uměle proraženým tunelem ve skále a přímo pod převisem obrovské klenby jsou doslova přilepeny dvě drobné byzantské kaple ze 13. století – Agios Georgios a Metamorfosis. Akustika a hra světla v tomto uzavřeném prostoru působí téměř nadpozemsky.







Jen o pár kilometrů dál, u zátoky Koilada, leží jeskyně Franchthi. Z architektonického hlediska jde „jen“ o obrovský skalní převis s propadlým stropem, ale z hlediska historie jde o jedno z nejzásadnějších míst Evropy. Archeologické výzkumy zde prokázaly nepřetržité lidské osídlení od mladšího paleolitu až do konce neolitu. Právě tady se našly nejstarší důkazy o námořní plavbě ve Středomoří – obsidián pocházející až z ostrova Milos dokazuje, že už před deseti tisíci lety lidé dokázali překonat desítky kilometrů otevřeného moře.




Uvádí se, že Řecko má přes 3000 ostrovů a ostrůvků. My jsme se na jeden unikátní vypravili. Ostrov Hydra se nachází necelou půlhodinu plavby od jižního pobřeží poloostrova Argolis z přístavu Ermioni, místní upřednostňují nejbližší malé přístaviště u statku v Metochi. Jediné zdejší stejnojemnné město, které se amfiteatrálně zvedá nad přístavem, je unikátní urbanistickou rezervací. Nejezdí tu žádná auta ani motorky; veškerá doprava probíhá pomocí mul a oslů. Kamenné rezidence (tzv. archontika) z konce 18. a počátku 19. století si tu nechali postavit bohatí rejdaři, kteří zbohatli na prolomení britské blokády během napoleonských válek. Architektura je strohá, pevnostní, často navržená janovskými a benátskými staviteli. Nad městem se zvedá holý vápencový hřeben s nejvyšším bodem ostrova, vrcholem Eros (588 m n. m.). Pro výstup ke klášteru Profitis Ilias vede pohodlná široká cesta, která pokračuje schody. Klášter byl založený v roce 1813 mnichy z hory Athos a čtyři měsíce zde byl vězněn hrdina boje za nezávislost Theodoros Kolokotronis. Na vrchol Eros je to už jen kilometr horskou pěšinou s převýšením asi 100 metrů. Námaha stojí za to, vrchol odmění člověka kruhovým výhledem na celý Argolský a Sarónský záliv.
















Po návratu na poloostrov jsme nemohli minout Nafplio (Nauplio), první hlavní město moderního Řecka v letech 1829–1834. Jeho tvář formovali především Benátčané, kteří městu říkali Napoli di Romania. Dominantou je pevnost Palamidi tyčící se na 216 metrů vysokém útesu. Benátčané ji vybudovali v rekordním čase mezi lety 1711 a 1714 jako mistrovské dílo barokního fortifikačního stavitelství se systémem osmi samostatných bastionů. Na samém konci října tu panuje ideální počasí na výšlap po nekonečných schodech, kterých má být zhruba 900, nahoru i na následnou procházku uličkami starého města, kde se benátské lodžie mísí s osmanskými mešitami a neoklasicistními budovami z 19. století.














Arkádie a západní Peloponés
Pak už jsme nastoupali vysoko do hor Arkédie, do městečka Dimitsana, které se nachází v nadmořské výšce 1000 m. Kamenné domy s břidlicovými střechami tu doslova visí na strmých svazích nad soutěskou řeky Lousios. Byla postavena na místo antického města Teuthis, které se podle Homéra dokonce účastnilo Trojské války. Dimitsana byla po staletí centrem vzdělanosti a během řecké války za nezávislost hrála klíčovou roli díky svým vodním mlýnům, které poháněla dravá horská voda. Historické vodní mlýny jsou dnes přístupné v rámci unikátního skanzenu Open-Air Water Power Museum, ale prohlídku jsme nestihli, dali jsme přednost středověkým památkám.









Právě soutěska Lousios skrývá jedny z nejpůsobivějších klášterů v celém Řecku. Klášter Prodromou (sv. Jana Křtitele) je doslova vklíněn do kolmé skalní stěny nad propastí – jeho dřevěné balkony visí přímo nad kaňonem. Naprosto neuvěřtelný pohled. Tradičně spojován s kostelem z roku 1167, širší klášterní komplex se rozvinul v 16. století. Nabízí fresky, vyřezávaný ikonostas, cennou knihovnu se starými tisky a rukopisy a během řeckého boje za nezávislost v 19. století sloužil jako útočiště a zásobovací i ošetřovatelský bod. Klášter se mívá zavřeno mezi 13. – 17. hodinou. Naproti přes rokli leží klášter Filosofou, respektive jeho dva komplexy: starý z roku 963, který je jeden z nejstarších v Arkádii, ukrytý v přírodní skalní kapse, a nový ze 17. století. K oběma byla cesta, která měří ai 1,7 km, poškozená a oba kláštery jsou tak uzavřené pro veřejnost. Z Dimitsany do Stemnitsa vede hezká turistická trasa v délce asi 12 km, která je součástí dálkové trasy Menalon Trail. Ale nevím, jak se dostat přes zavřený klášter Filosofou. Další možnost je cesta autem. Z Dimistany odbočíte na uzoučkou klikatící se silničku, kde se problematicky vyhnou dvě auta. Moc příjemné jsem se necítila. Lepší je vyrazit ze Stemnitsa, kde je silnice pohodlnější. Od parkoviště je to asi kilometr po pohodlné cestě, počítejte s klesáním i stoupáním 500 m.






Při přesunu na západ poloostrova jsme zamířili ke křižáckému hradu Chlemoutsi (v řečtině často uváděnému i pod názvem Chernoutsi, původně francouzsky Clermont). Křižáky si s oblastí Řecka moc nespojujeme, ale zdejší Achajské knížectví trvalo přes 200 let po dobytí Konstantinopole křížáckými vojsky při čtvrté výpravě. Hlavní město knížectví bylo ve vnitrozemí v Andravidě, kde jediným dochovaným pozůstatkem z doby křižácké nadvlády jsou zříceniny gotického kostela Hagia Sofia (Svaté Moudrosti). Tento kostel postavili kolem roku 1230 dominikánští mniši za vlády knížete Geoffroye II. z Villehardouinu. Původně šlo o monumentální trojlodní gotickou baziliku dlouhou přes 45 metrů, z celého chrámu se dodnes zachovalo pouze kněžiště s křížovou klenbou, lomenými gotickými oblouky a bočními kaplemi.


Křižáci vybudovali mnoho hradů a pevností po celém Peloponésu, např. Mystras (Unesco) nebo Kalamata. Křižáci stavěli hrady na těžko přístupných skalních ostrožinách, což jim umožňovalo kontrolovat horské průsmyky i úrodná údolí s minimálním počtem obránců. Hrad Chlemoutsi je ideálním příkladem. Dal ho postavit v letech 1220–1223 Geoffroy I. z Villehardouinu, kníže z Acháje. Je to nejzachovalejší památka z tohoto období. Jádro hradu tvoří mohutná dvoupatrová šestiboká budova s klenutými sály, obrovskými krby a vnitřním nádvořím, která představuje čistou západoevropskou hradní architekturu 13. století. Kolem vnitřního paláce se táhne nepravidelný okruh vnějších hradeb s baštami a pozdějšími osmanskými dělostřeleckými úpravami.








Závěr peloponéského okruhu patřil přístavnímu městu Patras a monumentální bazilice svatého Ondřeje (Agios Andreas). Jde o největší pravoslavný chrám v Řecku a jeden z největších na Balkáně, dostavěný v roce 1974 v novobyzantském stylu. Centrální kopule dosahuje výšky 46 metrů a nese obří pozlacený kříž obklopený dvanácti menšími kříži, které symbolizují Ježíše a apoštoly. V interiéru se uchovávají ostatky svatého Ondřeje i zbytky kříže ve tvaru písmene X, na kterém byl umučen.





Pevninské Řecko
Peloponés jsme opouštěli po mostu, kterému se říká Rio–Antirio podle míst na obou koncích, se oficiálně jmenuje most Charilaose Trikoupise. Spojuje poloostrov Peloponés s pevninským Řeckem přes Korintský záliv. Když byl v roce 2004 otevřen, šlo o nejdelší zavěšený most s více poli na světě, přičemž celková délka činí 2 880 metrů. Z inženýrského hlediska jde o absolutní unikát: stojí v jedné z nejaktivnějších seizmických zón v Evropě, v hloubce až 65 metrů na nestabilním mořském dně a navíc se obě pevniny od sebe vlivem tektonických pohybů každý rok o několik milimetrů vzdalují. Čtyři masivní pylony proto nejsou pevně zakotveny do podloží, ale pouze „sedí“ na štěrkovém loži, což umožňuje celé konstrukci absorbovat i silná zemětřesení.




Na pevninské straně, v Boiótii na úpatí hory Helikón, nás čekal jeden z vrcholů celé cesty: klášter Hosios Loukas, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Byl založen v 10. století poustevníkem Lukášem ze Steirisu a představuje absolutní mistrovské dílo byzantské architektury. Komplex tvoří dva propojené chrámy – starší Panagia a hlavní chrám Katholikon z počátku 11. století. Ten je postaven na půdorysu kříže s rozlehlým centrálním prostorem zaklenutým širokou kupolí, což bylo na svou dobu technicky mimořádně odvážné řešení. Interiér ohromí nejen mramorovým obložením stěn, ale především skvěle zachovanými zlatými mozaikami z 11. století, které patří k nejcennějším v celém pravoslavném světě.









Odtud jsme zamířili do horského městečka Arachova, rozloženého v nadmořské výšce téměř tisíc metrů na jižním svahu pohoří Parnas. Zatímco v zimě slouží jako hlavní základna pro lyžaře, na začátku listopadu tu panoval klid a sychravý horský vzduch. Dominantou města je kamenná hodinová věž Ora tyčící se na samostatném skalním ostrohu přímo nad strmými uličkami a kamennými domy s typickými taškovými střechami. Příchod k ní je areálem národopisného muzea, takže to vyžadovalo trochu pátrání a bloudění.



Poslední zastávkou se stala Livadia, historické město sevřené v údolí pod horami, kterým protéká řeka Erkyna. Právě její prameny v dramatické soutěsce Krya tvoří nejzajímavější část města – staré kamenné mlýny, vodopády a obloukové mostky tu vytvářejí kulisu, která už ve starověku přitahovala poutníky k místní věštírně boha Trofónia. Podle antické mytologie tu vyvěrají dva prameny: Léthé (Zapomnění) a Mnémosyné (Paměť), ze kterých se musel napít každý, kdo chtěl sestoupit do podzemní věštírny. Nad soutěskou se pak na skalním masivu vypínají mohutné hradby středověkého hradu, který ve 14. století vybudovali katalánští žoldnéři a který dodnes střeží vstup do vnitrozemí Boiótie.








